29.11.2009 

Díky moderním komunikačním technologiím nebylo magisterium Kristova náměstka nikdy v minulosti tak široce, dopodrobna a univerzálně přístupné, jako je tomu v posledních desetiletích. Tento fakt lze bezpochyby považovat za znamení doby, i když s tím souvisí také to, že nikdy v minulosti nebyla papežova slova a rozhodnutí vystavena takovému množství nepřiléhavých interpretací. Zvláště od dob Druhého vatikánského koncilu, kdy média objevila církev, a postupně se - s větší či spíše menší empatií - začala vměšovat do jejích vnitřních záležitostí.

Papežova slova jistě nepotřebují interpretaci, aby mohla být věřícími pochopena. A kdo se o to pokouší, ať již s více či méně laciným titulem profesora nebo bez něho, ztrácí čas i reputaci. Takovéto interpretace si navíc nemálo protiřečí.

Tak například Josepha Ratzingera před jeho zvolením média označovala za tzv. panzerkardinála či rotvajlera připraveného rázně si na kohokoliv došlápnout. Jakmile byl však kardinál Ratzinger zvolen na Petrův stolec, zrodil se naopak mediální leitmotiv plachého či bojácného papeže, který je sice hodný, ale v každém případě má prý menší charisma než jeho předchůdce. I tento evergreen však brzy začal zadrhávat.

Jedním z prvních disciplinárních kroků v úřadě Petrova nástupce totiž bylo to, že přikročil s chirurgickou přesností k radikálnímu řešení značně zatuchlého problému sexuálních a jiných deliktů zakladatele vlivné řeholní kongregace Legionářů Kristových. Hned poté a možná ne náhodou televize BBC obvinila Benedikta XVI. naopak z toho, že prý se takovéto kněze snaží krýt. Ponechme přitom stranou obecnější protiřečení medií, která nesmlouvavě nebo shovívavě referují o sexuálních deliktech v závislosti na tom, je-li z nich podezříván katolický kněz anebo např. známý filmový režisér.

Selhává-li tedy klišé bojácnosti či bezbarvosti, je třeba hledat jiné. Mediální obraz Benedikta XVI. se začal spřádat za pomoci jiných souvislostí. V době obav ze sílícího islámského extremismu byl papež během návštěvy své vlasti zavlečen do pomyslného konfliktu s islámem za to, že v akademickém kontextu použil středověký citát. Nešlo přitom rozhodně o nedopatření, ani o naivitu, nýbrž o promyšlený signál k rozumnému a poctivému dialogu, což nakonec pochopili i ti, kterým nejprve nakukali opak.

Potom už zbýval jen pokus zpochybnit zásadní roli papežského úřadu, totiž pastorační péči Benedikta XVI. o jednotu církve. K tomu bylo zapotřebí vyloudit z jednoho zcela neznámého biskupa neuvěřitelně hloupé vyjádření o holocaustu, což se po dvou a půl hodinovém rozhovoru švédské televizi nakonec podařilo, a bylo díky dobré režii mediálně plně zužitkováno. Papež však vlastnoručním listem dá klidně na srozuměnou těm, kteří snad trpí nechápavostí, o co tu ve skutečnosti běží. A ve výkonu svého úřadu pokračuje opět nerušeně dál.

Vytáhne se tedy během papežovy cesty do Afriky téma, na které mají monopol mocné gumárenské koncerny, totiž prezervativ, aby se s jeho použitím dokonce politici a státní představitelé diplomatickou cestou pustili do zastrašování a umlčování papeže, mimo jiné to byl např. i nynější prezident EU Herman Van Rompuy ještě když byl v úřadě belgického premiéra. Benedikt XVI. však s neuvěřitelným klidem kormidluje dál jako ten, kdo zná směr. Transparentnost jeho vize podává encyklika Caritas in veritate.

Joseph Ratzinger stále zůstává jedním z mála, kdo ? od 19. dubna 2005 také se zvláštní pomocí Boží - dovede podnítit rozum dnešního člověka, aby hledal pravdu svobodně a s potěšením. Mediální mlžení může sice navozovat dojem, že křiklouni jsou jediným hlasem na scéně, ale hlubokou touhu člověka dobrat se smyslu života, nepřekřičí, ani neuhasí.

Netřeba proto sdílet obavy a znepokojení těch, kteří se z výše své vlastní domýšlivosti pasují do role dohlížitelů správného kurzu pastorační služby Petrova nástupce a rádi se svěřují médiím se svými dojmy o údajně nevybalancované a napravo nakloněné papežově snaze o dialog.

Katolické vnímání role papeže takovéto dojmy nepotřebuje. Spokojí se v jednoduché víře se stručným kritériem, které dal Ježíš apoštolům: ?Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou? (Lk 10,16).

Kristův náměstek nepřestává učit a rozhodně se vyplatí chodit k němu i na doučování. Prvotřídní jsou i lekce z komunikace, nemluvě o výuce víry a skrze víru. Zacpávat si uši, otáčet hlavu jinam a obávat se mediálního povykování je sice zčásti pochopitelné, ale dlouhodobě neudržitelné. Nelze totiž trvale ignorovat poselství, které je konzistentní a osvěžující, a proti kterému neexistují inteligentní námitky, nýbrž jen samolibé politologické báchorky.

Čistě politická orientace vzhledem k očekávání Kristova příchodu je ostatně z dějin dobře známá léčka; prakticky trvalé pokušení, které přesto nikdy nenudí. Není tedy bez užitku připomenout si slova katechismu, který praví, že ?církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím posledních velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení. Království se tedy neuskuteční nějakým dějinným triumfem církve, cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla, po kterém jeho Nevěsta sestoupí z nebe. Boží vítězství nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu, a to po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa? (KKC, 677).

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.