Rádio Vaticana

Maria neposkvrněná

4.12.2009

Homilie k 2.neděli adventní

Měl jsem mluvit k mužům na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Oni sami mně navrhli, že si mohu zvolit dobrovolně i jakékoli jiné téma. Zdálo se jim, že je námět tohoto mariánského svátku vhodný pro odrůstající děvčata, ne pro dospělé muže. A když mluvím s pravoslavnými teology, ti zase namítají, že je to dogma nové, nevhodně formulované. Starý osvědčený titul Mariin je ?Panna nejčistší?. Protože i muži mají smysl pro čistotu, hleďme se přiblížit k mariánskému svátku právě z tohoto hlediska. Je aktuální. Vždyť se tolik mluví o znečistěném vzduchu, o zašpiněných vodách, o udržování čistoty v městech, je tedy na místě, abychom si něco řekli o duchovní čistotě člověka.

Očista, řecky katharsis, je prastarý náboženský pojem, známý i z Bible. V Mojžíšově zákoně bylo přísně zakázáno obětovat Bohu cokoli nečistého. Na vnitřní očistu srdce se soustředila literatura prvních křesťanských mnichů. Rozvíjejí to téma především ze třech hledisek: čistota myšlení, čistota od vášní, čisté vztahy k lidem.

Začněme tedy otázkou, co je čistá mysl a jak ji udržíme. V duchu staré řecké tradice je člověk dokonalý především, když dobře myslí. Sokrates vyzýval mládež své doby, aby pila čisté víno, tj. aby hledala upřímně pravdu. Zlo podle něho je především z nevědomosti. Pro jeho žáka a obdivovatele Platóna i Bůh je čistá idea pravdy. Nesmíme se tedy zabývat tím, co nás od pravdy odvádí. Zní to dobře, ale tuze filozoficky. Křesťanský Bůh je věčná pravda a věčný život. Je tedy nečisté myšlení to, které nás od tohoto života odvádí. Mniši, kteří upřímně usilovali o věčný život s Bohem, dopodrobna vypracovali návody, jak se osvobodit od zlých a neužitečných myšlenek. Žili v samotě a tam se myšlenky v hlavě bohatě rojí, je potřeba naučit se rozlišovat mezi těmi, které nám slouží k životu od těch které osobu oslabují a život ubíjejí.

Málo si uvědomujeme, jak je tato starostlivost o čistotu mysli aktuální v dnešní době. V přeplněných městech se jednotlivý člověk cítí velice často tragicky osamocen a přitom jej komunikační prostředky zavalují nesmírným množstvím zpráv, které nejsou nijak konfrontovány se skutečným životem. Jsou jako duševní strava, která zůstává nestrávená. Působí zvracení, odpor k tomu, co člověk slyší, pocity melancholie se mísí s chutí zničit to, co je v nejbližším okolí. Kolik odstrašujících příkladů nám podávají denní zprávy. Jeden americký biskup říkával seminaristům: ?Zachoval jsem si víru, protože to, čemu jsem uvěřil, mělo teplo rodiny.? Bylo to konfrontováno s čistým životem. Takové myšlení potřebuje dnešní svět.

Obraťme však teď pozornost k druhému bodu, který jsme naznačili: očista od vášní. Myšlenky jsou přelétavé, rychle se střídají. Vášeň je stálá náklonnost k něčemu. Může to být i k dobrému, na příklad k hudbě nebo horolezectví. Ale obyčejně tím slovem označujeme sklon ke zlému. Řeckým terminem jí říkali pathos, pathe, tj utrpení. V klidných rozumných okamžicích piják nechce pít, ale přesto cítí, že ho proti jeho vlastní vůli něco v něm samém ke sklence přitahuje. Možná, že už svatosvatě slíbil, že už pít nebude, ale přesto slib nedodrží, vášeň v něm je už silnější než on sám. Zpívával se kdysi šlágr: ?Temně hučí Niagára, temně hučí do noci, komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.?

To ovšem křesťané nemohli přijmout. Mniši proto usilovali o ideál, kterému říkali apatie, osvobození od zlých náklonností, duchovní klid a mír. Je to dosažitelné? Odpovídali: S pomocí Boží a s asketickým umrtvováním. V životopisech světců čteme příklady, jak se uměli hrdinsky zapírat. Obdivujeme to, ale nedá se říci, že by to přitahovalo k napodobení. Není nějaká snažší cesta? Všimli si i jiné okolnosti. Silná náklonnost může být i k dobrému. Nejsilnější vášeň je láska. Velká láska k jednomu umlčí jiné sklony. Ukažme si to na banálním příkladu. Mladík točil oči stále po děvčatech, pravý holkař. Ale nakonec se opravdově zamiloval do jedné a ostatní už jakoby neviděl, i když se na něho usmívaly. Světci udělali nakonec všichni podobnou zkušenost: opravdová láska k Bohu jim přinesla klid i uprostřed všelijakých jiných utrpení. To je také klíčem k pochopení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie. Anděl ji ujistil, že je plna milosti Ducha svatého, který je Duch lásky. Kde je jeho vliv v plnosti, tam ovšem není místo pro něco, co by mu odporovalo. Čisté srdce Mariino nepoznalo hřích a láska k Bohu ovlivnila všechny jiné sklony. Proto dokázala ke všemu, co od ní Bůh žádal, říci: Fiat, staň se mi podle slova tvého!

Aktualita těchto úvah pro dnešek je zřejmá. Výchova mládeže i duchovní pokro nás samých musí směřovat k tomu, abychom využili příležitostí, kde se může uplatnit láska k dobru a ta sama sebou dorůstá do lásky k dobru nejvyššímu, k Bohu. Tam pak najdeme i čistotu vlastního srdce.

Nakonec nám zbývá v naší úvaze to, co jsme označili jako třetí bod: čistota ve vztahu k ostatním lidem. Plyne to samo z předcházejícího: láska k Bohu je neoddělitelná od lásky k bližnímu. Člověk je od přirozenosti tvor společenský. Bez vztahu k jiným si nemůžeme opatřit ani to nejnutnější, co potřebujeme k životu; a to, co sami máme, nemůžeme uplatnit, není-li tu nikdo, kdo by to přijal. I zvířata bývají stádní. Tam se to děje pudově. Lidská osoba žije s druhými dobrovolně a v lásce. Někdo je ?velká osobnost?, když má dobré vztahy s mnoha lidmi. Všichni jsou zajedno v tom, že by tomu mělo tak být, ale všichni pozorujeme, kolik je zla právě ve společnosti, kterou známe. Náš úsudek je okamžitě hotov: Lidé jsou zlí, takový je svět. Všecky vlády slibují, že to napraví, ale málo je těch, kdo jim věří. Kdo tu tedy obstojí? Odpověď je jednoduchá: ?Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha. Blahoslavení, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími? (Mt 5,8-9). Najít v tomto konkrétním světě Boha jako otce, je jediná možnost k pokojnému žití na zemi.

Tomáš Špidlík