Rupert z Deutz

9.12.2009 

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes se seznámíme s dalším benediktinským mnichem 12.století. Jeho jméno je Rupert z Deutz, jednoho města nedaleko Kolína, kde sídlí slavný klášter. Rupert sám hovoří o svém životě v jednom ze svých nejdůležitějších děl Sláva a čest Syna člověka, což je komentář k části Matoušova evangelia. Ještě jako dítě byl přijat jako oblát do benediktinského kláštera Svatého Vavřince v Liege, podle zvyku tehdejší doby svěřovat jedno z dětí do výchovy mnichům s úmyslem darovat ho Bohu. Rupert si zamiloval mnišský život navždy. Záhy se naučil latinsky, aby mohl studovat Bibli a těšit se z liturgického slavení. Vyznačoval se bezúhonnou morální přímostí a silný přilnutím k Petrově stolci.

Jeho doba byla poznamenána spory mezi Papežstvím a Císařstvím v důsledku tzv. ?boje o investituru?, ve kterém ? jak jsem naznačil v jiných katechezích ? Papežství chtělo zabránit tomu, aby jmenování biskupů a vykonávání jejich pravomoci záviselo na státních autoritách, které se řídily motivacemi víceméně politickými a ekonomickými, určitě ne pastoračními. Biskup z Liege, Otbert, odporoval direktivám Papeže a poslal do vyhnanství Berengaria, opata kláštera Svatého Vavřince právě pro jeho věrnost Papeži. V tomto klášteře žil Rupert, který neváhal následovat svého opata do exilu a teprve poté, kdy biskup Otbert opět vstoupil do společenství s Papežem, vrátil se do Liegi a přijal kněžské svěcení. Až do té doby se totiž zdráhal přijmout kněžství od biskupa, který nebyl ve shodě s Papežem. Rupert nás učí, že vznikají-li v církvi kontroverze, potom je vztah k petrovské službě zárukou věrnosti pravému učení, přičemž dodává klid a vnitřní svobodu. Po disputaci s Otbertem musel svůj klášter opustit ještě dvakrát. Roku 1116 proti němu odpůrci chtěli dokonce zavést proces. Ačkoli byl zproštěn všech obvinění, odešel Rupert raději na určitý čas do Siegburgu, ale poněvadž polemiky ještě neodezněly, když se vrátil do kláštera v Liegi, rozhodnul se usadit definitivně v Německu. Byl roku 1120 jmenován opatem v Deutz, kde zůstal až do své smrti v roce 1129. Vzdálil se odtud pouze roku 1124, aby vykonal pouť do Říma.

Plodný spisovatel, Rupert zanechal početná díla, jež se dodnes těší velkému zájmu také proto, že byl aktivně zapojen do různých a důležitých teologických diskusí té doby. Zasáhnul například rázně do eucharistické kontroverze, která roku 1077 vedla k odsouzení Berengaria z Tours. Ten přišel z reduktivním výkladem přítomnosti Krista ve svátosti eucharistie a označil ji za pouze symbolickou. Církevní terminologie tehdy ještě neznala pojem přepodstatnění (transsubstanciace), ale Rupert se za použití někdy odvážných pojmů stal rozhodným zastáncem eucharistického realismu a zejména v díle nazvaném De Divini officiis (Božské oficium) jednoznačně potvrdil kontinuitu Těla Kristova vtěleného Slova a Těla, přítomného v eucharistických způsobách chleba a vína.

Mám dojem, drazí bratři a sestry, že v tomto bodě musíme pomyslet také na naši dobu. I dnes existuje nebezpečí redukovat eucharistický realismus, to znamená považovat Eucharistii za pouhý ritus sdílení či socializace a příliš snadno přitom zapomínat na to, že v Eucharistii je reálně přítomen vzkříšený Kristus ? se svým vzkříšeným tělem ? který se nám dává do rukou, aby nás vytáhnul ven z nás samotných, přivtělil nás do svého nesmrtelného těla a uvedl nás tak do nového života. Toto velké tajemství přítomnosti Páně v celé jeho realitě pod eucharistickými způsobami je tajemstvím, kterému je třeba se neustále klanět a stále znovu ho milovat! Chtěl bych tady citovat slova Katechismu katolické církve, které v sobě nesou plody meditace víry a teologické reflexe dvou tisíciletí: Ježíš Kristus je přítomen v Eucharistii způsobem jedinečným a nesrovnatelným. Je totiž přítomen pravdivě, reálně a podstatně svým Tělem a svou Krví, svou Duší a svým Božstvím; je v ní přítomen svátostně, a to znamená, že pod eucharistickými způsobami chleba a vína je přítomen celý Kristus: Bůh i člověk (srov. KKC 1374). Také Rupert přispěl svými reflexemi k této precizní formulaci.

Další kontroverze, do níž byl opat z Deutz zapojen, se týkala problému, jak smířit dobrotu a všemohoucnost Boha s existencí zla. Pokud je Bůh všemohoucí a dobrý, jak si vysvětlit realitu zla? Rupert totiž reagoval na stanovisko, které přijali magistři z teologické školy v Laonu, kteří za pomoci řady filosofických úsudků rozlišovali mezi schvalováním a dopouštěním a došli k závěru, že Bůh dopouští zlo, aniž by jej schvalovat, a proto jej nechce. Naproti tomu Rupert odmítá použít filosofii, kterou pokládá za nevhodnou vzhledem k problému tak velkému, a jednoduše se drží biblického podání. Vychází z dobroty Boha, tj. pravdy, že Bůh je svrchovaně dobrý a nemůže chtít nic jiného než dobro. Identifikuje tak původ zla v samotném člověku a ve špatném užití lidské svobody. Když se Rupert potýkal s tímto argumentem, popsal celé stránky nábožensky inspirovanými chválami nekonečného Otcova milosrdenství, Boží trpělivosti a laskavosti vůči hříšnému člověku.

Stejně jako jiní teologové středověku se také Rupert ptal: proč se Slovo Boží, Syn Boží stal člověkem? Někteří, a bylo jich mnoho, odpovídali tak, že Vtělení Slova vysvětlovali nezbytností odčinit hřích člověka. Rupert však svou kristocentrickou vizí dějin spásy rozšiřuje perspektivu a ve svém díle nazvaném Oslavení Trojice zastává stanovisko, že Vtělení jakožto ústřední událost celých dějin byla předvídána od věčnosti a nezávisle na hříchu člověka s cílem, aby veškeré stvoření mohlo vzdávat chválu Bohu Otci a milovat jej jako jediná rodina, shromážděná kolem Krista, Syna Božího. Proto spatřuje v těhotné ženě z Apokalypsy veškeré dějiny lidstva, jež jsou orientovány ke Kristu, tak jako je početí orientováno k porodu. Tato perspektiva byla rozvíjena dalšími mysliteli a je ceněna také současnou teologií, která tvrdí, že celé dějiny světa a lidstva jsou početím orientovaným k narození Krista. Kristus je neustále středem Rupertových exegetických výkladů v jeho komentářích k biblickým knihám, jimž se věnoval s velkou pílí a zaujetím. Nachází tak podivuhodnou jednotu ve všech událostech dějin spásy, od stvoření až po závěrečné dovršení časů: ?Celé Písmo ? tvrdí ? je jediná kniha, jež míří ke stejnému cíli, božskému Slovu, pochází od jediného Boha a byla napsána jediným Duchem? (De glorificatione Trinitatis et processione Sancti Spiritus I, V, PL 169, 18).

Rupert se při výkladu Bible neomezuje na pouhé opakování učení Otců, ale projevuje svou originalitu. Jako první spisovatel například ztotožnil nevěstu z Písně písní s Nejsvětější Pannou Marií. Svým komentářem k této knize Písma vytvořil určitou mariologickou summu, v níž prezentuje Mariina privilegia a její výjimečné ctnosti. V jedné z nejvíce inspirovaných pasáží svého komentáře Rupert píše: ?Ó nejmilovanější mezi milovanými, Panno panen, co v tobě chválí tvůj milovaný Syn, jehož opěvují všechny andělské kůry? Chváleny jsou jednoduchost, čistota, nevinnost, nauka, skromnost, pokora, integrita mysli a těla, totiž neporušené panenství? (In Canticum Canticorum 4,1-6, CCL 26, str. 69-70). Rupertův mariánský výklad Písně písní je šťastným příkladem souladu liturgie a teologie. Mnohé části této biblické knihy ostatně byly využity v liturgickém slavení mariánských svátků.

Rupert se navíc snaží zařadit svou mariologickou nauku do eklesiologie. Jinými slovy spatřuje v Panně Marii nejsvětější část celé církve. Proto můj ctihodný předchůdce papež Pavel VI. v promluvě na zakončení třetího zasedání Druhého vatikánského koncilu slavnostně prohlásil Marii Matkou církve a citoval v této souvislosti právě výrok, vzatý z Rupertova díla, které definuje Marii jako portio maxima, portio optima ? největší a nejlepší část církve (srov. In Apocalypsem 1.7, PL 169,1043).

Drazí přátelé, z těchto zběžných črt poznáváme, že Rupert byl horlivým teologem, obdařeným velkou hloubkou. Jako všichni představitelé mnišské teologie dovedl spojovat racionální studium tajemství víry s modlitbou a kontemplací, pokládanou za vrchol každého poznání Boha. On sám mluví několikrát o svých mystických zkušenostech, například když svěřuje svou nevýslovnou radost z prožitku Pánovy přítomnosti: ?V oné krátké chvíli ? píše Rupert ? jsem zakusil nakolik je pravdou to, co on sám říká: Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem? (De gloria et honore Filii hominis. Super Matthaeum 12, PL 168,1601). Také my můžeme, každý svým vlastním způsobem potkat Pána Ježíše, který nás naší cestě nepřetržitě provází, zpřítomňuje se v eucharistickém chlebu a ve svém Slovu pro naši spásu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.