Bůh nás vybízí, abychom byli jako On

24.12.2009 

Homilie Benedikta XVI. z půlnoční mše, baz. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
?Hle dítě se nám narodilo, syn je nám dán? (Iz 9,5). To co Izaiáš, hledíce do daleké budoucnosti, říká Izraeli jako útěchu v jeho souženích a temnotách, zvěstuje Anděl z rozzářené oblohy pastýřům jako přítomnost: ?V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel ? to je Kristus Pán? (Lk 2,11). Pán je přítomen. Od této chvíle je Bůh opravdu ?Bohem-s-námi?. Už není vzdáleným Bohem, kterého lze skrze stvoření a prostřednictvím svědomí vzdáleně tušit. Vstoupil do světa. Je Blízký. Zmrtvýchvstalý Kristus to řekl svým učedníkům, nám: ?Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!? (Mt 28,20). Pro vás se narodil Spasitel: co anděl zvěstoval pastýřům, k tomu nás Bůh odkazuje nyní skrze evangelium a jeho hlasatele. Je to zpráva, která nás nemůže nechat lhostejnými. Je-li pravdivá, všechno je jinak. Je-li pravdivá, týká se také mne. Pak stejně jako pastýři, musím říci i já: Vzhůru, chci do Betléma vidět Slovo, které se tam splnilo. Evangelium nám nevypráví bezúčelně příběh o pastýřích. Oni nám ukazují jak správně odpovědět na poselství, které je určeno také nám. Co nám říkají tito první svědci vtělení Boha?

O pastýřích je v první řadě řečeno, že bděli a právě proto, že bděli, je poselství mohlo dostihnout. Musíme se probudit, aby poselství došlo až k nám. Musíme se stát lidmi opravdu bdělými. Co to znamená? Rozdíl mezi někým, kdo sní, a tím, kdo bdí, spočívá především v tom, že ten, kdo sní, se nachází ve zvláštním světě. Je se svým já uzavřen do tohoto světa snů, který je jenom jeho a nepojí jej s druhými. Probudit se, znamená vyjít z tohoto zvláštního světa svého já a vstoupit do společné reality, do pravdy, která nás jediná všechny spojuje. Konflikty ve světě, vzájemná nesmiřitelnost se vyvozují z toho, že jsme uzavřeni do našich vlastních zájmů a osobních mínění, v našem menším soukromém světě. Egoismus - jak kolektivní, tak individuální - nás uvězňuje v našich zájmech a tužbách, které jsou v rozporu s pravdou a vzájemně nás od sebe dělí. Probuďte se, říká nám evangelium. Vyjděte ven do velké společné pravdy, do společenství s jediným Bohem. Probudit se, tak znamená rozvinout vnímavost pro Boha; pro tiché signály, jimiž nás chce vést; pro rozmanité ukazatele jeho přítomnosti. Jsou lidé, kteří tvrdí, že nemají ?hudební sluch pro náboženství?. Schopnost vnímat Boha se jeví jako nějaký talent, který je některým odepřen. A vskutku: náš způsob myšlení a jednání, mentalita dnešního světa, spektrum našich různých zkušeností má moc redukovat vnímavost pro Boha, zbavit nás ?hudebního sluchu? pro Něho. A přesto je v každé duši skrytě či otevřeně přítomno očekávání Boha, schopnost jej potkat. Abychom si osvojili tuto bdělost, tuto probuzenost pro to, co je podstatné, chceme se modlit za sebe samé a za druhé, za ty, kteří vypadají jakoby ?tento hudební sluch postrádali?, ale kteří přesto živě touží po tom, aby se Bůh ukázal. Velký teolog Origines řekl: kdybych měl milost vidět jako viděl Pavel, mohl bych nyní (během liturgie) kontemplovat velký zástup andělů (srov. in Lc 23,9). V Písmu svatém, v posvátné liturgii nás totiž obklopují Boží andělé a svatí. Samotný Pán je přítomen mezi námi. Pane, otevři oči našeho srdce, abychom se stali bdělými a probuzenými a mohli jsme nést tvou blízkost také druhým!

Vraťme se k evangeliu o Narození. Podává nám, jak si pastýři poté, co vyslechli andělovo poselství, řekli mezi sebou: ?Pojďme tedy do Betléma? a vydali se tam? (Lk 2,15). ?Pospíchali?, říká doslova řecký text. To co jim bylo oznámeno bylo tak důležité, že museli jít okamžitě. To co jim bylo řečeno, totiž zcela přesahovalo veškerou míru. Změnilo to svět. Narodil se Spasitel. Očekávaný Syn Boží přišel na svět v jejich městě. Co mohlo být důležitější? Zajisté je hnala také zvědavost, ale především vzrušení z toho, že právě jim, nepatrným a zdánlivě bezvýznamným lidem, bylo oznámeno něco tak obrovského. Pospíchali tedy hned. V našem běžném životě se věci mají jinak. Většina lidí nepovažuje za důležité věci Boží, necítíme je tak bezprostředně naléhavě. V drtivé většině jsme tak dobře disponováni je odmítnout. V první řadě se dělá to, co se jeví jako naléhavé tady a teď. V seznamu priorit se Bůh často nachází téměř na posledním místě. Má se za to, že na to je čas vždycky. Evangelium nám říká: Bůh má maximální prioritu. Zaslouží-li si něco v našem životě pohotovost a rychlost, pak je to pouze věc Boží. Jedna maxima z Řehole svatého Benedikta praví: ?Nic ať nemá přednost před Božím dílem (to znamená bohoslužbou)?. Liturgie je pro mnichy první priorita. Všechno ostatní přichází potom. Ve svém jádru však tento výrok platí pro každého člověka. Bůh je důležitý, je nejdůležitější realitou v našem životě. Právě této prioritě nás pastýři učí. Chceme se od nich naučit nikdy se nenechat zahlušit všemi těmi naléhavými záležitostmi každodenního života. Čas věnovaný Bohu a bližnímu, počínaje u Něho, není nikdy ztracený. Je to čas, ve kterém žijeme doopravdy, ve kterém žijeme samotným bytím lidských osob.

Někteří komentátoři poznamenávají, že pastýři, prosté duše, přišli za Ježíšem do betlémské jeskyně jako první a mohli se tak setkat se Spasitelem světa. Mudrci z Východu, představitelé těch, kteří mají postavení a jméno, přišli mnohem později. Komentátoři dodávají, že je to samozřejmé. Pastýři totiž bydleli nedaleko. Mohli jen ?přijít? (srov. Lk 2,15) jako když se přechází nevelká vzdálenost mezi sousedy. Mudrci však přebývali daleko. Museli projít dlouhou a obtížnou cestou, aby došli do Betléma. A potřebovali vedení a nasměrování. I dnes ovšem existují prosté duše, které přebývají velmi blízko Pána. Jsou takříkajíc jeho sousedy a mohou k Němu snadno přijít. Většina nás moderních lidí však žije daleko od Ježíše Krista, od Toho, který se stal člověkem, od Boha, který přišel mezi nás. Žijeme ve filosofiích, ve svých záležitostech a starostech, které nás zcela naplňují a od nichž vede velmi dlouhá cesta k jeslím. Rozmanitými způsoby nás Bůh musí opakovaně pobízet a pomáhat nám, abychom dovedli nalézt východisko ze spleti svých myšlenek a svého úsilí a nalézt cestu k Němu. Pro všechny však existuje cesta. Všem totiž Pán dává signály, jež jsou přizpůsobeny pro každého. On volá nás všechny, abychom si také my řekli: ?Pojďme do Betléma ? k onomu Bohu, který nám vyšel vstříc. Ano. Bůh nám vyšel vstříc. Sami bychom nemohli dojít až k Němu. Ta cesta je nad naše síly. Avšak Bůh sestoupil. On vychází vstříc. Prošel tu nejdelší část cesty. Nyní nás žádá: Pojďte a uvidíte, jak vás miluji. Přijďte a uvidíte, že já jsem zde. Transeamus usque Bethleem, praví latinská Bible. Pojďme tam! Překonejme se! Staňme se poutníky k Bohu různými způsoby a buďme vnitřně na cestě k Němu. A přitom také na cestách velmi konkrétních ? v liturgii církve, ve službě bližním, ve kterých mne Kristus očekává.

Slyšme ještě jednou přímo evangelium. Pastýři mezi sebou mluví o důvodu, proč se vydat na cestu: ?Pojďme se podívat na to, co se tam stalo.? Řecký text praví doslova: ?Pojďme spatřit Slovo, které se tam stalo?. Ano, taková je novost této noci: Slovo může být spatřeno. Poněvadž se stalo tělem. Onen Bůh, který se nesmí zobrazovat, protože každé znázornění by jej mohlo jenom redukovat, ba dokonce znehodnotit, onen Bůh se sám stal viditelný v Tom, který je jeho pravým obrazem, jak praví Pavel (srov. 2 Kor 4,4; Kol 1,15). V postavě Ježíše Krista v celém jeho životě a působení, v jeho umírání a zmrtvýchvstání, můžeme spatřovat Boží Slovo a tudíž tajemství samotného živého Boha. Takový je Bůh. Anděl řekl pastýřům: ?To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích? (Lk 2,12; srov. 16). Znamení Boží, znamení, které je dáno pastýřům a nám, není nějaký působivý zázrak. Znamením Boha je jeho pokora. Znamením Boha je, že se On se stává maličkým; stává se dítětem; nechává se dotýkat a žádá naši lásku. Jak jen bychom si my lidé přáli jiné znamení, mocné znamení nepopiratelné moci Boha a jeho velikosti! Avšak jeho znamení nás vybízí k víře a lásce, a proto nám dává naději: Bůh je takový. On má moc a je Dobrotou. Vybízí nás, abychom byli jako On. Ano, stáváme se podobnými Bohu, pokud se necháme utvářet tímto znamením; pokud se my sami naučíme pokoře a tím pravé velikosti; pokud se zřekneme násilí a budeme užívat pouze zbraně pravdy a lásky. Origenes za použití slov Jana Křtitele nahlédl výraz podstaty pohanství v symbolu kamenů: pohanství je nedostatek vnímavosti, je to kamenné srdce, jež je neschopné milovat a vnímat lásku Boha. Origenes říká o pohanech: ?Zbaveni citu a rozumu, mění se v kámen a dřevo? (in Lc 22,9). Kristus nám však chce dát srdce z masa. Vidíme-li Jeho, Boha, který se stal dítětem, srdce se otevírá. V liturgii posvátné noci Boží k nám přichází jako člověk, abychom se stali opravdu lidmi. Slyšme znovu Origena: ?K čemu by ti bylo, kdyby Kristus přišel v těle, pokud by nedošel až do tvé duše? Prosme, aby k nám přicházel denně a abychom mohli říci: žiji, ale nežiji už já, ale Kristus žije ve mně (Gal 2,20)? (in Lc 22,3).

Ano, za to chceme prosit o této posvátné noci. Pane Ježíši Kriste, ty, který jsi se narodil v Betlémě, přijď k nám! Vstup ke mně, do mého života. Proměň mne. Učiň, abych se já a my všichni z kamene a dřeva stali živými lidmi, v nichž se zpřítomňuje tvá láska a mění se svět. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.