Rádio Vaticana

Svědomí

15.1.2010

Homilie k 2. neděli v mezidobí

?Přemýšlím, a proto jsem? (Cogito ergo sum). Touto pověstnou větou uvedl Descartes-Cartesius moderní myšlení. A co, když někdo nemyslí, ten neexistuje? Alespoň ne jako člověk. Psychologové nám ukazují, jak poznání sebe vyrůstá z poznání něčeho jiného. Dítě něco zahlédne a hned se ptá: Co je to? Neví tedy, co to je, ale je si jisté: To nejsem já. Já nejsem kočička, já nejsem pejsek, ačkoli jsou naši. Já nejsem ani maminka ani tatínek, ačkoli je mám rád. Čím víc jiných věcí a osob lidský tvor poznává, tím větší má mínění o své velikosti a tím víc ho obdivují ostatní. Ale druhy lidského poznání jsou různé. Dítě je ještě nerozlišuje. Ale dospělí si jsou dobře vědomi, že tu jsou dvě velké kategorie.

Něco poznáme hmatem, očima, po sluchu, všeobecně řešeno smysly. Jiné je poznání hlavou, tj. rozumem. Na počátku víc věříme smyslům, především očím: to, co jsme na vlastní oči viděli, to je pro nás pravdivé, těžko nám to někdo vymluví. Přesto však se často zmýlíme. Jak tedy dokážeme, že jsme něco viděli správně? Od dávných dob je zvyk přijatý i v Bibli (Dt 19,15), že v pochybnostech tu musí být alespoň dva jiní svědci, čím víc jich je, tím lépe. Za vědecky jisté se považuje to, o čem se mohou přesvědčit všichni, kteří toho jsou schopni a co je všeobecně přijaté za pravdu. Jsme rádi, že věda stále pokračuje. Ale přesto má i vědecké poznání velké slabosti. I vědci už mnohokrát své mínění změnili. Má být tedy důkaz pro neomylnou pravdu jenom fakt, že tak myslí všichni? Kromě toho se věda nikdy nemůže vyslovit o soukromých osobních záležitostech. Nepřejeme vědci, aby se oženil podle vědeckých zákonů, ale aby si našel nevěstu podle osobního vkusu. Proto se lidé mezi sebou ponejvíc baví disputacemi svobodnými a zařizují svůj život podle privátních potřeb.

Je-li takových diskusí mnoho, unavují a pletou hlavu. Proti skeptikům, kteří jimi zaplňovali aténské náměstí, vyhlásil Sokrates princip: pít čisté víno, tj. uvažovat jenom čistým rozumem. Termínu ?fyzika? se užívalo tehdy pro přírodní vědy, on tedy založil ?meta-fyziku?, nauku o tom, co je za tím, co vidíme očima a co nám odkryje rozumové uvažování. Co to je? Všeobecně řečeno: ?přirozenost věcí?. Pozorujeme např. lidi, každý z nich je jinačí. Ale něco mají všichni společného. To, co musí každý mít, abychom ho nazvali člověkem, to je lidská přirozenost. Z toho plyne i morální důsledek: žít podle přirozenosti znamená dodržovat to, co platí pro všechny lidi, co se dá stanovit zákonem. Není to snadné. Je to vidět z toho, že ještě dnes, víc než po dvou tisíci letech, se bojuje za to, aby se dobře uzákonila lidská práva. Je to vznešený úkol. Ale i ten má své veliké nedostatky. Spravedlivý všelidský zákon je podobný metafyzickému nebo matematickému principu. Je nehybný. Naopak život je ve stálém vývoji. Má být tedy základní normou života to, co je neživé? V umění oceňujeme originalitu. Nedostane cenu malíř za to, že udělal to, co by mohli namalovat všichni. Dětem od mládí vštěpujeme, aby se podřídili všem pravidlům, ale neujde nám, jak jsou rády, když si mohou udělat něco docela po svém, jinak než ostatní. Když je za to pochválíme, jsou vděčné a když jsou naopak drženy tuze na uzdě, vzdorují. Ale dělají to i dospělí a říkají tomu boj o osobní svobodu, právo na vlastní mínění.

Tím však vyvstává otázka: Jsou-li zákony, pořádek a zvyky opravdu rozumné, proč dělat nadto něco nerozumného? I nejprostší člověk na tu otázku umí spontánně odpovědět: Hlavou se všecko nevymudruje, musíme mít také srdce na pravém místě, musí se umět vycítit, co je v tom a v tom okamžiku vhodné a správné. Ale pevní zastánci práva a zákonů se s takovou odpovědí nespokojí: To bychom tu měli pěkný zmatek, kdyby si každý dělal podle toho, jak se cítí! Uznáme, že je slovo cit tuze nejasné. Musíme tedy najít nějaký lepší výraz. Sokrates, jak jsme slyšeli, byl zásadně proto, aby byl vůdcem lidského jednání úsudek zdravého rozumu. Ale sám se nakonec přiznal, že má v sobě nějakého skrytého démona. Ten mu v jistých okolnostech učí, co má udělat. Nám se ovšem tento výraz líbí daleko méně než city srdce. Nemáme také zájem, abychom byli posedlí nějakým démonem. Ale jakýsi hlas, který k nám uvnitř mluví, známe dobře. Dostal jméno ?svědomí?, protože se připojuje sám od sebe k našemu vědomí, k tomu, co jednáme dobrovolně. Má velkou autoritu, dokonce větší než zákony. Na tu se hned odvoláváme, když jsme se rozhodli udělat něco docela po svém: Jednal jsem podle svého nejlepšího svědomí.

Kde tu autoritu svědomí bere? Kdo je pověřil, aby soudilo, co je dobré a zlé? Odpověď křesťanská je zásadní: je to hlas Boží v lidském srdci. Jenom Bůh totiž zná, kam chce každého člověka dovést, dává každému jeho osobní povolání, to, k čemu ho opravdu volá. Vždycky je to volání k dobrému. Hlasy opačné jsou démonické. Bible nás o tom poučuje symbolickýcm vypravováním o hadu, který mluvil k prarodičům a vybízel je, aby si utrhli zakázané ovoce. Slibuje jim, že tak budou poznávat dobro a zlo. V jakém smyslu poznávat? Dalo by se to říci i takto: Vy sami si budete rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, nebude potřebovat hlasu Božího, hlasu ve svědomí. Originální ruský myslitel Šestov zůstává v biblické parabole a blíže ji osvětluje: symbol poznání dobra zla je plod rostoucí na stromu života, zasazeného Bohem ve středu ráje. Odtržen od tohoto stromu Božího života vede k smrti. Převedeno do naší morální nauky se dá říci takto. Vyšli jsme z první konstatace: Myslím, poznávám, tedy jsem. Naše nejvyšší poznání není smyslové ani jenom rozumové, ale poznání dobra a zla, hlas svědomí. To však musí zůstat ve spojení s Bohem, který žije a kraluje věčně a i nás vede k životu věčnému. Žijeme-li podle tohoto poznání, pak opravdu jsme.

Tomáš Špidlík