Rádio Vaticana

Lidská práva

12.2.2010

Homilie k 6. neděli v mezidobí

?Nemáš na to právo, ale já ti dávám z lásky,? řekl šéf podniku dělníkovi, když mu při výplatě přidal o trošku víc, protože slyšel, že by chtěl na svátky jet navštívit rodiče. Dělník ovšem slušně poděkoval, ale s malým úšklebkem dodal: ?To na vaši lásku právo nemám?? Je to ve skutečnosti dost divné, že tak rozlišujeme. Vždyť křesťan má dělat všecko z lásky k Bohu a k bližnímu. Taková je naše povinnost. Člověk ovšem neplní své povinnosti nikdy na sto procent. Proto si v soužití s druhými stanovíme, alespoň tu nejmenší míru, abychom mohli pokojně žít. Ustanoví se právní předpis a tak nám policie zaručí i pendrekem to, co nám mají všichni dělat z lásky.
V malých společnostech je právních předpisů málo, ve velkoměstech je jich potřeba daleko víc. Na světové úrovni usilujeme soupis všech základních lidských práv, které by měly hlídat lidský život od narození až do smrti. V tom případě se ovšem ptáme, je-li to možné, nakolik je to užitečné a kdo má právo ta práva stanovit.

Abychom odpověděli, musíme si nejdříve uvědomit, co je člověk a co se v jeho životě dá stanovit právem. Nemůžeme vyjít z teorie jakou má být příroda a podle ní dělat přírodopis. Musíme naopak vyjít z pozorování přírody a pak objevovat, jaké zákony v ní platí. Tak také musíme v našem případě vyjít z člověka. Bezprostředním pramenem lidských práv, prohlásil papež Jan Pavel II., je důstojnost lidské osoby a její svobodné rozvinutí.

Člověk však není plně svobodný. Podléhá také zákonům nutnosti, které diktuje lidská příroda. Můžeme tedy mluvit o přirozených zákonech lidství. Takové je právo na život, na stravu a všechny ostatní podmínky k životu tělesnému i k duševnímu rozvoji. Ty požadavky s dají vyjádřit zákonem. Jakou mají tyto zákony platnost? Podle Moltmana nejsou ani dosažením ani ideálem skutečnosti, ale jenom právními a politickými pomůckami, aby se snadněji došlo k lidskosti.
Člověk totiž má jedno základní právo, které se dá velmi nesnadno popsat konkrétně, označuje se proto jenom všeobecně: právo na svobodu. To právo se zdá ostatně těžko slučitelné s předcházejícími, tj. se zákony nutnosti. Na každém kroku totiž pozorujeme konflikty. Je např. přirozený zákon, který chrání rodinu, ale lidé se domáhají práva na svobodný rozvod. Základ všech lidských práv je ochrana života a lidé se přitom domáhají svobody k přerušení těhotenství. Jak ty protiklady sloučíme?

Nezbývá, než nejdříve určit lépe, co je svoboda a jaký je její cíl. Všeobecně řečeno se svoboda ztotožňuje s osobou. Zvíře není osoba, protože není svobodné, člověk se naopak svobodně rozhoduje. Ale přesto svoboda ho ještě nedělá pravou osobou. Osoba se vytvoří ze svobodného vztahu lásky k druhým. Matka je matka, protože má dítě a miluje je. Učitel je učitel, protože má žáky a vyučuje je. O někom říkáme, že je velkou osobností, protože má mnoho vztahů k vlivným lidem. Je tedy lépe říci něco hlubšího, než je všeobecné rčení, že má člověk právo na svobodu. Člověk má právo na to, aby se stal svobodnou osobou, která může navazovat svobodné dobré styky s jinými osobami.
Pěkně to vyjádřil Patočka slovy, která pak přešla do pověstné charty: ?Morálka definuje člověka?. Výraz ?morálka? pochází z latinského mores, tj. způsob života mezi lidmi. Česky máme také trochu vulgární výraz a říkáme, že je někdo ?moresní? člověk, tj. umí se přizpůsobit ostatním. Ale bylo by to dobré, abych se stále a ve všem musel ostatním přizpůsobovat? Tak by vyhynuli všichni velcí umělci a geniální lidé vůbec. Stálá snaha vyjít dobře se všemi lidmi by nakonec vedla ke slabosti, ke ztrátě vlastního charakteru. Člověk má právo na to, aby žil v dobrém vztahu s ostatními, ale má také právo na to, aby byl tím, čím je, aby mohl rozvinout vlohy a povolání, které od Boha dostal. Dnes si jsou všichni vědomi, že mají právo na život. Ale právo na život je totožné s právem dělat dobře, uskutečňovat dobro, které máme k disposici. To pak se může opravdově uskutečnit jenom ve vztahu s Bohem.

V Bibli je to, co říkáme zde teoreticky, hned na počátku vyjádřeno obrazně. Čteme tam, že Bůh umístil člověka v rajské zahradě, kde bylo všeho hojně, tj. dal mu všechny možnosti, aby mohl žít a dal mu i společnici, aby s ní navázal osobní vztahy. Moderně bychom řekli, že měl tedy Adam zaručena všechna lidská práva. Ale uprostřed ráje byl strom poznání dobra a zla. Nezvolí-li člověk svobodně dobro, ráj, tj. všecka lidská práva se zhatí. Dobro a zlo nezávisí přímo na zákonu, ale na cíli, ke kterému vede. Dobro vede k životu, zlo vede ke smrti.
Z toho poznáváme, jak je nemyslné, když se lidé dovolávají lidských práv, aby mohli dělat zlo. A druhá poznámka je nutná. Nedají se lidská práva stanovit jenom na tzv. sekulární úrovni. Člověk byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26-27). Jak by se mohl uskutečnit něčí obraz, kdybychom vyloučili toho, koho má zobrazovat. Když si naopak uvědomíme, že Boží zdokonalení lidského obrazu je naše lidské právo, v tom okamžiku se právo stává opravdovým privilegiem, které patří k chartě lidské svobody.
Ale jak uhádnou ti druzí, jaká je má opravdová osobnost, jaké mám od Boha dary a v čem mohou a mají respektovat moje odlišné postavení? Je to vůbec možné? Je přece známo, že mnoho velkých umělců umřelo v bídě a vynikající osoby se ocenily až po jejich smrti. Máme po ruce nějakou metodu, která by nám usnadnila správné rozlišení? Dá se říci alespoň v principu. Bůh stvořil člověka z lásky, a proto jenom pravá láska nakonec pochopí, jaká jsou a mají být práva člověka a jak se mají vysvětlovat všeobecně stanovená lidská práva.

Tomáš Špidlík