Poznání Boha v Kristu působí radost

12.2.2010 

Promluva lectio divina Benedikta XVI., seminář římské diecéze

Emimence, excelence, drazí přátelé,
Každý rok mám to potěšení navštívit seminaristy římské diecéze, mladé, kteří se připravují k Pánovu povolání, aby byli dělníky na jeho vinici, kněžími jeho tajemství. Je radost vidět, že církev žije, že budoucnost církve je přítomna také v našich zemích, právě v Římě.

V tomto Kněžském roce si chceme obzvláště všímat těch Pánových slov, která se týkají naší služby. Právě přečtený úryvek (Jan 15, 9-17) z evangelia mluví nepřímo, ale hluboce o naší svatosti, našem povolání být na Pánově vinici, být služebníky jeho tajemství.

V tomto krátkém úryvku nacházíme některá klíčová slova, která dávají směr Pánově zvěsti. Slovo ?zůstat? nacházíme v tomto krátkém úryvku celkem desetkrát. Pak je zde nové přikázání: ?milujte se jako jsem já miloval vás?, ?ne služebníci, ale přátelé?, ?nést plody?, ?žádejte, proste a bude vám dána radost?. Prosme Pána, aby nám pomohl vstoupit do smyslu svých slov, aby tato slova mohla proniknout naše srdce a mohla být cestou a životem v nás, s námi a prostřednictvím nás.

Prvním slovem je tedy ?zůstaňte ve mně, v mé lásce?. Zůstávat v Pánu je základní a první téma tohoto úryvku. Zůstávat kde? V lásce, v Kristově lásce, být milováni a milovat Pána. Celá 15. kapitola však ještě více konkretizuje místo našeho zůstávání, protože prvních osm veršů vykládá a předkládá podobenství o vinném kmeni: ?Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti?. Vinný kmen je starozákonní obraz, který nacházíme jak u proroků, tak také v žalmech a má dvojí význam: je podobenstvím o Božím lidu, který je Boží vinicí. Bůh vysadil na tomto světě vinnou révu, Bůh ji pěstoval, pěstoval svou vinici, chránil tuto vinici. S jakým cílem? Přirozeně s úmyslem nalézt plody, získat cenný dar hroznů, dobrého vína.

A tak se objevuje druhý význam: víno je symbolem, je výrazem radosti lásky. Pán stvořil svůj lid, aby stvořil odpověď na svou lásku a tak tento obraz vinného keře, vinice, má význam snubní, je výrazem faktu, že Bůh hledá lásku svého stvoření, že chce navázat vztah lásky, snubní vztah se světem skrze lid, který vyvolil.

Konkrétní dějiny jsou však potom dějinami nevěrnosti a namísto dobrých hroznů jsou jen malé nejedlé plody. Odpověď na velkou lásku nepřichází, nevzniká sjednocení, ono bezpodmínečné sjednocení mezi člověkem a Bohem, ve společenství lásky. Člověk se utíká sám do sebe, chce mít sám sebe, chce mít Boha pro sebe, chce mít svět pro sebe. Vinice je tím zdevastována, přicházejí divocí vepři z lesa, a vůbec nepřátelé a vinice zpustne.

Bůh se však nevzdává, nalézá nový způsob, jak dosáhnout svobodné a neodvolatelné lásky, plodu lásky, pravých vinných hroznů. Bůh se stává člověkem. Sám se tak stává vinným kmenem, stává se vinným keřem, jenž je nezničitelný. Lid Boží nemůže být zničen, protože Bůh sám vstoupil, vrostl do této země. Nový lid Boží je skutečně založen v samotném Bohu, který se zároveň stává člověkem a volá nás tak k tomu, abychom v Něm byli novým vinným keřem, přebývali a zůstávali v Něm.

Připomeňme se také, co nacházíme v 6. kapitole Janova evangelia. Řeč o chlebu, která se stává velkou promluvou o eucharistickém tajemství. Tady máme promluvu o vínu. Pán výslovně v této 15. kapitole nemluví o eucharistii, ale v pozadí se přirozeně nachází tajemství vína, skutečnost, že se plodem a vínem pro nás stal On, že jeho krev je plodem lásky, vyrůstá ze země a v eucharistii se jeho krev stává naší krví, jsme obnoveni, dostáváme novou identitu, protože krev Kristova se stává naší krví. A tak jsme s Bohem spřízněni v Synu a v eucharistii se rodí tato velká skutečnost vinného keře, jehož jsme ratolestmi, spojeni se samotným Synem a tak sjednoceni s věčnou láskou.

Zůstaňte. Zůstat v tomto velkém tajemství, zůstat v tomto novém daru Páně, který nás učinil lidem v sobě samém, ve svém Těle a své Krvi. Domnívám se, že musíme hodně meditovat o tomto tajemství, kde se Bůh sám stává jediným Tělem spolu s námi, Krví, která je jedno s námi, a že můžeme zůstávat ? zůstáváním v tomto tajemství - ve společenství s Bohem samým, v těchto velkých dějinách lásky, které jsou dějinami pravého štěstí. A meditováním o tomto daru, že Bůh se stal jedno s námi všemi, a současně z nás všech činí jednotu, vinný keř. Musíme se začít také modlit, aby toto tajemství stále více pronikalo naši mysl, naše srdce a stále více jsme byli schopni vidět a žít velikost tohoto tajemství, a začít tak imperativ ?zůstaňte? uskutečňovat.

Čteme-li pozorně tuto větu, nalezneme také druhý imperativ: ?Zůstávejte a zachovávejte má přikázání?. ?Zachovávejte? je až na druhém místě. Prvním stupněm je ono ?zůstávejte?. Rovina ontologická je to, že jsme jedno. On nám dal předem sebe sama. Již nám daroval svou lásku, onen plod. Nejsme to my, kteří nyní musíme produkovat spoustu plodů. Křesťanství není moralismus, nejsme těmi, kteří musejí vykonávat to, co Bůh od světa očekává, ale v první řadě musíme vstoupit do tohoto ontologického tajemství. Bůh dává sám Sebe, své bytí, jeho láska předchází naše jednání a v kontextu přebývání v Něm, ztotožněni s Ním a zušlechtěni jeho Krví, můžeme také my spolu s Kristem jednat.

Etika je důsledkem bytí: nejprve nám Pán dává nové bytí, to je velký dar. Bytí předchází jednání a z tohoto bytí pak vyplývá i jednání jako organická skutečnost, abychom to, co jsme, mohli být také ve svém jednání. Děkujeme tedy Pánu, že nám nedal čirý moralismus. Nemáme poslouchat nějaký zákon, který je zadán, nýbrž jednat podle naší nové identity. Nejde už o nějakou poslušnost něčemu vnějšímu, ale o realizaci daru nového bytí.

Říkám znovu: děkujme Pánu za to, že nás předchází, dává nám to, co máme dávat my, a my můžeme zůstávat v pravdě a síle svého nového bytí a také zachovávat jakožto aktéři jeho reality. Zachovávat je znamení a zůstávání je darem, který máme od Něho, ale který musí být každý den obnovován v našem životě.

Potom následuje nové přikázání: ?Milujte se jako jsem já miloval vás?. Žádná láska není větší než tato: dát život za své přátele. Co to znamená ? Ani toto není nějaký moralismus. Dalo by se říci: ?Není to nové přikázání, přikázání - milovat druhé jako sebe sama - existuje již ve Starém zákoně?. Někteří říkají: ?Nyní je tato láska k druhým ještě více radikalizována, musíme následovat Krista, který se nám dal, musí to být láska heroická, až k darování sebe sama?. V takovém případě by křesťanství byl heroický moralismus. Musíme snad jít až k této radikalitě lásky, kterou nám Kristus ukázal a daroval? Ani tady není tou pravou novostí to, co konáme my. Pravou novostí je to, co učinil Pán. Pán nám daroval sebe samého a Pán nám daroval opravdovou novost být údy jeho těla, být ratolestmi vinného kmene, kterým je On. Novostí je tedy dar, velký dar. A z daru, z novosti vyplývá také, jak jsem řekl, nové jednání.

Svatý Tomáš Akvinský (ST, I-IIae, q. 106, a. 1) to říká velmi přesně, když píše: ?nový zákon je milost Ducha svatého?. Nový zákon není dalším a obtížnějším úkolem než ty ostatní, nový zákon je darem, nový zákon je přítomností Ducha svatého, který nám byl dán křtem, biřmováním a je nám denně dáván ve svaté eucharistii.

Otcové zde rozlišovali sacramentum a exemplum. Sacramentum je dar nového bytí a tento dar se stává také příkladem pro naše jednání. Prvním je však sacramentum, žijeme ze svátosti. Tady vidíme jádro svátosti, která je jádrem daru. Pokračujme dále. Pán praví: ?Už vás nenazývám služebníky, služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám řekl vše, co jsem slyšel od svého Otce.? Nikoli už služebníci, kteří poslušně plní úkol, ale přátelé, kteří poznávají a jsou sjednoceni v téže vůli, v téže lásce. Novostí je tedy to, že se Bůh dal poznat, že se Bůh projevil, že Bůh již není Bohem neznámým a hledaným, nenalezeným a pouze zdaleka tušeným. Bůh se dal spatřit. Ve tváři Kristově vidíme Boha, Boha, který se dal poznat, a tak z nás učinil své přátele. Připomeňme si dějiny lidstva. Ve všech archaických náboženstvích se ví, že je nějaký Bůh. V hloubi lidského srdce je uložen poznatek, že Bůh je jeden. Bohové nejsou Bůh. Tento Bůh však zůstává velmi vzdálen. Zdá se, že nechce být poznán, nenechá se milovat, není přítelem, je daleko. A proto se náboženství o tohoto Boha málo starají. Konkrétní život se zaobírá duchy, konkrétními skutečnostmi, které denně potkáváme a s nimiž musíme denně počítat. Bůh zůstává daleko.

Potom je zde velké hnutí filosofie: Platon, Aristoteles. Začínáme tušit, že tento Bůh je agatin, dobro, které je žádáno erosem, jenž hýbe světem. Jde tu však přesto jen o lidské myšlení. Je to idea Boha, která se blíží pravdě, naše idea, ale Bůh zůstává skryt.

Nedávno mi psal jeden profesor z Řezna, profesor fyziky, že si s dlouhým zpožděním přečetl moji řezenskou přednášku a že nemůže - a když tak jen zčásti - souhlasit s mojí logikou. Říká: ?Jistě, je přesvědčivá idea, že racionální struktura světa vyžaduje stvořitelský rozum, který učinil tuto racionalitu, jež nevysvětluje sebe samu?. ?Pokud existuje nějaký demiurg ? jak ho označuje ? zdá se mi to nejvýš pravděpodobné, ale nevidím z toho, že Bůh je láska a že je dobrý a milosrdný. Mohu vidět, že existuje nějaký rozum, který předchází racionalitu kosmu, ale ostatní nikoliv.? A tak je Bůh i nadále skrytý. Je rozumem, který předchází náš rozum, naši racionalitu, racionalitu bytí, ale není věčnou láskou, není tím velkým milosrdenstvím, které nám dává život.

V Kristu se však Bůh ukázal v naprosté pravdě. Ukázal, že je rozumem i láskou, že věčný rozum je láskou a tak stvořitelem. Bohužel, i dnes mnozí žijí daleko od Boha, neznají jeho tvář a tak se stále opakuje věčné pokušení dualismu, který se skrývá i v pozadí citovaného dopisu: možná neexistuje pouze dobrý princip, ale také princip špatný, princip zla, a svět je rozdělen; existují dvě stejně mocné skutečnosti a dobrý Bůh je jenom částí reality.

Také v teologii, dokonce v katolické teologii, se dnes šíří následující teze: Bůh prý není všemohoucí. Je v tom snaha o apologii Boha, aby nebyl odpovědný za zlo, které v tak obrovské míře ve světě nacházíme. Je to však ubohá apologie jakéhosi nevšemohoucího Boha! On prý neovládá zlo. Jak bychom se ale tomuto Bohu mohli svěřit? Jak bychom si mohli být jisti jeho láskou, pokud tato láska končí tam, kde začíná moc zla? Avšak Bůh už není skrytý. Ve tváři Krista Ukřižovaného vidíme Boha a vidíme pravou všemohoucnost, nikoli mýtus všemohoucnosti. Pro nás muže je moc a síla vždy totožná se schopností ničit, působit zlo. Avšak pravý pojem všemohoucnosti se ukazuje v Kristu a je tedy zcela opačný. To že je Bůh opravdu všemohoucí, znamená, že miluje až do té míry, že může trpět. Zde se ukazuje opravdová všemohoucnost, která může zajít až tam, kde láska pro nás trpí. A tak vidíme, že Bůh je pravým Bohem a pravý Bůh je láska a moc, moc lásky. A můžeme se svěřit jeho všemohoucí lásce a v této všemohoucí lásce žít.

Myslím, že o tomto musíme stále znovu meditovat, děkovat Bohu, protože se ukázal, protože známe jeho tvář, tváří v tvář. Není už jako Mojžíš, který mohl vidět Pána jen zezadu. Také tato starozákonní idea je ovšem krásná v postřehu svatého Řehoře Naziánského, který v jejím kontextu říká: ?Dívat se jen zezadu, znamená, že máme stále následovat Krista.? V Kristu však Bůh ukázal svou tvář, svůj obličej. Chrámová opona se roztrhla, otevřela se a tajemství Boha je viditelné. První přikázání, které odmítá obrazy Boha, protože by mohly umenšit skutečnost Boha, se pozměnilo, obnovilo a má jinou formu. Nyní můžeme v člověku Kristu vidět tvář Boha, můžeme mít ikony Krista a vidět tak, že je Bohem. Myslím, že kdo toto pochopil, kdo dovolil, aby se jej dotklo tajemství, že Bůh se zjevil, že se roztrhla chrámová opona a On ukázal svou tvář, stává se pramenem trvalé radosti. Můžeme jen říci ?Díky. Ano nyní víme, kdo jsi, kdo je Bůh a jak odpovědět Bohu?. Myslím, že tato radost z poznání Boha, který se ukázal až do hloubi svého bytí, v sobě zahrnuje také radost z jejího sdílení. Kdo toto pochopil, žije dotekem této reality a musí jednat jako první učedníci, kteří šli ke svým přátelům, aby jim řekli: ?Nalezli jsme toho, o kterém mluvili proroci. Nyní je přítomen.? Misijní rozměr není něčím zvnějšku k víře přidaným, nýbrž dynamismem samotné víry. Kdo viděl a potkal Ježíše, musí jít k přátelům a musí jim říci: ?Nalezli jsme jej, je to Ježíš, Ukřižovaný pro nás.?

Dále: ?Určil jsem vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek, aby byl trvalý?. Tím se vracím na začátek, k obrazu a podobenství o vinném kmeni, který byl stvořen, aby nesl plody. Co je tím plodem? Řekli jsme, že plodem je láska. Ve Starém zákoně, podle Tóry jako první etapy sebezjevení Boha, byl plod pojat jako spravedlnost, to znamená život podle Božího Slova, život ve vůli Boží a tak život dobrý.

To zůstává, ale zároveň to překonáváme. Pravá spravedlnost není poslušnost k několika normám, nýbrž je láskou, tvůrčí láskou, která v sobě nachází bohatství, hojnost dobra. Hojnost je jedním z klíčových slov Nového zákona. Bůh dává vždycky hojnost. Aby stvořil člověka, vytváří hojnost nezměrného kosmu; aby vykoupil člověka, dává sám sebe v eucharistii. A kdo je spojen s Kristem, kdo je ratolestí vinného kmene, žije z tohoto zákona, neptá se: ?mohu učinit ještě toto anebo ne?, ?musím toto učinit anebo ne?, nýbrž žije v tomto nadchnutí lásky, která se neptá: ?je toto ještě nutné anebo zapovězené?. Chce jednoduše žít v kreativitě lásky s Kristem a pro Krista a dát se cele Kristu a tak vejít do radosti z přinášení plodů. A vzpomeňme také na to, co říká Pán ?určil jsem vás, abyste šli?, to je dynamismus, který žije v Kristově lásce. Jít, a nezůstávat jen sám pro sebe, nahlížet vlastní dokonalost, pěstovat záruku svého vlastního věčného štěstí, nýbrž zapomenout na sebe, jít jako Kristus, jako Bůh, který vyšel ze své nezměrné vznešenosti až k naší chudobě, aby našel plody, aby nám pomohl, aby nám dal možnost přinášet pravé plody lásky. A čím více jsme naplněni radostí, že jsme objevili tvář Boží, tím bude nadšení lásky v nás reálnější a bude přinášet plody.

A nakonec poslední slovo z tohoto úryvku? ?O cokoli budete prosit ve jménu mém, dá vám.? Je to krátká katecheze o modlitbě, která nás vždy a znovu překvapuje. Dvakrát v této 15. kapitole a ještě v 16. kapitole Pán praví ?o cokoli požádáte, dám vám?. A nám se chce říci: ?Ale ne Pane, to není pravda?. Tolik hlubokých dobrých modliteb maminek, které prosí za dítě, které umírá, nebylo vyslyšeno; tolik modliteb, aby se stala dobrá věc a Pán je nevyslyšel. Co tedy znamená tento příslib? V 16. kapitole nám Pán nabízí klíč a říká, co nám dá. Co je však ono ?cokoli? nebo všechno? Pokud někdo nalezl chara - radost - nalezl všechno, a cokoli spatřuje ve světle božské lásky. Jako svatý František, který složil velkolepý hymnus na stvoření v neutěšené situaci. Právě v blízkosti trpícího Pána objevil krásu bytí, dobrotu bytí, dobrotu Boha, a složil tento krásný chvalozpěv. Je užitečné vyslechnout zároveň také několik veršů Lukášova evangelia, kde také Pán v jednom podobenství mluví o modlitbě, a říká: ?Jestliže vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí.? V Lukášově evangeliu vidíme, že Duch svatý je radost. V Janově evangeliu stejně tak. Radost je Duch svatý. Jinými slovy: nežádáme od Boha tu či onu malou či velkou věc, nýbrž prosíme Boha o božský dar, Boha samého. Toto je velkolepý dar, který nám dává Bůh: Sebe samého. V tomto smyslu se musíme učit modlit, prosit za velkou skutečnost, za božskou skutečnost, aby nám dal sebe sama, aby nám dal svého Ducha a tak jsme mohli odpovědět na požadavky života a pomáhat druhým v jejich trápeních.

Učí nás tomu přirozeně Otče náš. Můžeme prosit o tolik věcí, ve všech našich potřebách můžeme prosit ?pomoz mi?. Je to velmi lidské a Bůh je lidský, jak jsme viděli a je proto správné prosit Boha také o nepatrné věci našeho každodenního života. Zároveň je však modlitba cestou, řekl bych schodištěm. Musíme se stále více učit, za co můžeme prosit a za co nemá smysl prosit, protože jsou to jen výrazy mého egoismu. Nemohu prosit o věci, které druhým škodí; nemohu prosit o věci, které pomáhají mému egoismu, mojí pýše. Modlitba se tak v Božích očích stává procesem očisty našich myšlenek, našich tužeb, očišťuje mne samého. Pán říká v podobenství o vinném kmeni, že jsme denně ořezáváni, čištěni; že žít s Kristem, v Kristu, zůstávat v Kristu je proces očišťování, a jedině v tomto procesu pomalého očišťování, osvobozování ode mne samého a od vůle vlastnit sebe samého je pravá cesta života. Otevírá se cesta radosti. A jak jsem již podotknul, všechna tato Pánova slova mají svátostné pozadí, základním pozadím tohoto podobenství je křest. Jsme vrostlí do Krista a eucharistie. Jsme chlebem, tělem, životem s Kristem a tento proces očišťování má tedy i svátostné pozadí. Svátost pokání, smíření, v níž přijímáme božskou pedagogii, že nás den po dni po celý život očišťuje a činí nás stále opravdovějšími údy svého těla. Tak se můžeme naučit, že Bůh odpovídá na naše modlitby. Často odpovídá svou dobrotou i na nepatrné modlitby, ale často také opravuje, proměňuje a vede nás, abychom byli konečně a reálně ratolestmi jeho Syna, pravého života a údy jeho těla.

Děkujme Bohu za velikost jeho lásky, prosme, aby nám pomohl růst a skutečně zůstávat v jeho lásce.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.