Rádio Vaticana

Stát má sloužit rodině a občanovi, nikoli naopak

16.2.2010

říká ekonom a vatikánský bankéř

O zadlužení rodin i občanů za účelem podpory státních ekonomických ukazatelů jakožto špatné formě subsidiarity a o budoucích geoekonomických a geopolitických změnách hovoří prof. Ettore Gotti Tedeschi, ředitel vatikánské banky a známý ekonom v rozhovoru pro Vatikánské televizní centrum, jehož třetí a poslední část vám nabízíme.

V souvislosti s podporou rozvoje celé lidské rodiny zmiňuje Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate ?zásadu subsidiarity? a ?autonomii zprostředkujících skupin? a odmítá ?paternalistický sociální systém? (č.57). Je to model, který se upevňuje, anebo je v oblasti řízení mezinárodní pomoci zapotřebí ještě mnoho změnit?

?Paternalistický model nepomáhá člověku růst, nedává mu motivaci, aby se rozvíjel, sílil a stal se nezávislým. Je to jako v kultuře ?know why? a ?know how?. ?Know why? znamená vědět proč. Pokud člověk chápe důvod čili proč jednat a naučí se svůj život vést, dělá pokroky. Pokud se někdo naučí jenom způsob, jak jednat, může dělat maximálně to, co se naučil. Klasická evropská kultura spočívala vždy na ?know how why?, tedy vědět dříve proč než jak. To je podstatný bod uvažování.

Druhým bodem je subsidiarita. Existují dva typy subsidairity, které podle mého názoru papež ve své encyklice vymezuje. První je subsidiarita jednotlivce vůči státu. Jejím typickým příkladem je situace v Americe. Američané byli 15 let využíváni státem k tomu, aby svým zadlužováním udržovali růst hrubého domácího produktu, který stagnoval. A Spojené státy, jak víme, prošly komplikovaným obdobím. Vzpomeňme na 11. září 2001. Musely jako hlavní strážci lidstva rekonstruovat postoj k terorismu, což pravděpodobně značně zvýšilo jejich výdaje na obranu, a výdaje někdo platí. Takový je požadavek HDP. Velké výdaje na obranu, na zbrojení po 11.září, které v dalších letech vzrostly o 14, 15% za rok, musely být podpořeny růstem hrubého domácího produktu. Odtud tedy plyne potřeba růstu HDP. A jak způsobit jeho růst? Americkým zvykem je ponechat to na svobodě jednotlivce, kterému jsou k tomu dány podmínky: nižší daně a přitažlivost nějaké formy spotřeby. Po deseti letech americké rodiny zchudly, ztratily velkou část své hotovosti, ztratily velkou část hodnoty svých domů, které navíc ještě ani nesplatily, ztratily část svých penzijních fondů, které jsou, jak známo, privátní, zadlužily se na dva či tři roky a ještě jim hrozí, že přijdou o práci. Rodina tedy přijala subsidiární (podpůrnou) roli ve vztahu k požadavku růstu národního hospodářství. Toto je negativní subsidiarita, subsidiarita, která je opakem toho, čím by měla být a realizuje tak sen John Fitzgeralda Kennedyho, katolíka, který říkával: ?Americký občane, nemysli na to, čím by stát mohl prospět tobě, nýbrž na to, co bys ty mohl udělat pro stát?. Několik desetiletí poté jsme viděli, co udělal americký občan pro stát: zadlužil se, stal se zranitelnějším a slabším.

Potom existuje druhá nebezpečná subsidiarita v zemích třetího světa, které jsou využívány, často také spravovány tak, aby poskytovaly nějaké výhody - surovinové bohatství, pracovní sílu ? a aby se na ně zcela zapomnělo, když tyto výhody přestanou být využitelné či udržitelné. Toto jsou dvě subsidiarity, s nimiž se v tomto světě v současnosti vyrovnáváme a které pozorujeme.

Nezapomínejme na to, že ve hře není jenom ekonomická rovnováha, oživení ekonomiky, které potrvá dlouho a bude obtížné, ale ve hře je ?co si s tím vším počne občan?. Jeden příklad: Itálie je zemí, jež má několik velkých zdrojů, aby mohla přijmout strategii, čelící krizi: například drobné a střední podnikání, úspory Italů. Já se obávám, že tyto úspory budou využity ke spotřebě, přičemž úspory, jak známo, mají sloužit k ochraně jednotlivce, jeho rodiny, jeho podnikání. Namísto toho je třeba stimulovat rodiny a společnost, aby znovu začaly věřit v budoucnost a měly děti, protože my nemáme děti, nemáme jich ani tolik, aby stačily na udržení početního stavu obyvatelstva. Přitom se bráníme před imigrací, která se nám nelíbí. Přestali jsme mít děti a vytvořili jsme negativní situaci klesajícího ekonomického kontextu. Tento pokles však přináší odříkání. My si však nechceme nic odříkat, nechceme být skromnější v našem životním stylu, nepřejeme si střídmost. Střídmost nevyhledáváme a pokud se přiblíží, utíkáme před ní.?

Papež však zmiňuje subsidiaritu také v pozitivním smyslu?

?Ano, to je subsidiarita státu vůči občanovi. Stát má podporovat občana. To znamená, že vzhledem k občanovi, k rodině má všechno ostatní být subsidiární, nikoli naopak. Můj dojem z mnoha zemí je však právě opačný. Málo je zemí, kde jsem to nezaznamenal ? včetně Spojených států amerických, které byly vždycky velkým symbolem svobody, liberalismu. I tam, jak jsme právě ukázali, byly rodina i jedinec podpůrnou (subsidiární) instancí vzhledem k ukazateli ekonomického růstu, státnímu požadavku růstu. Pohleďme na Ameriku a na Asii před dvaceti lety v tehdejším procesu globalizace: Amerika měla stálý 3%-ní růst, Asie 8, 9, 10, 14, 15%-ní růst. Co říká ekonom o geopolitice? Říká že během deseti let Amerika vyrostla o 80% a Asie o 300%. Kdo bude mít moc za deset let? Toto je otázka, jež se klade, a je to také otázka geopolitického charakteru, nejenom ekonomického. Soutěž mezi jednotlivými státy se týká také populačního růstu. Populace je bohatství.

Neo-malthuziáni říkali, že v Číně a Indii zemřou miliony lidí hladem. Čína a Indie však vstoupily do ekonomického cyklu rozvoje, staly se světovými hráči, nejdůležitějšími aktéry výroby, spotřeby a produkce finančního bohatství, takže dnes samotná Čína vlastní téměř 35 až 40% procent amerického státního dluhu. To znamená, že nejenom rozvinula a vyprodukovala blahobyt, který se pomaličku šíří, ale dokonce podporuje naše rozvinuté ekonomiky, které prožívají úpadek. Za deset let bude Čína první světovou velmocí. Je to dobře nebo zle? Jediný problém spočívá v tom, že při ekonomickém dobývá světa je exportována a šířena také určitá kultura, určité smýšlení. Otázka, kterou si kladu, tedy zní: jaká je čínská kultura, kterou budeme v příštích deseti letech importovat? Jaké je smýšlení? Jaké hodnoty budou exportovány k nám? Toto jsou otázky, před nimiž stojíme.?

Říká prof. Ettore Gotti Tedeschi ředitel vatikánské banky.

Ettore Gotti Tedeschi