Rádio Vaticana

O poslání kněze učit

14.4.2010

Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí přátelé,
v této velikonoční době, která nás vede k Letnicím a také k závěrečným oslavám Kněžského roku ve dnech 9.-11. června, bych rád věnoval několik reflexí služebnému kněžství a zastavil se u bohatého tématu připodobnění kněze Kristu jako Hlavě plněním tzv. tria munera, tedy trojího poslání: učit, posvěcovat a vést.

Pro porozumění toho, co znamená jednat in persona Christi Capitis ? v osobě Krista jako Hlavy ? ze strany kněze, a také pro pochopení důsledků, jež plynou z poslání reprezentovat Pána, zejména plněním těchto třech poslání, je třeba nejprve objasnit, co to znamená ?reprezentovat? někoho. V běžném jazyce se tím všeobecně míní, obdržet od nějaké osoby plnou moc a být přítomen místo ní, mluvit a jednat jejím jménem, protože ten, který je reprezentován, chybí a nemůže konkrétně jednat. Ptejme se: Představuje kněz Pána stejným způsobem? Odpověď zní: Nikoli, protože v církvi Kristus nikdy nechybí, ba dokonce je přítomen tak, že je naprosto osvobozen od omezení prostoru a času díky události Vzkříšení, kterou rozjímáme zejména v této velikonoční době.

Proto kněz, který jedná in persona Christi Capitis a reprezentuje Pána, nejedná nikdy jménem chybějícího, nýbrž v samotné Osobě Vzkříšeného Krista, který se zpřítomňuje svým vlastním, reálně účinným jednáním. Jedná skutečně a realizuje to, co by kněz učinit nemohl: proměnění vína a chleba, aby byly reálnou přítomností Pána, odpuštění hříchů. Pán zpřítomňuje své vlastní jednání v osobě, která koná příslušná gesta. Tato tři kněžská poslání, která tradice spatřuje v různých vyjádřeních Pánova poslání: učit, posvěcovat a vést, jsou ve svém rozlišení a hluboké jednotě určitou specifikací této účinné reprezentace. Jsou to ve skutečnosti tři různé činnosti vzkříšeného Krista, toho, který dnes v církvi a ve světě učí a tak působí víru, shromažďuje svůj lid, vytváří přítomnost pravdy, reálně utváří společenství univerzální církve, posvěcuje a vede ji.

První úkol, o kterém bych rád mluvil, je munus docendi, tedy poslání učit. Dnes, kdy panuje výchovně-vzdělávací nouze, se munus docendi církve, uskutečňované službou každého kněze, jeví jako obzvláště důležité. Žijeme v obrovském zmatku, pokud jde o základní rozhodnutí našeho života a otázky po tom, co je svět, odkud pochází, kam jdeme, co máme dělat, abychom konali dobro, jak máme žít, jaké hodnoty jsou skutečně neměnné. Ve vztahu k tomu všemu existuje mnoho odporujících si filosofií, které vznikají a zanikají, vyvolávají zmatek co do základních rozhodnutí a způsobu života, takže už běžně nevíme, z čeho a proč jsme vznikli a kam jdeme. V této situaci se uskutečňuje slovo Pána, který měl soucit se zástupy, protože byly jako ovce bez pastýře (srov. Mk 6, 34). Tento postřeh učinil Pán, když viděl tisíce lidí, kteří ho následovali na pustinu, protože v různosti dobových proudů už nevěděli, jaký je opravdový smysl Písma a co řekl Bůh. Pán, pohnut soucitem, vykládal slovo Boží. On sám je slovo Boží a tak podává orientaci. Toto je kněžská funkce in persona Christi: zpřítomňovat ve zmatcích a dezorientaci naší doby světlo Božího slova, světlo, kterým je v tomto našem světě sám Kristus. Kněz proto neučí svým idejím, filosofii, kterou sám vymyslel, nalezl nebo se mu líbí; kněz nemluví o sobě, nemluví kvůli sobě, aby si snad získal obdivovatele nebo založil svou stranu; neříká svoje věci, svoje výmysly, ale ve směsici všech filosofií učí jménem přítomného Krista, předkládá pravdu, kterou je sám Kristus, Jeho slovo, Jeho způsob života a Jeho cestu. Pro kněze platí to, co Kristus řekl sám o sobě: ?Moje učení není moje? (Jan 7,16); Kristus tedy nenabízí sebe sama, nýbrž Otcovo slovo hlasem Syna. Také kněz musí vždycky mluvit a jednat takto: ?moje učení není moje, nepropaguji svoje ideje nebo to, co se mi líbí, ale jsem ústa a srdce Krista a podávám jedinou a společnou nauku, která stvořila univerzální církev a vytváří život věčný.?

Tato skutečnost, že kněz nevymýšlí, nevytváří a nehlásá svoje ideje, neboť učení, které hlásá, není jeho, ale Krista, však na druhé straně neznamená, že je neutrální jako nějaký mluvčí, který přednáší text, s nímž se možná neztotožňuje. Také v tomto případě platí vzor Krista, který řekl: Já nejsem sám od sebe, ale přicházím od Otce a žiji pro Otce. V tomto hlubokém ztotožnění je tedy Kristovo učení Otcovým učením a Kristus sám je jedno s Otcem. Kněz, který hlásá Kristovo slovo, víru církve a nikoli vlastní ideje, musí také říci: Nežiji ze sebe a pro sebe, ale žiji s Kristem a z Krista. A tak to, co nám řekl Kristus, stává se mým slovem, i když není moje. Život kněze se musí ztotožňovat s Kristem a tím se slovo, jež není jeho, přesto stává slovem hluboce osobním. Svatý Augustin řekl na toto téma, když mluvil o kněžích: ?A co jsme my? Služebníci (Krista), Jeho služebníci, protože to, co rozdáváme vám, není naše, ale bereme od Něho. A také my z toho žijeme, protože jsme služebníci jako vy.? (Promluva 229/E, 4)

Učení, které je kněz povolán nabízet, tj. pravdy víry, musí být vnitřně osvojeny a žity v intenzivním, osobním a duchovním životě, takže kněz reálně vstoupí do hlubokého, vnitřního společenství se samotným Kristem. Kněz především věří, přijímá a snaží se žít jako své to, co Pán učil a církev předává, na cestě ztotožňování se s vlastní službou, jak je toho příkladným svědkem svatý Jan Maria Vianney (srov. List k zahájení Kněžského roku). ?Sjednoceni v téže lásce ? praví opět svatý Augustin ? jsme všichni posluchači toho, který je pro nás v nebi jediným Učitelem.? (Enarr. in Ps. 131,1,7)

Hlas kněze se v důsledku toho nezřídka může jevit jako ?hlas volajícího na poušti? (Mk 1,3), ale právě v tom spočívá jeho prorocká síla, v tom, že nikdy není potvrzen, ba není ani ratifikovatelný panující kulturou či mentalitou, nýbrž ukazuje jedinečnou novost, jež je schopna přivodit autentický pokrok a hlubokou obnovu člověka, že totiž Kristus je Živý, že je Bohem blízkým, Bohem, který působí v životě a pro život světa a dává nám pravdu, způsob života.

Při pozorné přípravě slavnostního kázání, aniž by se opomíjela ta feriální, ve snaze o katechetickou formaci, ve školách, v akademických institucích a zejména prostřednictvím nepsané knihy, kterou je jeho vlastní život, je kněz vždycky ?vyučujícím?, učí. Nikoli však s domnělým nárokem někoho, kdo nařizuje svoje pravdy, nýbrž s pokornou a radostnou jistotou toho, kdo se setkal s Pravdou, jež ho uchvátila a proměnila, a proto ji nemůže přestat hlásat. Kněžství si totiž nikdo nemůže zvolit sám od sebe, není to způsob, jak dosáhnout v životě zajištění, jak získat společenské postavení; nikdo si je nemůže dát, ani sám od sebe hledat. Kněžství je odpověď na Pánovo povolání, na jeho vůli, abychom se stali hlasateli nikoli nějaké osobní pravdy, ale jeho pravdy.

Drazí spolubratři kněží, křesťanský lid si přeje v našem učení slyšet ryzí křesťanskou nauku, jejímž prostřednictvím bude moci obnovit setkání s Kristem, který dává radost, pokoj a spásu. Písmo svaté, spisy Otců a učitelů církve, Katechismus katolické církve tvoří v této souvislosti nevyhnutelné opěrné body při plnění onoho munus docendi, jež je tak podstatné pro obrácení, cestu víry a spásu lidí. ?Kněžské svěcení znamená ponoření? do Pravdy? (Homilie při mši se svěcením olejů, 9. dubna 2009), oné Pravdy, která jednoduše není pojmem nebo soustavou idejí, jež je třeba si předávat a osvojovat, nýbrž je Osobou Krista, s Nímž, skrze Něhož a v Němž žijeme a tak se tato zvěst nutně stává také aktuální a srozumitelnou. Pouze toto vědomí Pravdy, učiněné Osobou Vtělením Syna, opravňuje misijní mandát: ?Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření? (Mk 16,15). Jedině je-li Pravdou, je určena všemu stvoření. Není to zavedení něčeho, ale otevření srdce k tomu, k čemu bylo stvořeno.

Drazí bratři a sestry, Pán svěřil kněžím velký úkol, aby byli hlasateli Jeho Slova, Pravdy, která zachraňuje, aby byli Jeho hlasem ve světě a přinášeli to, co vede k pravému dobru duší a po autentické cestě víry (srov. 1 Kor 6,12). Svatý Jan Maria Vianney ať je pro všechny kněze příkladem. Byl mužem velké moudrosti a heroické síly odporu proti kulturnímu a sociálnímu nátlaku své doby, aby mohl vést duše k Bohu. Jednoduchost, věrnost a bezprostřednost byly podstatné charakteristiky jeho kázání, transparentnosti jeho víry a jeho svatosti. Tak byl utvářen křesťanský lid, který v něm ? jako tomu bývá v každé době u opravdových učitelů ? rozpoznával světlo Pravdy. Rozpoznával v posledku to, co by mělo být v knězi vždycky rozeznatelné: hlas Dobrého Pastýře.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV