Rádio Vaticana

Opravdový soucit navrací důvěru

20.4.2010

Benedikt XVI. a mlčení ?špatných učitelů?

Nikdo neočekává, že ministerstvo školství či tělovýchovy a sportu zorganizuje setkání s oběťmi zneužívání nějakým učitelem či tělocvikářem, a už vůbec ne, že by snad vyjádřilo ?bolest a zahanbení?.
Veřejně nevyjádří své politování ani představitelé sportovních klubů, kde převlékárny a sprchy přitahují, jak známo, i snadno předvídatelnou faunu dospělých.

Pedofilie (či pederastie), jejíž věkové vymezení je nejisté a mění se podle gusta a kultur, se vyskytuje všude, kde žijí muži a ženy. A často se tak děje nikoli ve skrytu, nýbrž dokonce s pochvalou a doporučením filosofů jako v antickém Řecku anebo v osmašedesátnických kruzích v Evropě a Americe.
Leader Zelených v Evropském parlamentu, Daniel Cohn-Bendit, bývalý charismatický šéf různých protestních akcí, se chlubil, že jako učitel nejenom doporučoval, ale také praktikoval sex s nezletilými. Mario Mieli, ideolog a iniciátor homosexuálního hnutí v Itálii v jednom díle vydaném seriózním italským nakladatelstvím Einaudi, považoval sex mezi dospělou a nezletilou osobou za ?akt vykoupení?. Jean Paul Sartre, Simone de Beauvoir, Michel Foucault, Jack Lang, který se později stal francouzským ministrem kultury, podepsali spolu s dalšími intelektuály proslulý manifest, ve kterém ? za účelem ?sexuálního osvobození? - požadovali beztrestnost pro sexuální vztahy s nezletilými, včetně dětí. V těchto ?učitelích? ožívala stará evropská tradice. Filosofem, kterého uctívali jakobíni, počínaje Robespierem a většinou revoluční elity, totiž nebyl blasfemický Voltair, nýbrž povznášející Jean Jacques Rousseau, apoštol infantilní výchovy. A to v každém ohledu. Sám s velkým potěšením popisuje, jak si v Benátkách koupil desetiletou holčičku, která ho dokázala osvobodit od depresí.

A přece, bez ohledu na to, že kazatelny, z nichž zaznívá kárání, jsou k smíchu; bez ohledu na neproniknutelné mlčení těch, kteří jsou nejvíce zodpovědní; bez ohledu na to Benedikt XVI. nadále ukazuje, že církev je ?jiná?, a to i svým osobním ponížením. Na Maltě zopakoval to, co již učinil ve Spojených státech a v Austrálii: setkal se s několika osobami, které se většinou před desítkami let staly oběťmi úchylné pozornosti některých ?vychovatelů?. Stejně jako v dramatickém a dojemném, otevřeném listu Irským katolíkům se papež odmítá odvolávat na polehčující okolnosti anebo poukazovat na druhé a připomínat - ačkoli by také mohl - že mnozí z dnešních karatelů by udělali lépe, kdyby mlčeli.

Ve skutečnosti si totiž papež Ratzinger je naprosto vědom toho, že hřích Kristových kněží nemá důsledky pouze kanonické a trestní, ale také metafyzické. V perspektivě evangelia je tvář těch nejmenších tváří samotného Boha; kdo pohorší jedno z nich, bylo by pro něho lépe, kdyby mu byl na krk zavěšen mlýnský kámen a byl hozen do vody. To jsou strašlivá slova evangelia.

Papež ví, jakou důvěru mají rodiče, nejenom katoličtí, ale často také ti, kteří jsou jiné víry a jiného přesvědčení, když svěřují své děti církevním institucím, které jsou inspirovány ideálem evangelia. Zradu těchto očekávání pokládá Benedikt XVI. za netolerovatelnou. Ukazuje proto, že církev, třebaže padlá, není místem jako ostatní; je prostorem, kde se hřích vyskytuje i v instituci, ale zde je vina mnohem, mnohem závažnější než kdekoli jinde, protože ideál je mnohem vznešenější, povinnosti mnohem tíživější a Nejvyšší Učitel mnohem náročnější.

Bolest a zahanbení, které vyjádřil, vycházejí z autentického utrpení, a určitě nejsou žádným pokryteckým melodramatem. Evangelní paradox, nicméně působí, že toto ponížení nesnižuje, nýbrž zvyšuje jeho věrohodnost jakožto představitele a garanta křesťanskosti.

Z deníku Corriere della Sera, 19. dubna 2010,
přeložil Milan Glaser

Vittorio Messori