16.6.2010
Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra
Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád pokračoval v prezentaci svatého Tomáše Akvinského, teologa takových kvalit, že studium jeho myšlení bylo výslovně doporučeno Druhým vatikánským koncilem ve dvou dokumentech: v dekretu Optatam totius (č.16) o výchově ke kněžství a v deklaraci Gravissimum educationis (č.10) o křesťanské výchově. Ostatně, již papež Lev XIII., jeho velký ctitel a promotor tomistických studií, prohlásil svatého Tomáše Akvinského za patrona katolických škol a univerzit.
Hlavní důvod tohoto ocenění spočívá nejen v obsahu jeho nauky, ale také v metodě, kterou si osvojil, zejména v jeho nové syntéze a rozlišení mezi filosofií a teologií. Církevní otcové se střetávali s různými filosofiemi platónského typu, které podávaly úplnou vizi světa a života, včetně otázky Boha a náboženství. Při setkání s těmito filosofiemi sami vypracovali úplnou vizi reality, přičemž vycházeli z víry za použití platónských prvků, aby podali odpovědi na podstatné otázky lidí. Tuto vizi, založenou na biblickém zjevení a vypracovanou za pomoci platonismu korigovaného ve světle víry, nazývali ?naše filosofie?. Slovo ?filosofie? nebylo tedy výrazem čistě racionálního systému, který by byl odlišen od víry, nýbrž podával celkovou vizi reality ve světle víry. Tato vize byla zkonstruována ve světle víry, ale osvojena a promýšlena rozumem. Byla to tedy vize, která určitě překračovala schopnosti rozumu, ale která rozum zároveň uspokojovala. Setkání s předkřesťanskou filosofií Aristotela (zemřel roku 322 před Kr.) otevřelo svatému Tomášovi novou perspektivu. Aristotelská filosofie byla samozřejmě vypracována bez znalosti Starého a Nového zákona a vysvětlovala svět bez zjevení, pouhým rozumem. A tato důsledná racionalita byla přesvědčivá. Stará forma ?naší filosofie? podle Otců tak už nefungovala. Vztah mezi filosofií a teologií, vírou a rozumem, bylo třeba znovu promyslet. Existovala úplná a přesvědčivá ?filosofie? sama v sobě, racionalita, která předcházela víru; a potom ?teologie?, myšlení s vírou a ve víře. Naléhavá otázka zněla: Je slučitelný svět racionality, filosofie myšlené bez Krista, se světem víry? Anebo se vylučují? Nechyběly prvky, které hovořily pro neslučitelnost mezi oběma světy, ale svatý Tomáš byl pevně přesvědčen o jejich slučitelnosti, ba dokonce o tom, že filosofie vypracovaná bez poznání Krista jakoby očekávala Ježíšovo světlo, aby byla úplná. Toto byl velký ?objev? svatého Tomáše, který určoval jeho cestu myslitele. Ukázat tuto nezávislost filosofie a teologie a zároveň jejich vzájemný vztah bylo historickým posláním tohoto velkého učitele. Stává se tak pochopitelným, že když se v 19. století mocně hlásala neslučitelnost moderního rozumu a víry, papež Lev XIII. označil svatého Tomáše za vůdce v dialogu mezi oběma. Svatý Tomáš ve své teologické práci tento vztah předpokládá a konkretizuje. Víra upevňuje, uceluje a osvěcuje poklad pravdy, kterého se dostává lidskému rozumu. Důvěru, kterou svatý Tomáš chová k oběma těmto nástrojům poznání ? víře a rozumu ? lze převést na přesvědčení, že oba vycházejí z jediného zdroje pravdy, božského Logu, který působí jak v oblasti stvoření, tak v oblasti vykoupení. Spolu se souladem rozumu a víry je na druhé straně třeba uznat, že každá používá odlišné poznávací postupy. Rozum přijímá pravdu silou její vnitřní, přímé i nepřímé evidence. Avšak víra přijímá pravdu na základě autority Božího Slova, jež se zjevuje. Svatý Tomáš na začátku své Summa Theologiae píše: ? Řád vědění je dvojí; některé vědy vycházejí z principů poznaných prostřednictvím přirozeného světla rozumu, jako matematika, geometrie a podobné; jiné vycházejí z principů poznaných prostřednictvím vyššího vědění: jako perspektiva vychází z principů poznaných za pomoci geometrie a hudba z principů poznaných za pomoci matematiky. A tak je posvátné učení (tedy teologie) vědou, protože vychází z principů poznaných prostřednictvím světla vyššího vědění, tedy vědění Boha a svatých? (I, q.1, a.2)
Toto rozlišení zajišťuje autonomii jak humanitních věd, tak teologických; nerovná se však separaci, ale spíše v sobě zahrnuje vzájemnou a výhodnou spolupráci. Víra totiž chrání rozum před každým pokušením nedůvěry ve vlastní schopnosti, podněcuje ho k otevírání stále širších horizontů, bdí nad tím, aby hledal základy, a je-li rozum použit v nadpřirozené sféře vztahu mezi Bohem a člověkem, obohacuje její práci. Podle svatého Tomáše může rozum například dosáhnout potvrzení existence jediného Boha, ale jedině víra, která přijímá božské Zjevení, je schopna čerpat z mystéria Lásky Trojjediného Boha.
Na druhé straně však nejenom víra pomáhá rozumu. Také rozum svými prostředky může něco důležitého konat pro víru tím, že jí poskytuje trojí službu, kterou svatý Tomáš shrnuje v předmluvě komentáře k Boetiovu De Trinitate: ?Dokazovat základy víry, vysvětlovat pomocí podobností pravdy víry a odmítat námitky, vznášené proti víře? (q. 2, a.2). Celé dějiny teologie jsou v podstatě uplatňováním tohoto nasazení inteligence, která ukazuje srozumitelnost víry, její členitost a vnitřní harmonii, její rozumnost a její schopnost prosazovat dobro člověka. Správnost teologických úsudků a jejich skutečný poznávací význam se zakládají na platnosti teologického jazyka, který je podle svatého Tomáše principiálně jazykem analogickým. Vzdálenost mezi Bohem Stvořitelem a bytím jeho stvoření je nekonečná; nepodobnost je vždycky větší než podobnost (srov. DS 806). Navzdory tomu však v celé té odlišnosti mezi Stvořitelem a stvořením existuje určitá analogie mezi bytím stvořeným a bytím Stvořitele, která nám umožňuje mluvit o Bohu lidskými slovy.
Svatý Tomáš založil nauku o analogii nejen na vytříbeně filosofické argumentaci, ale také na faktu, že Bůh k nám promluvil Zjevením a tím nás oprávnil, abychom mluvili o Něm. Mám za to, že je důležité tuto nauku připomenout. Pomáhá nám totiž překonat některé námitky soudobého ateismu, který popírá, že by náboženský jazyk měl nějaký objektivní význam, a naopak tvrdí, že má pouze platnost subjektivní či jednoduše emotivní. Tato námitka plyne z pozitivistického myšlení, které je přesvědčeno, že člověk nepoznává bytí, ale pouze experimentální funkce reality. Spolu se svatým Tomášem a velkou filosofickou tradicí jsme přesvědčeni, že člověk ve skutečnosti nepoznává jenom funkce, jež jsou předmětem přírodních věd, ale poznává něco z bytí samotného, například poznává osobu, Ty druhého, a nejenom fyzický a biologický aspekt jejího bytí.
Ve světle této nauky svatého Tomáše teologie tvrdí, že náboženský jazyk, byť limitovaný, má smysl, protože se dotýká bytí - jako ukazatel, který míří na realitu, kterou vyjadřuje. Tato základní shoda lidského rozumu a křesťanské víry vychází najevo v dalším základním principu myšlení Akvinského: božská milost neanuluje, nýbrž předpokládá a zdokonaluje lidskou přirozenost. Ta totiž nebyla prvotním hříchem zcela zničena, ale zraněna a oslabena. Milost udělená Bohem a sdílená prostřednictvím Mystéria vtěleného Slova je darem absolutně nezaslouženým, kterým je přirozenost uzdravena, umocněna a posílena sledovat touhu vrozenou srdci každého muže a každé ženy: štěstí. Všechny schopnosti lidského bytí jsou očišťovány, proměňovány a povznášeny božskou milostí.
Důležitá aplikace tohoto vztahu mezi přirozeností a milostí se vyjevuje v morální teologii svatého Tomáše Akvinského, jejíž aktuálnost je obrovská. Do středu své nauky na tomto poli klade nový zákon, jímž je zákon Ducha svatého. Hluboce evangelním pohledem trvá na skutečnosti, že tímto zákonem je milost Ducha svatého daná všem, kteří věří v Krista. K této milosti se pojí psané i hlásané učení věroučných a morálních pravd, předávané církví. Svatý Tomáš zdůrazňuje v morálním životě základní roli působení Ducha svatého, milosti, z níž plynou morální i teologální ctnosti, a dává pochopit, že každý křesťan může dosáhnout vznešených vyhlídek ?Horského kázání?, pokud žije autentický vztah víry v Krista a otevírá se působení jeho Svatého Ducha. ?Přestože však je milost účinnější než přirozenost ? dodává Akvinský ? je pro člověka podstatnější přirozenost? (Summa Theologiae, Ia, q.29, a.3), takže v perspektivě křesťanské morálky je místo pro rozum, který je schopen rozpoznávat přirozený morální zákon. Rozum ho může rozpoznat tím, že bere v úvahu to, co je dobré konat a to, čeho je dobré se vystříhat, aby se dosáhlo onoho štěstí, které leží na srdci každému a které také ukládá odpovědnost vůči druhým, tj. hledat společné dobro. Jinými slovy, morální i teologální ctnosti člověka jsou zakořeněny v lidské přirozenosti. Božská milost provází, podporuje a povzbuzuje etické úsilí, všichni lidé ? věřící i nevěřící - jsou podle svatého Tomáše sami o sobě povoláni rozpoznat požadavky lidské přirozenosti vyjádřené přirozeným zákonem a inspirovat se jím při formulaci pozitivních zákonů, tedy těch, které jsou vydávány občanskými a politickými autoritami, aby upravovaly lidské soužití.
Jsou-li popírány přirozený zákon a odpovědnost, kterou v sobě zahrnuje, dramaticky se otevírá cesta k etickému relativismu na rovině individuální a ke státnímu totalitarismu na rovině politické. Obrana všeobecných práv člověka a tvrzení o absolutní hodnotě důstojnosti lidské osoby předpokládají určitý základ. A není snad tímto základem právě přirozený zákon a jeho nepřevoditelné hodnoty, na něž poukazuje? Ctihodný Jan Pavel II. napsal ve své encyklice Evangelium vitae slova, která jsou velice aktuální: ?Je proto velmi naléhavé v zájmu dalšího zdravého rozvoje společnosti i demokracie znovu objevit původní a základní morální lidské hodnoty, které vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují a chrání důstojnost člověka. Jsou to hodnoty, které žádný člověk, žádná většina ani žádný stát nemůže stanovit, ale ani změnit nebo zničit, musí je pouze uznat, chránit a rozvíjet.? (č.71).
Závěrem. Tomáš nám nabízí široké a důvěřivé pojetí lidského rozumu: široké protože není omezeno prostorem takzvaného vědecko-empirického rozumu, nýbrž je otevřeno veškerému bytí a tedy i základním a nezadatelným otázkám lidského života; a důvěřivé protože lidský rozum, zvláště pokud přijímá inspiraci křesťanské víry, je propagátorem civilizace, která uznává důstojnost lidské osoby, nedotknutelnost jejích práv a patřičnost jejích povinností. Nepřekvapuje, že nauka o důstojnosti lidské osoby, jež je zásadní pro uznání nezcizitelnosti práv člověka, uzrála v prostředí myšlení, které přijalo odkaz svatého Tomáše Akvinského, jenž měl o lidském stvoření to nejvznešenější pojetí. Definoval jej svým strohým filosofickým jazykem jako ?to nejdokonalejší, co se nachází v přírodě, to znamená podmět, který subsistuje (existuje) v rozumné přirozenosti? (Summa Theologiae, Ia, q.29, a.3).
Hloubka myšlení svatého Tomáše Akvinského vyvěrá ? a na to nikdy nezapomínejme ? z jeho živé víry a z jeho vroucí zbožnosti, kterou vyjadřoval inspirovanými modlitbami jako např. v té, ve které prosí Boha: ?Uděl mi, prosím, vůli Tě hledat, moudrost Tě nalézt, život Tobě milý, vytrvalost očekávající Tě s důvěrou a důvěru, která nakonec dojde toho Tě vlastnit.?
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.