Sv. Veronika Giuliani

15.12.2010 

Katecheze Bendikta XVI., aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych chtěl představit mystičku, která není ze středověku. Jde o svatou Veroniku Giuliani, klarisku-kapucínku. Důvodem je to, že na 27. prosince připadá 350. výročí jejího narození. Citta di Castello, místo, kde dlouhá léta žila a zemřela, a stejně tak Mercatello, její rodiště, a diecéze Urbino prožívají tuto událost s radostí.

Veronika se narodila 27. prosince 1660 v Mercatello, v údolí Metauro, Františkovi Giulianimu a Benediktě Mancini. Byla poslední ze sedmi sester, z nichž i další tři přijaly mnišský způsob života. Dostala jméno Voršila. V sedmi letech ztratila matku a otec jakožto celní úředník se přestěhoval do Piacenza v Parmském vévodství. V tomto městě Voršila začala prožívat rostoucí touhu po životě zasvěceném Kristu. Povolání se stává stále naléhavějším, takže v 17 letech vstupuje do přísné klauzury kláštera klarisek-kapucínek v Citta di Castello, kde zůstane po celý život. Tady obdrží jméno Veronika, což znamená ?pravý obraz?, a vskutku se stane pravým obrazem Ukřižovaného Krista. Rok poté skládá slavné řeholní sliby a zahajuje svou cestu připodobňování se Kristu skrze mnohá pokání, značná utrpení a několik mystických zkušeností, pojících se k Ježíšovu Umučení: korunování trním, mystické zásnuby, ránu v srdci a stigmata. Roku 1716 se ve svých 56 letech stává abatyší kláštera a je do této funkci opakovaně volena až do roku 1727, kdy zemřela po velice bolestivé třiatřiceti denní agónii, která vrcholí hlubokou radostí, takže její poslední slova zněla: ?Nalezla jsem lásku, Láska se dala spatřit! To je příčina mého utrpení. Řekněte to všem, řekněte to všem!? (Summarium Beatificationis, 115-120). 9. července opouští pozemský příbytek, aby se setkala s Bohem. Je jí 67 let, z nichž padesát strávila v klášteře Citta di Castello. Svatořečil ji 26. května 1839 papež Řehoř XVI.

Veronika Giuliani hodně psala: dopisy, životopisné relace, poezii. Hlavním zdrojem rekonstrukce jejího myšlení je však její Deník, který začíná rokem 1693. Tvoří ho více než 22 tisíc stran rukopisu, který zahrnuje třicet čtyři let klášterního života. Text plyne spontánně a nepřetržitě, neobsahuje žádné škrty nebo opravy, ani interpunkční znaménka nebo rozdělení obsahu na kapitoly a části podle nějakého stanoveného rozvrhu. Veronika neměla v úmyslu psát literární dílo; jednala tak z poslušnosti, protože O. Girolamo Bastianelli, člen oratoriánů sv. Filipa Neriho, ji ve shodě s diecézním biskupem Antoniem Eustachim poručil, aby své zkušenosti zapisovala.

Svatá Veronika má výrazně kristologicko-snubní spiritualitu. Je to zkušenost, že je milována Kristem, věrným a upřímným Ženichem a že chce odpovídat stále věrnější a vroucnější láskou. Všechno vykládá z hlediska lásky, což jí dodává hluboký klid. Všechno prožívá v jednotě s Kristem, z lásky k Němu a s radostí, že Mu může prokazovat veškerou lásku, které je jako tvor schopna.

Kristus, s nímž je Veronika hluboce sjednocena, je Tím, který trpí, umírá a vstává z mrtvých; je to Ježíš ve chvíli obětování se Otci, aby nás spasil. Z této zkušenosti plyne také intenzivní a bolestivá láska k církvi ve dvojí formě modlitby a oběti. V této perspektivě světice žije: modlí se, trpí, hledá ?svatou chudobu? jako ?vyvlastnění? a ztrátu sebe samé (srov. ibid., III, 523) právě proto, aby byla jako Kristus, který daroval cele sebe samého.

Na každé stránce svých spisů Veronika někoho poroučí Pánu a svým přímluvným modlitbám dodává hodnotu oběťmi sebe samé ve všech utrpeních. Její srdce obepíná všechny ?potřeby svaté církve? a dychtivě touží po spáse ?veškerého světa? (ibid., III-IV, passim). Veronika volá: ?Ó hříšníci, ó hříšnice? všichni a všechny pojďte k Ježíšovu srdci, nechte se obmýt jeho nejsvětější krví? On vás očekává s otevřenou náručí, aby vás objal? (ibid., II. 16-17). Vedena vroucí láskou, věnuje klášterním spolusestrám pozornost, porozumění, odpuštění; přináší svoje modlitby a své oběti za papeže, svého biskupa, kněze a za všechny, kdo jsou v nouzi, včetně duší v očistci. Svoje kontemplativní poslání shrnuje do těchto slov: ?Můžeme jít hlásat světu obrácení duší, ale jsme povinny bez ustání se modlit za všechny duše, které urážejí Boha, ? zvláště naším utrpením, to znamená principem ukřižovaného života? (ibid., IV, 877). Naše světice pojímá toto poslání jako ?stání uprostřed? mezi lidmi a Bohem, mezi hříšníky a Ukřižovaným Kristem.

Veronika prožívá hlubokou účast na lásce trpícího Ježíše v jistotě, že ?trpět s radostí? je ?klíčem lásky? (ibid., I, 299.417; III, 330,303,871; IV, 192). Zdůrazňuje, že Ježíš trpí kvůli hříchům lidí, ale také pro utrpení, která mají během staletí v dobách církve snášet jeho věrní služebníci právě pro svoji pevnou a důslednou víru. Píše: ?Jeho Věčný Otec Mu v tomto bodě dal spatřit a pocítit všechna utrpení, která měla být podstoupena Jeho vyvolenými, Jeho nejdražšími dušemi, tedy těmi, kteří přijali užitek Jeho krve a všech Jeho Utrpení? (ibid., II, 170). Jak o sobě říká sv. Pavel: ?Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev? (Kol 1,24). Veronika dochází až k tomu, že žádá Ježíše, aby byla ukřižována spolu s Ním: ?V jedné chvíli ? píše ?uviděla jsem vycházet z Jeho pěti nejsvětějších ran zářivé paprsky a všechny směřovaly ke mně. Viděla jsem, že se tyto paprsky stávají malými plaménky. Ve čtyřech byly hřeby a v jednom bylo kopí jakoby ze zlata, hořelo a proniklo moje srdce skrz naskrz? Hřeby probodly moje ruce a nohy. Pocítila jsem obrovskou bolest, v níž jsem však zároveň vnímala a cítila, že jsem v Bohu zcela proměněna? (Deník, I, 897).

Světice je přesvědčena, že už má účast na Božím království, ale současně vzývá všechny svaté z nebeské vlasti, aby jí přišli na pomoc v pozemské cestě jejího sebedarování v očekávání věčné blaženosti. To je nepřetržitá touha jejího života (srov. ibid., II. 909; V, 246). Ve srovnání s kázáními té doby, která se nezřídka soustředila na ?spásu duše? v individuálním smyslu, Veronika prokazuje mocný smysl pro ?solidaritu?, společenství se všemi bratry a sestrami na cestě k Nebi, žije a modlí se za všechny. Předposlední, tedy pozemské věci, třebaže ceněné ve františkánském smyslu jako dary Stvořitele, se vždycky jeví jako relativní, zcela podřízené ?gustu? Božímu ve znamení radikální chudoby. Společenstvím svatých, communio sanctorum, vysvětluje svou vlastní církevní oddanost, jakož i vztah putující a nebeské církve: ?Všichni svatí ? píše Veronika ? se ocitli nahoře prostřednictvím Ježíšových zásluh a utrpení, ale na všem, co náš Pán učinil, spolupracovali, takže jejich život byl celý uspořádán a řízen právě Jeho skutky? (Ibid., III, 203).

Ve Veroničiných spisech nacházíme mnoho biblických citací, někdy nepřímo, ale vždycky přesně. Projevuje tak velice důvěrnou znalost Písma svatého, kterým živí svoji duchovní zkušenost. Kromě toho je třeba podtrhnout, že intenzivní momenty Veroničiny mystické zkušenosti nejsou nikdy odděleny od spásonosných událostí slavených v liturgii, v níž má své zvláštní místo čtení a slyšení Božího Slova. Písmo svaté tedy osvěcuje, očišťuje a potvrzuje Veroničinu zkušenost a dává jí církevní dimenzi. Na druhé straně však právě její zkušenost neobyčejně intenzivně zakotvená v Písmu svatém vede ke hlubšímu a ?duchovnímu? čtení samotného Písma, vstupuje do skrytých hlubin textu. Nejenom že se vyjadřuje slovy Písma svatého, ale těmito slovy také skutečně žije, stávají se v ní životem.

Naše světice například často cituje výraz apoštola Pavla: ?Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?? (Řím 8,31; srov. Deník, I, 714; II, 116.1021; III, 48). Osvojení si tohoto Pavlova textu, tato její obrovská důvěra a hluboká radost se v ní stávají skutečností dovršenou v samotné její osobě: ?Moje duše ? píše Veronika ? byla spojena s Boží vůlí, a já jsem opravdu stanula a navždy spočinula v Boží vůli. Mám za to, že se nikdy nebudu moci odloučit od této Boží vůle a obracím k sobě tato přesná slova: nic mne nebude moci oddělit od Boží vůle, ani strasti, ani bolesti, ani soužení, ani pohrdání, ani pokušení, ani stvoření, ani démoni, ani temnosti, ba ani sama smrt, protože v životě i ve smrti chci ve všem veškerou Boží vůli? (Deník, IV, 272). Takto jsme si také jisti, že smrt není posledním slovem, jsme fixováni v Boží vůli a tak ve skutečně věčném životě.

Veronika se projevuje zejména jako odvážná svědkyně krásy a moci Boží lásky, která ji přitahuje, proniká a zapaluje. Ukřižovaná láska vtiskuje do jejího těla, podobně jako u svatého Františka z Assisi, Ježíšova stigmata. ?Moje nevěsto ? šeptá mi Ukřižovaný Kristus ? těší mne tvoje pokání, které konáš za ty, kteří jsou v mojí nemilosti? Potom sňal svou paži s kříže a pokynul mi, abych se přiblížila k Jeho boku? Ocitla jsem se v náruči Ukřižovaného. Nemohu vypovědět, co jsem v té chvíli zakoušela: chtěla bych být stále u Jeho nejsvětějšího boku? (ibid., I, 37). Je to obraz její duchovní pouti, jejího vnitřního života: být v objetí Ukřižovaného a tak být v Kristově lásce vůči druhým. Veronika prožívá také hluboce intimní vztah k Panně Marii, jak to dosvědčují slova, která jednoho dne slyší od Matky Boží a která podává ve svém Deníku: ?Dala jsem ti spočinout ve svém lůně, byla jsi sjednocena s mojí duší, která tě okamžitě nesla k Bohu? (IV, 901).

Svatá Veronika Giuliani nás vybízí, aby v našem křesťanském životě rostla jednota s Pánem v bytí pro druhé a abychom se odevzdali naprostou a kompletní důvěrou Jeho vůli v jednotě s církví, Kristovou Nevěstou. Vybízí nás k účasti na trpící lásce Ukřižovaného Ježíše pro spásu všech hříšníků; vybízí nás, abychom měli pohled upřený k Ráji, cíli naší pozemské cesty, kde budeme spolu s mnoha bratry a sestrami prožívat radost z plného společenství s Bohem; vybízí nás, abychom se denně živili Božím Slovem, rozehřáli své srdce a zorientovali svůj život. Poslední slova světice lze považovat za syntézu její strhující mystické zkušenosti: ?Nalezla jsem Lásku, Láska se dala spatřit!?.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.