Evangelizace lidstva začíná úsměvem Dítěte

27.12.2010 

Vánoce jsou obdobím, kdy je nejvíce patrný sekularismus, jak v jednom z letošních adventních kázání podotknul papežský kazatel O. Cantalamessa, ale na druhou stranu - a právě proto - jsou také příležitostí uvědomit si hlubokou přítomnost a působivost tohoto tajemství víry v dějinách. Neubírá mu na síle ani fakt, že je dnešní pozlátkovou kulturou a mediálním tlacháním banalizováno, ba dokonce - přímo či nepřímo - popíráno ve své dějinnosti. Úsměv betlémského Dítěte, který je prvním viditelným sdělením samotného Boha lidstvu, totiž stále odzbrojuje.

Proto vlastně ani není třeba význam Vánoc nikomu příliš vysvětlovat, neřku-li o něm přesvědčovat. Svědčí o tom i účast na půlnočních mších. Každý si jej může snadno uvědomit také ve vztahu k jednoznačnému rytmu, který určuje jeho osobní život v těchto posledních týdnech roku a v dlouhodobější perspektivě vlastně celý rok. I myšlenkové výkony těch Evropanů, kteří se snaží od Vánoc a křesťanství vůbec emancipovat, nejsou ničím jiným než duchovním cizopasnictvím, jako ostatně značná část moderní etablované filosofie. Nebýt hnací síly křesťanství, neměla by se totiž vůči čemu vymezovat, neměla by komu adresovat svůj despekt, povýšenost a distancovanost, které jsou její charakteristickou tvůrčí složkou už téměř půltisíciletí, během nichž, jak vidno v dějinách, rozsévá své zhoubné účinky s rostoucí intenzitou.

Na druhé straně však stojí za pozornost připomenout si přirozené historické pořadí vývinu a zakořenění křesťanské víry v člověku. Na rozdíl od dnešních křesťanů bylo totiž tajemství Narození Krista pro jeho první učedníky nepochybně tou poslední reálií, kterou se o svém Mistrovi dozvěděli. Představa, že by Jeho Matka ještě za Synova pozemského života vyprávěla napotkání to nejhlubší tajemství svého života, neřkuli o něm někoho přesvědčovala, je pošetilá, a ani těm nejmilitantnějším a nejrouhavějším pohanům starověku či novověku nepřišla na mysl. Toto tajemství Maria nepochybně odtajnila až tehdy, kdy už nemohlo nikoho překvapit, tedy teprve po Kristově Zmrtvýchvstání. Bez tohoto velikonočního historického kontextu je přirozeně stěží přijatelné také v dnešní době.

V souvislosti s Ježíšovým původem stojí za zmínku také jedna čistě terminologická podrobnost křesťanské věrouky. Ježíšovo početí v Mariině lůně totiž církev nenazývá neposkvrněným, jak se mylně domnívá většina našich nevěřících bratří a sester, nýbrž panenským či zázračným, zatímco neposkvrněným početím nazývá přirozené spojení pohlavních buněk rodičů Nazaretské dívky jménem Maria. Tato terminologická podrobnost je velice výmluvná hlavně proto, že jasně poukazuje na důslednost křišťálově čistého pojetí sexuality v rámci církevního učení víry. Je to pravý opak bulváru a přitom je to neslýchaně transparentní podání toho nejintimnějšího - zároveň lidského i božského - tajemství křesťanské víry.

Bylo by velkou chybou představovat si, že Matoušovo (1, 18-23) podání Mariina panenského početí je závislé na Izaiášově proroctví o tom, že ?Panna počne a porodí syna? (7,14) a že tedy evangelista představuje Marii jako pannu i matku využitím tohoto starozákonního textu. Nikoli, ba právě naopak. Panenské mateřství je faktem, který je znám odjinud, přímo od Ježíšovy matky. Tento fakt však autor evangelia považuje za natolik důležitý, že jej chce sakralizovat, a uvede jej proto do souvislosti s konkrétním starozákonním proroctvím. Tato literární metoda je velmi dobře ilustrována kumránskými rukopisy, vzniklými na přelomu našeho letopočtu, jak ukazuje jejich již zesnulý znalec Jean Carmignac. Starý zákon totiž o panenském mateřství nikde nemluví a Matouš tedy používá Izaiášovu předpověď, která prorokuje mateřství mladé ženy, hebrejsky alma, což vůbec neznamenalo panna, jak se to chápe dnes. Tento způsob sakralizace reality se hebrejsky nazývá pešer, tzn. sakralizace přítomnosti odkazem na text Starého zákona. Byl to tedy teprve fakt Mariina panenského početí Ježíše a jeho narození, který odhalil smysl do té doby nejasného Izaiášova proroctví.

Vrátíme-li se tedy ke zmíněné evoluci křesťanské víry, pak je zřejmé, že přirozený první kontakt s osobou Ježíše v případě jeho prvních učedníků, byl nahrazen a postupem času čím dál více nahrazován poznáním, kterého člověk nabýval již v útlém dětském věku právě prostřednictvím Vánoc, které jsou oslavou Kristova Narození a neoddělitelně s ním spojeného Ježíšova božského původu. Úsměv betlémského Dítěte ve svátečním rodinném kruhu se zkrátka v lidské pospolitosti stal prvním krokem evangelizace, jejíž účinnost nepolevuje ani s globálním oteplováním.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.