23.1.2011
Jistý český senátor se nedávno v jednom rozhovoru vyjádřil, že náboženské otázky nepatří do politiky. Cituji: ?Náboženské otázky, byť by byly pro jednotlivce sebedůležitější, patří do soukromí a náboženských komunit, nikoli do politiky.?
Je to výrok podivný a nepochopitelný - ani ne tak proto, že jeho autor na základě zdůrazňování náboženských otázek vedl svou předvolební kampaň a zhusta pro ni využíval i ?náboženská shromáždění? - katolické bohoslužby. Ale představa, že lze oddělit náboženství od politiky, od veřejného života či lidských vztahů, je natolik absurdní, že působí jako z jiné planety.
Zkusme se na tuto mimozemskou hypotézu podívat nezaujatě, bez ohledu na vlastní náboženskou příslušnost a bez hodnotících znamének ?dobře? nebo ?špatně?. Co tedy současná společnost rozumí pod pojmem ?náboženství? a náboženské otázky? Nahlédnutí do internetové Wikipedie připomene, že ?náboženství je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy bohoslužebných jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství vyjadřují svůj vztah k Bohu, bytostem nebo silám, které člověka přesahují. Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku.?
Tedy: I v té nejobecnější rovině lze konstatovat, že politika do náboženského života svých občanů vstupuje a náboženství zasahuje (a musí zasahovat) do politiky, jak je patrné z uvedené definice. Fakta očividná a zřejmá i jen pro průměrného pozorovatele dění ve světě či doma. Ale jen pro jistotu (a pro případné další české politicko-náboženské odborníky): Představy o světě a místě člověka v něm (tedy náboženství) úzce souvisejí s ekonomickým systémem země, zahraniční politikou, trestním řádem. I proto se politika prakticky všech zemí Evropské unie dnes zabývá náboženskými otázkami. Nutno přiznat, že ani ne tak křesťanskými jako muslimskými. Náboženské rituály například ovlivňují pracovní vztahy - státní svátky kryjící se s význačnými náboženskými slavnostmi, křesťanské velikonoce a vánoce, muslimský ramadán atd. Morálka pak ovlivňuje mezilidské vztahy a soužití na všech úrovních - lhaní, podvádění, krádeže, násilí? Nemám k dispozici žádná tvrdá data, ale domnívám se - na základě pozorování a vlastních zkušeností - že většina společnosti například nekrade v samoobsluze proto, že to zákon zakazuje, nýbrž proto, že se to nemá, není to slušné, není to morální. Hybnou silou společnosti je tedy spíše než legislativa morálka, morálka související s náboženstvím.
Z opačného pohledu - i výkon vrcholné politické funkce v tuzemsku lze považovat svého druhu za náboženství, alespoň ze sociologického hlediska. Čeští poslanci a další špičkoví politici mají své rituály, skrze něž vykonávají a potvrzují si vlastní moc, mají své představy o fungování země a místě člověka - občana v takovém systému (současné vrcholně-politické náboženství pravděpodobně přisuzuje občanům statut nemyslící dojné krávy, jak by se mohlo zdát na základě četby denního tisku). A konečně, také se jeví, že současná politická reprezentace má i svou morálku, lépe řečeno její morálkou je amorálnost. Tato ?morálka? se pak projevuje i na úrovni místních samospráv, kde korupce prostupuje vším, kde je stále běžnější pracovat pouze pro vlastní prospěch, nedodržovat dané slovo a rozlíceným občanům se vymlouvat stylem: ?Já nic, to všechno zastupitelstvo/rada města/předchozí vedení.? Narážíme zde vlastně na stejný problém jako v případě dnes už zapomenuté preambule Evropské ústavy. Západní civilizace je postavena na křesťanských hodnotách a morálce, byť se těmto základům v mnoha oblastech již značně vzdálila. Přesto je možné, moudré a slušné na tyto kořeny odkázat alespoň symbolickým gestem. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak - zdá se, že pro většinu našeho civilizačního okruhu pojem náboženství definitivně míří do kategorie sprostých slov, úchylky, o níž se ve ?slušné? společnosti nemluví. Otevírá se tak obrovské pole pro diskuzi proč, co tento stav zavinilo. Jistě, dějiny všech náboženství mají své temné stránky. Ale kvantitou i kvalitou je převyšují místa vznešená a krásná, myšlenky a skutky, které prokazatelně člověku i lidstvu prospěly a vedly k rozvoji, k lepšímu životu. Jak tedy pro nás věřící i pro _ty ostatní rehabilitovat náboženství? Co jsme podcenili, udělali špatně, co můžeme a máme dělat lépe? Jak prokázat, že společnost i politika náboženství potřebuje? Bude to těžké, nikoliv nemožné. A schválně říkám náboženství, protože i ?obecné křesťanské hodnoty?, na něž se v rozhovoru odvolává úvodem citovaný senátor, jsou jen a pouze projevem náboženství. Opatrným slovíčkařením, tak charakteristickým pro soudobý mediální populismus, se podstata věci neskryje a nezmění.
Onen senátor svými vyjádřeními prokázal dvě věci. Za prvé, že jsou mu zcela lhostejní ti, kteří jej zvolili do senátu právě pro zdůrazňování náboženských otázek v politice. Za druhé ukázal, že neví, co mluví. Striktní oddělení náboženství od politiky, alespoň ve verbální rovině, je charakteristickým rysem totalitních režimů. V demokratickém systému má náboženství své místo, a to i na politické úrovni. Je velmi smutné a zneklidňující, že dnes náboženství z politiky vykazuje člověk zvolený za stranu, která má ve svém názvu křesťanství.
Ondřej Krajtl
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.