Sv. Jan od Kříže

16.2.2011 

Katecheze Benedikta XVI., aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Před dvěma týdny jsem představil postavu velké španělské mystičky Terezie od Ježíše. Dnes bych chtěl mluvit o jiném velmi významném světci této země, duchovním příteli svaté Terezie, který byl stejně jako ona reformátorem řeholní karmelitánské rodiny: svatém Janovi od Kříže. Za Učitele církve jej prohlásil papež Pius XI. roku 1926. Tradice jej označuje titulem Doctor mysticus, ?Mystický učitel?.

Jan od Kříže se narodil roku 1542 v malé vesničce Fontiveros, nedaleko Avily, ve Staré Kastilii, Gonzalovi de Yepes a Catalině Alvarez. Rodina byla velice chudá, protože otec, který pocházel ze šlechtického rodu z Toleda, byl vyhnán z domu a vyděděn poté, co se oženil z Catalinou, obyčejnou tkadlenou. Jan přišel v útlém věku o otce a v devíti letech se spolu s matkou a bratrem Františkem přestěhovali do Medina del Campo, obchodního a kulturního centra nedaleko Valladolidu. Tady navštěvoval Colegio de los Doctrinos a byl zaměstnán obyčejnými pracemi u konventu sester a kostela sv. Magdalény. Vzhledem ke svým lidským kvalitám a studijním úspěchům byl přijat nejprve jako ošetřovatel v hospici u Početí a potom v jezuitské koleji, která byla založena krátce před tím v Medina del Campo. Tady nastoupil Jan jako osmnáctiletý ke tříletému studiu humanistických věd, rétoriky a klasických jazyků. Na konci formace měl o svém povolání jasno: řeholní život. Uprostřed mnoha řádů, které v Medině působily, pocítil povolání do Karmelu.

V létě roku 1563 začal noviciát u karmelitánů tohoto města a přijal řeholní jméno Matěj. Následující rok byl poslán na prestižní univerzitu v Salamance, kde studoval triennium tzv. svobodných umění a filosofie. Roku 1567 byl vysvěcen na kněze a vrátil se do Medina del Campo, aby slavil svoji primici v kruhu svých nejbližších. Právě tady došlo k prvnímu setkání Jana a Terezie od Ježíše. Setkání bylo pro oba rozhodující: Terezie mu představila svůj plán reformy Karmelu včetně mužské větve tohoto řádu a navrhla Janovi, aby ji přijal ?k větší slávě Boží?. Mladý kněz byl fascinován Tereziinými myšlenkami natolik, že se stal velkým zastáncem tohoto plánu. Oba pracovali několik měsíců společně, vyměňovali si svoje ideály a plány, aby mohli co nejdříve otevřít první dům Bosých Karmelitánů, k čemuž došlo 28. prosince 1568 v Duruelo, osamoceném místě v provincii Avila. Spolu s Janem vytvořili tuto první mužskou komunitu další tři druhové. Při obnově svých řeholních slibů podle prapůvodní Řehole přijali všichni čtyři nové jméno: Jan se od té chvíle nazýval ?od Kříže?, což se později všeobecně ujalo. Koncem roku 1572 se na žádost svaté Terezie stal zpovědníkem a kaplanem kláštera od Vtělení v Avile, kde byla světice převorkou. Byla to léta těsné spolupráce a duchovního přátelství, která obohatila obě strany. Do té doby spadají také nejdůležitější tereziánská díla a první Janovy spisy.

Přijetí karmelitánské reformy nebylo snadné a Janovi přineslo nemálo útrap. Nejvíce traumatická epizoda nastala roku 1577, kdy byl po falešném obvinění unesen a uvězněn v karmelitánském konventu staré observance v Toledu. Světec strávil ve vězení několik měsíců a byl podroben fyzickému i morálnímu strádání a nátlaku. Tady složil kromě jiných básní slavnou Duchovní píseň. Nakonec se mu v noci ze 16. na 17. srpna 1578 podařilo dobrodružným způsobem uprchnout a našel útočiště v tomtéž městě v klášteře Bosých Karmelitánek. Svatá Terezie a reformovaní spolubratři přijali s obrovskou radostí jeho osvobození a po krátkém čase, kdy znovu nabyl sil, byl Jan poslán do Andalusie, kde strávil deset let v různých konventech, zejména v Granadě. Byl v řeholi pověřován stále významnějšími úkoly, stává se nakonec provinčním vikářem a dokončuje svá duchovní pojednání. Potom se vrátil do svého rodiště jako člen generálního vedení teresiánské řeholní rodiny, která tehdy již požívala plnou kanonickou autonomii. Bydlel v Karmelu v Segovii a plnil úřad představeného komunity. Roku 1591 byl uvolněn z veškerých funkcí a poslán do nové řeholní provincie v Mexiku. Během příprav na dlouhou cestu se spolu s dalšími deseti spolubratry usadil v osamělém konventu nedaleko Jaén, kde těžce onemocněl. S příkladným klidem a trpělivostí odolával Jan velikým bolestem. Zemřel v noci ze 13. na 14. prosince 1591, zatímco spolubratři recitovali ranní matutinum. Rozloučil se s nimi slovy: ?Dnes jdu zpívat breviář do nebe?. Jeho tělesné ostatky byly poslány do Segovie. Beatifikoval jej Klement X. roku 1675 a kanonizoval Benedikt XIII. roku 1726.

Jan je považován za jednoho z nejdůležitějších lyrických básníků španělské literatury. Největšími jeho díly jsou: Výstup na Horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Živý plamen lásky.

V Duchovní písni svatý Jan podává očistnou cestu duše, tj. postupující radostné vlastnění Boha, dokud duše nepocítí, že miluje Boha toutéž láskou, kterou ji miluje On. Živý plamen lásky pokračuje v této perspektivě a popisuje podrobněji stav proměňujícího sjednocení s Bohem. Jan používá jako přirovnání vždycky oheň. Jako oheň, který více plane a pohlcuje dřevo, které tím více žhne až se stává plamenem, tak také Duch svatý, který duši během temné noci očišťuje a tříbí, postupně ji osvěcuje a rozehřívá jakoby byla plamenem. Život duše je ustavičným svátkem Ducha svatého, který umožňuje patřit na slávu sjednocení s Bohem na věčnosti.

Výstup na Horu Karmel podává duchovní cestu z hlediska postupujícího očišťování duše, jež je nezbytné k výstupu na vrchol křesťanské dokonalosti, symbolizované vrcholem Hory Karmel. Toto očišťování je podáváno jako cesta, na kterou se člověk vydává ve spolupráci s působením Boha, aby osvobodil duši od každého přilnutí nebo sympatií, odporujících vůli Boží. Očišťování, které musí být totální, aby mohlo dojít ke sjednocení s Bohem, začíná u smyslového života a pokračuje očišťováním, které nastává prostřednictvím třech teologálních ctností: víry, naděje a lásky, jež očišťují úmysl, paměť a vůli. Temná noc popisuje ?pasivní? aspekt, totiž zasahování Boha do procesu ?očišťování? duše. Lidské úsilí je totiž neschopno samo od sebe dosáhnout nejhlubších kořenů špatných osobních náklonností a zvyků; může je pouze brzdit, ale nikoli beze zbytku vykořenit. K tomu je třeba zvláštního působení Boha, který radikálně očistí ducha a uschopní jej ke sjednocení s Ním v lásce. Svatý Jan definuje toto očišťování jako ?pasivní? právě proto, že ačkoli je duší přijato, uskutečňuje se tajemným působením Ducha svatého, který jako plamen ohně stravuje každou nečistotu. V tomto stavu je duše podrobena veškerému druhu zkoušek jakoby se nacházela uprostřed temné noci.

Tyto odkazy na hlavní díla světce nám pomáhají přiblížit si charakteristické body jeho obšírného a hlubokého mystického učení, jehož účelem je popsat bezpečnou cestu k dosažení svatosti, stav dokonalosti, ke které Bůh volá nás všechny. Podle svatého Jana od Kříže je všechno, co existuje, stvořené Bohem a dobré. Prostřednictvím tvorů můžeme objevit Toho, který v nich zanechal svoji stopu. Víra je však jediný zdroj darovaný člověku, aby poznal Boha tak jak On v sobě samém je, jako Boha Trojjediného. Všechno, co Bůh chtěl zjevit člověku, řekl v Ježíši Kristu, svým Slovem, které se stalo tělem. Ježíš Kristus je jedinou a definitivní cestou k Otci (srov. Jan 14,6). Jakákoli stvořená věc je ničím ve srovnání s Bohem a mimo Něho neplatí nic: v důsledku toho je k dosažení dokonalé lásky Boží nutné, aby se každá jiná láska přizpůsobila lásce Boží v Kristu. Odtud plyne důraz svatého Jana od Kříže na očištění a vnitřní vyprázdnění nezbytné k proměně v Boha, jenž je jediným cílem dokonalosti. Toto ?očištění? nespočívá v jednoduchém fyzickém odnětí věcí nebo jejich užívání. Duši totiž očišťuje a osvobozuje odstranění každé nezřízené závislosti na věcech. Všechno musí mít své místo v Bohu jako středu a cíli života. Dlouhý a úmorný proces očišťování zajisté vyžaduje osobní úsilí, ale pravým protagonistou je Bůh: všechno, co může učinit člověk, je: ?připravit se?, být otevřen Božímu působení a neklást mu překážky. Životem teologálních ctností se člověk pozvedá a dává hodnotu vlastnímu úsilí. Rytmus růstu víry, naděje a lásky jde zároveň s očišťováním a postupným sjednocováním s Bohem až k transformaci v Něho. Je-li dosaženo tohoto cíle, duše se ponoří do samotného trojičního života. O tomto ponoření svatý Jan tvrdí, že duše miluje Boha toutéž láskou, jakou ji miluje On, protože ji miluje v Duchu svatém. Proto Mystický učitel praví, že neexistuje pravé sjednocení lásky s Bohem, pokud nevrcholí v jednotě Trojice. V tomto vrcholném stavu poznává svatá duše všechno v Bohu a nepotřebuje již prostředkování tvorů, aby k Němu došla.

Drazí bratři a sestry, nakonec zbývá otázka: tento světec, jeho vznešená mystika, jeho svízelná cesta k vrcholu dokonalosti má co říci i nám, normálním křesťanům, kteří žijí dnešním životem, anebo je vzorem a příkladem jen pro málokteré vyvolené duše, které se na tuto cestu očišťování a mystické askeze skutečně mohou vydat? Abychom nalezli odpověď, musíme mít na paměti, že život svatého Jana od Kříže nebyl ?létáním v mystických oblacích?, nýbrž životem velmi tvrdým, velmi praktickým a konkrétním, ať už jako reformátor řádu, kde narazil na mnohý odpor nebo jako provinční představený, ať už ve vězení, kam byl uvržen svými spolubratry a kde byl vystaven neuvěřitelným inzultacím a fyzickému týrání. Byl to život tvrdý, ale právě během měsíců strávených ve vězení napsal jedno ze svých nejkrásnějších děl. Z toho můžeme pochopit, že cesta s Kristem, putování s Kristem - ?Cestou? - není nějakou zátěží přidanou k již tak dostatečně tíživému břemenu našeho života, není něčím, co by mělo toto břemeno učinit ještě těžším, nýbrž něčím zcela jiným, je světlem, silou, která nám pomáhá toto břemeno nést. Pokud s sebou člověk nese velkou lásku, dává mu tato láska jakoby křídla a snadněji snáší všechny útrapy života, protože v sobě nese velké světlo. Toto je víra: být milován Bohem a nechat se milovat Bohem v Ježíši Kristu. Nechat se milovat, je světlo, které nám pomáhá nést každodenní břemeno. A svatost není nějakým naším, velmi obtížným dílem, nýbrž je právě onou ?otevřeností?: otevřením oken naší duše, aby mohlo vstoupit světlo Boží, neopomíjením Boha, protože právě v otevření se Jeho světlu se nachází síla a radost vykoupených. Modleme se k Pánu, aby nám pomohl nalézt tuto svatost, nechat se milovat Bohem, což je povolání nás všech a naše pravé vykoupení.

Překlad Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.