Rádio Vaticana

Komu slouží média?

25.3.2004

Diktatura povrchnosti aneb kam se poděla kultura žurnalistiky

Včera večer jsem odcházela z redakce s divně nepříjemným pocitem. Zdánlivě k tomu nebyl důvod ? vysílání proběhlo v pořádku, všechny redakční práce byly skončeny. Pravá příčina mi ?došla? až když jsem už kráčela ulicí, které vévodí impozantní kulisa Svatopetrské baziliky: poslední co jsem četla byl monitoring médií. Nemějte obavy, nechystám se vysílat záznamy z deníku. Ale přeci jen: v konfrontaci s tak skvělým dílem evropské kultury, které v sobě nese napříč staletími tolik významu a smyslu, se neurčitý pocit stále více konkretizoval. Kam se poděla kultura žurnalistiky, nebo co je vlastně považováno za kulturu v téhle oblasti, která dnes formuje vědomí i svědomí naprosté většiny lidí?

Jan Pavel II. včera převzal jedno z nejprestižnějších ocenění, které se veřejným osobám a institucím v Evropě udělují. Naše noviny o tom naprosto mlčí ? včera a dnes znovu. Zajímá je např. Čilý obchod kolem Krista ? jak Hospodářské noviny glosují manažérské příživnictví kolem Gibsonova filmu ? ale dobrá, jsou to noviny Hospodářské, ať glosují. Pak se ale dočtete ? u příležitosti příchodu nového apoštolského nuncia do ČR ? že jeho předchůdci nedokázali domluvit podmínky smlouvy s Vatikánem a je vám zatajeno, že o podmínky ani tak nešlo, ty byly domluveny a schváleny. Kdo se nedomluvil, byl parlament, v němž navíc převažovaly hlasy strany, která smlouvu připravila.

Jak se vyrovnat s tím mlčením o podstatném a mluvením o podružném, ne-li přímo nepravdivém? Snad jde přeci o kulturnost a slovo kultura, pochází ? jak známo z latinského colo, colere, obdělávat půdu, opatrovat něco, něco pěstovat, ba dokonce uctívat. A nebo o to už nejde? Kdo něco pěstuje, očekává, že zaseté vyroste a přinese plody; kdo opatruje, tomu leží na srdci to, co opečovává, a kdo uctívá, obracíse, je vykloněn směrem k uctívanému, spíš se ho dotazuje, touží chápat, než zahrnuje svými nápady.

Co z toho a k čemu! Když nejde o nic, co by souviselo s prostou definicí kultivovanosti - musí napadnout snad každého, ve světlém okamžiku, kdy vykročí z bludných kruhů konzumismu, ve kterých se chtě nechtě točíme do jisté míry všichni.
Z tklivých úvah mě osvobodila částečná definice, kterou jsem si prozatím postavila: zřejmě jde o profánní obměnu onoho strašidla, kterému se říká, značně devalvovaným termínem ?duch doby?.

Snad bych nechala své úvahy na jindy, kdyby ředitel misijní agentury Misna nenapsal ve svém dnešním sloupku na stejné téma. ?Můžeme to ještě nazývat žurnalistikou?? ptá se P. Giulio Albanese v nadpisu svého článku. ?Před malou obrazovkou, při listování většinou časopisů nebo s uchem u rádia, jsme dennodenně svědky zničujícího zjednodušování zpráv, které degenerují až k jakési extrémní banalizaci. Je to umná operace, jejímž cílem je rozprášit obsah na rovině instinktivní emocionality nebo dokonce v hulvátské senzacechtivosti,? píše ředitel Misny. ?Všechno jako by se redukovalo na barevné žurnály prošpikované fotbalem, harlekýny, drby, péčí o pleť apod.?

Jak z povzdálí sleduji na internetu hlavní české deníky, nelze nedat za pravdu P. Albanesemu i v dalším: ?Když pak zásahem vyšší síly přijdou témata mezinárodního dosahu, postoje jsou dvojí: buď jsou naprosto ignorovány nebo v lepším případě redukovány na stereotypy à la Western, kde se od první chvíle ví, kdo jsou ti dobří a kdo špatní... Všechno se řídí logikou komerce, řízenou módou a trendy.? Pater Albanese podotýká, že nestačí horovat pro svobodu tisku, ani projevovat vášnivé nadšení pro novinářskou profesi. Víc než kdy dřív je třeba klást si etické otázky. ?Mýlí se ten, kdo vidí v edičních plánech jen volbu věcí provizorních, okamžitých nebo pomíjivých. Naopak, tento způsob komunikace má mít trvalé následky - chce totiž ochromit mozek lidí, aby odpovídali na diktát zájmových skupin," dodává Giulio Albanese.

To všechno jsme už možná slyšeli, podobná slova jsme přečetli. Tentokrát je ale píše člověk, který vede agenturu přinášející zprávy z míst, kde jde o životy tisíců ba statisíců lidí ? a potažmo nepochybně i o budoucnost Evropy; je totiž jen otázkou času, kdy strkání hlavy do písku definitivně přestane stačit.

Ředitel agentury Misna uzavírá: ?Faktem zůstává, že války na jihu světa jsou nadále zapomenuté a že víme málo nebo nic například o africké kinematografii. Informovat je povinností, být informováni ? právem. Ať chceme nebo ne, opakem obou, je diktatura.?

Johana Bronková