Jsou potraty jako zelí?

13.3.2011 

Na konci svého ?fejetonového románu? Továrna na absolutno se Karel Čapek dopouští jednoho ze svých typických literárních sofismat. Páter Jošt tu vede s neznabohem Brychem hospodskou debatu, která se týká paralelně otázky, čemu má člověk věřit, a zda se kyselé zelí k jitrnicím dělá správně počesku přírodní, nebo pomoravsku zadělávané. A ještě než se dozvíme závěrečnou informaci o policejním zničení posledního ?karburátoru?, tedy přístroje na výrobu Absolutna, dospěje páter Jošt pod vlivem Brychovy filipiky ke korekci svého česko-zelného fundamentalismu ? ?to bych spíš věřil v Mohameda, než jedl jinačí zelí? ? a promyslí se k čapkovsky smířlivému návrhu, směřovanému k hostinskému Binderovi, že tedy zítra zkusí moravské zelí přece jen ochutnat. A Binder přisvědčuje: ?Takhle s klobásou je docela dobrý. Každá víra a každá pravda má něco dobrýho, a kdyby to bylo jen to, že ten druhej ji má rád.?
Ono avizované sofisma spočívá v samozřejmosti, s jakou je nám zde mistrnými literárními prostředky sugerováno, že s názory na to, jestli má člověk věřit v Boha nebo v Mohameda, či obecně která pravda je tou správnou pravdou, se to má asi tak podobně, jako s názory na to, které zelí je to správné zelí: je to prostě věc osobního vkusu, kvůli které je zpozdilé se přít, a bylo by přímo zločinné chtít tu svoji pravdu prosazovat proti pravdám jiných snad i násilím. Tak jako pater Jošt nahlédl absurditu sporu o různá zelí, která je ovšem čtenáři od počátku zřejmá, tak má následně čtenář nahlédnout absurditu sporů o různé pravdy.

Málokterý čtenář dokáže odolat, málokterý čtenář si uvědomí, že se zde trestuhodně směšují dvě bytostně odlišné kategorie ?názorů? či ?pravd?: totiž názory vyjadřující nějaký objektivní stav věci (například zda Bůh existuje či ne), a názory vyjadřující subjektivní preference svého nositele (například zda má rád zadělávané zelí). Dva lidé, z nichž jeden tvrdí, že Bůh existuje, a druhý, že Bůh neexistuje, nemohou mít oba pravdu, jeden z nich se nutně musí mýlit, protože není možné, aby Bůh zároveň byl i nebyl ? to by byl rozpor. Naproti tomu dva lidé, z nichž jeden má rád moravské zelí a druhý zelí české, mohou mít klidně oba pravdu, když popisují své chutě, a žádný rozpor v tom není ? jen jsou jejich chutě prostě různé.
Tento propastný rozdíl mezi objektivními pravdami a subjektivními zálibami a chutěmi (který lze ovšem různými prostředky umně maskovat) má své důsledky. Bylo by například skutečně absurdní až zločinné chtít někomu vnucovat své chutě a přesvědčovat ho, že mu má ?správně? chutnat něco jiného, než co mu ve skutečnosti chutná. Na druhou stranu to už tak docela neplatí, pokud jde o ?vnucování? objektivní pravdy. To může být někdy nejenom dovoleno, ale může jít dokonce i o mravní povinnost ? a to nejen v onom dnes běžném pokleslém smyslu, kdy se obratem ?vnucování vlastní pravdy? míní vlastně jakýkoli pokus přesvědčit druhého rozumnými důvody, nýbrž i v pravém významu, kdy druhého k akceptování ?naší pravdy? donutíme skutečným násilím.

K takovému nefalšovanému vnucování vlastní pravdy dochází například vždy, když policisté násilím zatknou zločince, například vraha: vnucují mu tak svoji pravdu, že vraždit se nesmí. My všichni přitom máme za to, že tak činí oprávněně ? a to proto, že si uvědomujeme, že náš názor o nepřípustnosti vraždy není jen jakousi naší soukromou libůstkou, kterou vrah nemusí sdílet, ale jde o objektivní pravdu, zakotvenou v bytostné důstojnosti a posvátnosti každého lidského života, které se holt, chtě nechtě, musí podřídit i on. Podobně vnucujeme zlodějům svoji pravdu, že náš majetek je skutečně náš, polygamistům pravdu, že manželství má být monogamní, a tak dále.
Samozřejmě ? ve všech takovýchto případech se můžeme mýlit, což může vést k tomu, že se na druhých dopustíme nespravedlnosti. To však není žádný argument proti existenci objektivních pravd ? právě naopak: kdyby objektivní pravdy neexistovaly a vše byla pouze záležitost našich chutí a subjektivních preferencí, k žádným omylům by docházet nemohlo: přesně jak to řekl Čapkův hospodský Binder, ?každá víra a každá pravda by měla něco dobrýho?. V takovém případě by bylo skutečně na místě ? jak požaduje postmoderní ctnost zvaná ?tolerance? ? vzdát se veškerých nároků na objektivní pravdivost vlastních přesvědčení, upustit od veškerého přesvědčování druhých, neřku-li vnucování jim svých vlastních názorů, a omezit se vůči nositelům jiných názorů (například pokud jde o přípustnost zabíjení nenarozených dětí) na neškodný dialog, spočívající ve vzájemném ochutnávání zelí toho druhého.

Karel Čapek se ve své literární dráze k nahlédnutí důležitosti a závaznosti objektivní pravdy naštěstí postupně propracoval. Ještě v Továrně na absolutno má za to, že příčinou válek nejsou špatné, tj. objektivní pravdě odporující názory (například na to, jestli smím jen tak obsadit jiný stát, když se mi to hodí), ale spíše to, že vůbec někdo vznáší na nějakou absolutní objektivitu nárok: že si troufá pokládat některé své názory za něco víc než jen subjektivně relativní chutě na zelí toho či onoho druhu. (Proto jsou také v závěru románu stroje na Absolutno ?policejně zakázány? a vyznavači Absolutna postaveni na roveň feťáků.) V pozdních dílech ? např. v dramatu Matka, či velmi výrazně v posledním, nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna, však již Čapek dochází k poznání, že objektivní pravda existuje a vyplývají z ní jisté závažné nároky, které nelze beztrestně ignorovat. Skladatel Foltýn je mrazivým portrétem člověka, který před těmito nároky po celý život zbaběle prchal, a tak jeho život naprosto ztroskotal. Přes všechny výhrady byl Čapek ryzím a poctivým myslitelem.

Jiné je to ovšem, jak se zdá, s našimi lidovci. Lidovecký kandidát na senátora a středočeský předseda KDU-ČSL Miroslav Rovenský se v nedávném rozhovoru na webu strany vyjádřil, že by své manželce v žádném případě neumožnil umělý potrat. Na druhou stranu má za to, že by lidovci neměli svůj negativní názor na potraty nadále veřejně propagovat. Tak teď nevím: myslí si Miroslav Rovenský, že s přípustností potratu je to jako s tím zelím? Pak ovšem nechápu, proč by v potratu bránil své ženě ? co když ona to zelí ráda jinak? Anebo by pan Rovenský své ženě potrat nepovolil proto, že dobře ví, že je to objektivní zločin? Pak ale zase nerozumím tomu, proč se zdráhá proti tomuto zločinu vystupovat i veřejně ? není snad obrana spravedlnosti a odstraňování bezpráví výsostným úkolem politika? Postoje pana Rovenského si zkrátka nedokážu srovnat nejen s křesťanstvím, ale ani s obyčejnou logikou. Leda že by ? a to už spekuluji ? leda že by skutečně myslel vážně to, co v rozhovoru vlastně sám řekl, čemu je však u křesťanského politika opravdu těžké uvěřit: že totiž navrhuje vzdát se byť i jen pouhé verbální kritiky zločinné potratové praxe čistě a jenom proto, že to lidé neradi slyší.
Kdyby toto byl postoj, kterým se řídil Ježíš, bojím se, že by nejspíš nikdy ani neotevřel ústa.

Lukáš Novák

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.