Proč Ježíš vzkřísil Lazara?

8.4.2011 

Homilie k 5.neděli postní

Čím víc se blížíme k Velikonocům, tím se boj se smrtí přiostřuje a Ježíš se stále zřetelněji dává poznat jako Dárce života. Šlo-li v evangeliu čtvrté neděle postní o neduh náhodného slepce, pak tuto pátou neděli jde přímo o smrt Ježíšova osobního přítele. Může nás překvapit, že Ježíš, Syn Boží, který se obětoval z lásky ke všem lidem, měl svůj okruh vybraných přátel. Že „Ježíš – jak říká evangelium – měl rád Martu a její sestru i Lazara“, přitom neznamená „exkluzivní“ lásku, která ostatní vylučuje! Znamená lásku zvlášť niternou, která vládne tam, kde se může oboustranně -rozvíjet. Není divu, že Evangelium sv. Jana, který sám byl „miláčkem Páně“ je ohledně Lazara plné výrazů silného emotivního hnutí: „Ježíš zaplakal“, „byl hluboce dojat a zachvěl se“.

Dalo by se z toho vyvodit, že Ježíš byl smrtí svého přítele zaskočen? A že použil svou božskou moc, aby vrátil Lazara do života jen proto, že by ztratil přítele? Pak ale zůstává záhadou, proč zdánlivě tak otálel a nepřispěchal mu na pomoc hned, dokud Lazar ještě žil. To nasvědčuje tomu, že Ježíš měl jiné úmysly: že se chtěl utkat s Lazarovou smrtí a dát jí pocítit svou moc, tak jako se soupeři těší na zápas, aby poměřili své síly. Ježíš vyzývá Lazarovu časnou smrt na souboj ještě před oním finále, kdy se věčná smrt bude sápat na samotný Život věčný.

Vrcholné drama se odráží ve velikonoční sekvenci: „Mors et vita duelo conflixere mirando: dux vitae mortuus regnat vivus.“ (Se smrtí život utkal se v podivuhodném zápase: Pán žití učinil ten div, zemřel a v slávě vládne živ.) A vskutku, sotva kdy jsou nedělní čtení tak bohatá na výrazy pro život a touhu po životě. „Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi,“ prorokuje Ezechiel (Ez 37,12-14). „Z hlubin volám k tobě Hospodine, – Pane, vyslyš můj hlas. Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě“, prosí žalmista (Ž 130). A zároveň texty nenechávají na pochybách, že nejde o pouhý biologický život a snahu ho o něco prodloužit, ale o život duchovní, který může dát jedině Kristus. A ten ho dává pouze těm, kteří k němu chtějí patřit. „Kdo totiž nemá Kristova ducha, není jeho,“ píše svatý Pavel Římanům a pokračuje: „Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života… A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás (Řím 8, 8-11).

Co je to však duchovní život? Možná nejsme daleko od starých gnostiků, kteří stavěli duchovní život do protikladu k životu těla. Duchovní pro ně znamenalo vše co je nehmotné, hlavně lidská mysl. Jediné, co na člověku má cenu, byl podle nich rozum. Vtělení Boží pak nedávalo smysl, a nemůže dát smysl ani Lazarův návrat v těle. Konec konců i křesťanští autoři, kteří si v průběhu století lámali s tímto evangeliem hlavu, zastávali někdy dost překvapivé názory. Například Ježíšovy slzy vykládají jako znamení smutku nad tím, že Ježíš musí vrátit Lazara zpět do tohoto „slzavého údolí“ jenom proto, že ho Marie a Marta svým žadoněním k tomu přiměly.

Čteme-li však pozorně Janovo evangelium, neunikne nám přes všechny projevy Ježíšových lidských citů jeho božský majestát, v němž přesně ví, co dělá. Není pochyb o tom, že Ježíš Lazara do tohoto hmotného světa vrátit chtěl. Proč? Zřejmě jako předobraz jeho vlastního a tím i našeho vzkříšení. O Velikonocích Kristus totiž nevstane jen duchovně, odděleně od těla, které by nechal tlít v hrobě! Vstane duchovně i fyzicky zároveň, protože jeho tělo je oživeno jeho božským Duchem. V těle se pak Zmrtvýchvstalý vrací do tohoto světa, na místa a k lidem, kam jej poutaly vztahy přátelství. Opakovaně se apoštolům fyzicky zjevuje, nechává se jimi dotýkat a chce s nimi dokonce jíst, což je další hlavolam, se kterým si teologové nevědí rady. A nevíme si s tím rady ani my. Naše oči nejsou ještě natolik prozářeny Kristovým Duchem, abychom ho viděli a rozpoznali. Prvním stupněm vidění je však víra. A proto otázka, kterou Ježíš klade Martě, patří i nám: „Věříš tomu?“ (Jan 11,1-45).

Kdo v těchto dnech zavítá na Velehrad ke hrobu kardinála Špidlíka na první výročí jeho smrti († 16. dubna 2010), najde sarkofág okrášlený barevnou mozaikou, do které jsou vetkána jeho slova: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení. Věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí.“

Je-li to pravda, pak tou nejlepší přípravou na Velikonoce bude ozdravění a oživení našich mezilidských vztahů. Žijeme omotaní pohřebním rubášem našeho „já“, a místo abychom šířili kolem sebe „libou vůni Kristovu“ jsme často jako onen člověk, kterého prý Pater Pio vtáhl jednou k sobě do zpovědnice, protože nemohl snést zápach jeho hříchů. I my se rozkládáme s Lazarem v hrobě našeho ego. Spolu s Lazarem, Martou a Marií patříme ale k Ježíšovým přátelům! Platí tedy i nám Kristovo mocné zvolání: „Lazare, vyjdi ven!“ Kdo uposlechne pocítí už v tomto pomíjivém čase věčnost a v tomto smrtelném těle sílu vzkříšení.

Resurrezione di Lazzaro (1609), Caravaggio (Michelangelo Merisi)

Richard Čemus

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.