Rádio Vaticana

Co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap?

15.4.2011

Homilie ke Květné neděli

V italském klášteře Monastero di S. Antonio in Polesine nedaleko města Ferrara se nachází pro západní umění nezvyklé znázornění ukřižování. Nejsou tu pochopové, kteří násilně přibíjejí Ježíše na kříž, ale Kristus sám na něj po žebříku nedočkavě vystupuje. Není to historické ani biblické, lze namítnout. Ale právě v tomto znázornění je zvlášť silně vyjádřena skutečnost, která nám často uniká. Kristus jako Bůh měl možnost se kříži vyhnout a ukázat nepřátelům svou moc. Ale zcela svobodně se rozhodl utrpení podstoupit a kdo mu v tom chtěl bránit, jako sv. Petr, toho silnými slovy kárá. Na tento výjev jsem si vzpoměl, když jsem otevíral velikonoční poštu.

Napsala mi totiž Anna-Marie, Bohu zasvěcená mladá žena, na kterou se během postní doby navalila řada velmi vážných zdravotních problémů. Je jich tolik, že ji čeká svatý týden na JIP a vůbec není jasné, vrátí-li se zdravější. Klade si otázku, proč ji Pán Bůh takovýmto způsobem navštěvuje. “Na začátku postu, když jsem četla Matku Terezu – píše ona žena – jsem si pomyslela, jak je statečná a odvážná, že nabízela Kristu rok co rok ve svatém týdnu, že s ním chce prožívat jeho utrpení. A říkala jsem si, že tak bláznivou věc bych nikdy neudělala, protože takový hrdina nejsem. A Matka Tereza že se nemá co divit, když jí Bůh vzal nakonec vážně. Chtěla bych Bohu trochu víc porozumět. Asi je to ale jen naivní představa, že něco "pochopím". Ještě asi není ten správný čas na to, abych něco mohla vidět,” uzavírá Anna-Marie. Jak ji potěšit?

Kéž bych tak mohl s Izaiášem (Iz 50,4-7) říct: “Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.” Ale v tom je možná ten problém. Dovoluji já Hospodinu, jako Izaiáš, probouzet každé ráno můj sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka? To o sobě tvrdit nemohu. Je zde však někdo, kdo plným právem mohl o sobě říct: „Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.“ Ten, o kom je řeč, na kterého platí tato Izaiášova slova, je Kristus Ježíš, který, jak píše sv. Pavel, „ačkoliv má božskou přirozenost [...] vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2, 6-11). Ale než přišla smrt, bylo nekonečné utrpení. Žalm 22 to prorocky ohlašuje: „Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny mé kosti. [...] Ty však Hospodine nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc.“

Pouštní Otcové, když se na ně někdo obrátil s existenciální otázkou, rádi odpovídali Písmem svatým. Cítili, že na vážné problémy nelze odpovídat pouze vlástním názorem. Ať byli sebezkušenější, věděli, že lidé nečekají na jejich lidskou moudrost, ale na moudrost Boží. A přesto nestačilo, aby pouze citovali, co někde četli, byť by to bylo Písmo svaté. Lidé chtěli slyšet slovo Boží, které prošlo jejich srdcem. Které je prosáklé jejich vlastní krví. To vše mi jde hlavou, když čtu řádky Anny-Marie plné bolesti. Sice to neříká, ale zřejmě by mi to nepsala, kdyby neočekávala nějaké hojivé slovo. Ale můžu ho já dát? Odkud bych ho vzal? Lidsky řečeno mi zůstává při čtení jejího dopisu rozum stát. Jak to Bůh může dopustit? Proč tolik bolesti?

Je Květná neděle. Čtou se Pašije. Není to pouhé vyprávění historických událostí, je to vstup do Ježíšova příběhu. Do příběhu, který trvá a který chce být dovyprávěn. Svatý Pavel to vysvětluje Kolosanům takto:“ Teď pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). Je-li to tak, pak se perspektiva převrací. Nejsem to já, z jehož slov by Anna-Maria měla načerpat útěchu, ale je to ona, z jejíhož utrpení mám prospěch i já. Jaký? To mohu jen mlhavě tušit. Věřím však, že každé skutečné poznání je plodem na dřevě kříže. A ten Anna-Maria nese za mne, za nás, za církev. Proč si Pán vybral zrovna ji, a proč zrovna ji tak miluje, že ji „křížem navštěvuje“, to nevím. Stojím zde před tajemstvím ukřižované lásky, které nám Pán jistě poodhalí, když ochotně vstoupíme do Ježíšova příběhu Pašijí. Ty se totiž nehrají, ale odehrávají se: teď – dnes!

Richard Čemus