Potřebujeme pokoru víry

17.4.2011 

Homilie Benedikta XVI. z liturgie Květné neděle, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
drazí mladí!

Každý rok na Květnou neděli nás dojímá, když spolu s Ježíšem stoupáme na horu ke svatyni a doprovázíme Jej na cestě vzhůru. Mladí a lidé každého věku Jej v tento den na celém zemském povrchu a napříč všemi staletími vzývají voláním: „Hosana, Synu Davidův! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“

K čemu však doopravdy dochází, když se v tomto procesí řadíme do zástupu těch, kteří spolu s Ježíšem vystupují do Jeruzaléma a provolávají Jej králem? Je to víc než nějaká ceremonie či hezký zvyk? Má to snad co do činění s opravdovou skutečností našeho života a našeho světa? Abychom našli odpověď, musíme si především vyjasnit, co chtěl učinit a učinil samotný Ježíš. Po Petrově vyznání víry v Cesareji Filipově na severní výspě Svaté země se Ježíš vydává jako poutník do Jeruzaléma na slavnost Paschy. Je na cestě ke chrámu Svatého města, k onomu místu, které bylo pro Izrael zvláštní zárukou toho, že Bůh je svému lidu nablízku. Je na cestě ke společné oslavě Paschy, památky vysvobození z Egypta a znamení naděje na osvobození definitivní. Ví, že ho čeká nová Pascha a zaujme místo obětovaných beránků, až nabídne sebe samého na Kříži. Ví, že v tajemném daru chleba a vína, navždy daruje sebe samého svým učedníkům, otevře jim cestu k novému osvobození, ke společenství s živým Bohem. Je na cestě k výšinám Kříže, ke chvíli lásky, která se dává. Posledním cílem Jeho pouti je výsost samotného Boha, k níž chce pozvednout lidskou bytost.

Naše dnešní procesí chce tedy být obrazem něčeho hlubšího, obrazem skutečnosti, že putujeme strmou cestou spolu s Ježíšem k živému Bohu. O tento výstup tady jde. K této cestě nás Ježíš vybízí. Ale jak máme při tomto výstupu držet krok? Copak nepřekračuje naše síly? Ano, přesahuje naše možnosti. Lidé jsou odevždy – a dnes více než jindy – naplněni touhou „být jako Bůh“ a sami dosáhnout výsosti Boží. Každý vynález lidského ducha v posledku hledá křídla, kterými by se mohl pozvednout k výsosti Bytí, aby se stal nezávislým a naprosto svobodným jako je Bůh. Lidstvo dokázalo uskutečnit tolik věcí; umíme létat. Můžeme se vidět, slyšet a mluvit spolu z jednoho konce světa na druhý. A přece je silná přitažlivost, která nás táhne dolů. Spolu s našimi schopnostmi nevzrostlo jenom dobro. I možnosti zla se zvětšily a doléhají na dějiny jako hrozivé bouře. Také naše omezení nám zůstala. Stačí pomyslet na katastrofy, které nás postihly v těchto měsících a nadále sužují lidstvo.

(Církevní) Otcové pravili, že se člověk nachází v průniku dvou gravitačních polí. Nejprve je tu přitažlivost, která nás táhne dolů, k egoismu, ke lži a ke zlu; je to tíže, která nás ponižuje a vzdaluje od výsosti Boží. Z druhé strany je síla přitažlivosti Boží lásky. Fakt, že jsme Bohem milováni, a odpověď naší lásky nás táhnou vzhůru. Člověk se nachází uprostřed této dvojí přitažlivosti, a všechno závisí na útěku před polem přitažlivosti zla a na tom, abychom se stali svobodnými a nechali se naprosto přitáhnout přitažlivostí Boha, který nám propůjčuje opravdovost, pozvedá nás a dává nám pravou svobodu.

Po liturgii Slova, na začátku eucharistické modlitby, během níž Pán vstupuje mezi nás, církev pronáší výzvu: „Sursum corda - vzhůru srdce!“ Podle biblického pojetí a pojetí Otců, je srdce oním středem člověka, ve kterém se pojí intelekt, vůle i city, tělo i duše. Onen střed, ve kterém se duch stává tělem, a tělo se stává duchem; ve kterém se vůle, cit a intelekt sjednocují při poznání Boha v lásce k Němu. Toto „srdce“ musí být povzneseno. Avšak opět: my sami jsme příliš slabí, abychom povznesli svoje srdce až k výsosti Boží. Nejsme toho schopni. Právě pýcha, že toho můžeme dosáhnout sami, nás táhne dolů a vzdaluje nás od Boha. Bůh sám nás táhne vzhůru a začal to Kristus na Kříži. Sestoupil až do extrémní níže lidské existence, aby nás táhnul vzhůru k Sobě, k živému Bohu. Ponížil se, praví nám druhé čtení. Jenom tak mohla být překonána naše pýcha: pokora Boha je extrémní formou jeho lásky a tato pokorná láska táhne vzhůru.

Procesní Žalm číslo 24, který nám podává církev jako „zpěv k výstupu“ v dnešní liturgii, poukazuje na několik konkrétních prvků, které patří k našemu výstupu a bez nichž nemůžeme být pozvednuti vzhůru: nevinné ruce, čisté srdce, odmítnutí lži, hledání tváře Boží. Velké výdobytky techniky nás osvobozují a jsou složkami pokroku lidstva pouze tehdy, jsou-li spojeny s těmito postoji, stanou-li se naše ruce nevinnými a naše srdce čistým, hledáme-li pravdu ve snaze dosáhnout samotného Boha, a necháme-li se dotknout a oslovit jeho láskou. Všechny tyto složky výstupu jsou účinné jedině tehdy, uznáváme-li, že jsme taženi vzhůru, vzdáváme-li se domýšlivé vůle, že se sami stáváme Bohem. Potřebujeme Jej. On nás táhne vzhůru v existenci nesené Jeho rukama – totiž vírou – dává nám správnou orientaci a vnitřní sílu, která nás pozvedá vzhůru. Potřebujeme pokoru víry, která hledá tvář Boha a svěřuje se pravdě Jeho lásky.

Otázka, jak může člověk dosáhnout této výsosti, stát se zcela sebou samým a opravdu podobným Bohu, zajímala lidstvo odedávna. Byla vášnivě diskutována platónskými filosofy třetího a čtvrtého století. Jejich ústřední otázkou bylo: kde nalézt prostředky očištění, které by člověka mohly osvobodit od obrovské tíže, které jej táhne dolů, a vystoupit k výsostem své pravé existence, k výsostem božství? Svatý Augustin při svém hledání správné cesty po určitou dobu spatřoval v těchto filosofiích oporu. Nakonec však musel uznat, že jejich odpověď je nedostatečná a že by jejich metodami opravdu nedosáhnul Boha. Řekl tedy jejím stoupencům: Uznejte, že síla člověka a veškeré jeho očišťování nestačí k tomu, aby opravdu dosáhl výšin božství, výsosti, která je mu určena. Řekl, že by musel nad sebou samým a lidskou existencí zoufat, kdyby nenašel Toho, který působí to, co my sami učinit nemůžeme; Toho, který nás přes veškerou naši bídu pozvedá k výsosti Boha: Ježíše Krista, který sestoupil od Boha k nám, a ve své ukřižované lásce nás bere za ruku a vede vzhůru.

Putujeme spolu s Pánem vzhůru. Toužíme po čistém srdci a nevinných rukách, hledáme pravdu, toužíme vidět Boží tvář. Ukažme Pánu naši touhu stát se spravedlivými a prosme Jej: Přitahuj nás vzhůru! Učiň nás čistými! Učiň, aby se na nás splnilo slovo, kterém zpíváme v procesním Žalmu; abychom mohli patřit k pokolení, které hledá Boha, k těm, „kdo hledají tvář Jakubova Boha“ (Žl 24,6).
Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.