Ježíš není indiferentní vůči smrti jako velký filosof Sokrates

20.4.2011 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

Ocitli jsme se uprostřed Svatého týdne, jenž je vyvrcholením postní doby. Posvátné třídení, ve kterém církev koná památku tajemství utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše. Poté co se Syn Boží stal z poslušnosti Otci člověkem a kromě hříchu se nám zcela připodobnil (srov. Žid 4,15), rozhodl se splnit až do konce Jeho vůli a vzít na sebe z lásky k nám utrpení a kříž, aby nám dal účast na svém vzkříšení, abychom v Něm a skrze Něho mohli žít navěky v útěše a pokoji. Vybízím vás tedy k přijetí tohoto tajemství spásy a k intenzivní účasti na Velikonočním třídení, jež je ohniskem celého liturgického roku a chvílí jedinečné milosti pro každého křesťana. Vybízím vás, abyste v těchto dnech usilovali o ztišení a modlitbu, abychom tak hlouběji čerpali z tohoto pramene milosti. V této souvislosti vzhledem k blížícím se svátkům je každý křesťan zván, aby slavil tajemství Vzkříšení; zvláštní chvíli přimknutí se ke Kristově smrti a vzkříšení, aby se mohl co nejplodněji účastnit posvátných Velikonoc.

Zelený čtvrtek je dnem, kdy si připomínáme ustanovení eucharistie a služebného kněžství. Dopoledne slaví každá diecézní komunita shromážděná spolu s biskupem v katedrálním chrámu mši svatou se svěcením olejů, kdy je posvěceno křižmo, olej katechumenů a olej pomazání nemocných. Tyto oleje jsou pak počínaje Velikonočním třídenním používány při udělování svátostí křtu, biřmování, kněžského a biskupského svěcení a pomazání nemocných. Stává se tak zjevným, jak spása, předávaná svátostnými znameními, plyne právě z Kristova velikonočního tajemství. Jsme totiž vykoupeni Jeho smrtí a vzkříšením a čerpáme z téhož spásonosného zdroje prostřednictvím svátostí. Během této mše svaté se koná také obnova kněžských slibů. V celém světě tak každý kněz obnovuje závazky, které přijal v den svěcení, aby byl zcela zasvěcen Kristu při plnění posvátného ministeria ve službách bratřím. Doprovázejme své kněze modlitbou.

Na Zelený čtvrtek odpoledne začíná samotné Velikonoční třídení připomínkou Večeře Páně, na níž Ježíš ustanovil památku svojí Paschy a naplnil tak hebrejský velikonoční ritus. Každá židovská rodina se podle tradice shromažďuje na svátek Paschy u stolu, aby společně pojedla pečeného beránka a připomíná si tak vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Ježíš, pravý Velikonoční Beránek, vědom si své nadcházející smrti, nabídnul ve večeřadle sebe samého za naši spásu (1 Kor 5,7); pronesl požehnání nad chlebem a vínem, předjímá oběť kříže a zjevuje úmysl zvěčnit svou přítomnost mezi učedníky: pod způsobou chleba a vína se reálně zpřítomňuje obětovaným tělem a prolitou krví. Apoštolové byli během Poslední Večeře ustanoveni služebníky této svátosti spásy; Ježíš jim umývá nohy (srov. Jan 13,1-25) a nabádá je, aby se vzájemně milovali, jako je miloval On tím, že za ně položil život. Opakováním tohoto gesta v liturgii jsme také my povoláni skutečně svědčit o lásce našeho Vykupitele.

Zelený čtvrtek se končí eucharistickou adorací na připomínku Pánovy agónie v Getsemanské zahradě. Ježíš opouští večeřadlo a odchází do ústraní, aby se modlil sám tváří v tvář Pánu. V této chvíli hlubokého společenství, jak podávají evangelia, zakusil obrovskou úzkost a takové utrpení, že mu vyvstal na těle krvavý pot (srov. Mt 26, 38). Pocítil obrovskou úzkost, vědom si své blížící se smrti. V této okolnosti vystupuje jeden prvek, který je velmi důležitý pro celou církev. Ježíš říká svým učedníkům: zůstaňte zde a bděte. Tato výzva k bdělosti přichází ve chvíli úzkosti a hrozby, kdy se má objevit zrádce, ale týká se celých dějin církve. Je to neustálé poselství pro každou dobu, protože ospalost učedníků byla problémem nejen oné chvíle, nýbrž je problémem celých dějin. Otázka zní, v čem spočívá tato ospalost a v čem by měla spočívat bdělost, ke které nás Pán nabádá. Řekl bych, že tato ospalost učedníků v průběhu dějin představuje jakousi nepozornost duše k moci zla, necitlivost vůči veškerému zlu světa. Nechceme se těmito věcmi nechat příliš zneklidňovat, chceme na ně zapomenout: Myslíme si, že to snad nebude tak vážné, a zapomínáme. A není to jen nevnímavost vůči zlu, kdy bychom měli bdít nad dobrem a bojovat o sílu dobra. Je to nevnímavost vůči Bohu. To je naše pravá ospalost. Tato necitlivost vůči přítomnosti Boha nás činí necitlivými také ve vztahu ke zlu. Nevnímáme Boha – zneklidňovalo by nás to – a nevnímáme tak, přirozeně, i sílu zla a zůstáváme na cestě svojí pohodlnosti. Noční adorace Zeleného čtvrtku, bdění s Pánem by mělo být momentem rozjímání nad ospalostí učedníků, Ježíšových stoupenců, apoštolů, nás, kteří nevidíme, nechceme vidět sílu zla, a nechceme přistoupit na jeho utrpení za dobro, za přítomnost Boha ve světě z lásky k bližnímu a k Bohu.

Pán se potom začíná modlit. Tři apoštolové – Petr, Jan a Jakub – spí, ale občas se probudí a slyší refrén této modlitby Páně: „Ne moje vůle, ale Tvoje vůle ať se stane.“ Co je to ona moje vůle a tvoje vůle, o nichž mluví Pán? Moje vůle je, „aby nezemřel“, aby byl ušetřen tohoto kalichu utrpení: to je vůle lidská, vůle lidské přirozenosti, a Kristus si v celé svojí existenci uvědomuje život, propast smrti, hrůzu nicoty. Hrozbu utrpení. On více než my, kteří máme přirozenou averzi na smrt, přirozený strach ze smrti. Více než my cítí propastnost zla. Ve smrti cítí také veškeré utrpení lidstva. Cítí, že to všechno je onen kalich, který má vypít, musí jej vypít sám, přijmout zlo světa, všechno to děsivé, co odporuje Bohu, celý hřích. Můžeme chápat, jak je ve své lidské duši Ježíš tváří v tvář této realitě vyděšen a vnímá ji v celé její krutosti. Moje vůle je nepít tento kalich, ale moje vůle je podřízena tvojí vůli, vůli Boží, vůli Otce, která je také pravou vůlí Syna. Takto Ježíš transformuje svojí modlitbou přirozenou averzi, odpor k tomuto kalichu, proti svému poslání zemřít pro nás; transformuje tuto svoji přirozenou vůli ve vůli Boží, v přitakání na vůli Boží. Člověk je sám ze sebe pokoušen odporovat Boží vůli a pojmout úmysl sledovat svou vlastní vůli, cítit se svobodným jedině, je-li autonomní, a klade vlastní autonomii do protikladu k heteronomii následování vůle Boží. V tom spočívá celé drama lidstva. Tato autonomie je však ve skutečnosti pomýlená a přijetí vůle Boží není popřením sebe sama, není otroctvím, které znásilňuje moji vůli, nýbrž vstupem do pravdy a lásky, do dobra. Ježíš přitahuje naši vůli, která odporuje vůli Boží a hledá autonomii, a táhne naši vůli vzhůru. Veškerou naši averzi proti Boží vůli, naši averzi proti smrti a hříchu sjednocuje s Otcovou vůlí: „Ne moje vůle, ale Tvoje vůle ať se stane.“ V této transformaci „negace“ na „přitakání“, v tomto zařazení stvořené vůle do vůle Otcovy transformuje Ježíš lidstvo a vykupuje nás. Zve nás, abychom vstoupili do tohoto jeho hnutí: vyšli ze své „negace“ a vešli do Synova přitakání. Existuje moje vůle, ale rozhodující je vůle Otcova, protože ta je pravdou a láskou.

Za důležitý považuji i další prvek této modlitby. Uchovali jej tři svědkové, jak ukazuje Písmo svaté. Je to hebrejské či aramejské slovo, kterým Pán oslovil Otce, kterého nazývá „Abba“, Otče. Tento výraz - „Abba“ - je familiárním výrazem slova otec, formou, která se užívá jenom v rodině a která se nikdy neužívala ve vztahu k Bohu. Tady vidíme Ježíšovi do nitra, jak mluví v rodině, mluví opravdu jako Syn s Otcem. Vidíme trojiční tajemství: Syna, který oslovuje Otce a vykupuje lidstvo.

A ještě jeden postřeh. List Židům nám podává hlubokou interpretaci této Pánovy modlitby, tohoto dramatu Getseman. Říká: tyto Ježíšovy slzy, tato modlitba, toto Ježíšovo volání, tato úzkost a to všechno není pouhým ústupkem tělesné slabosti, jak by se dalo říci. Právě takto naplňuje úřad Velekněze, který má donést lidskou bytost se všemi jejími problémy a utrpením k výsosti Boží. A list Židům praví: vším tímto voláním, slzami, utrpením a modlitbami Pán přednesl naši realitu Bohu (srov. Žid 5,7). Užívá k tomu řecké slovo prosferein, což je technický termín označující to, co má konat Velekněz, když podává oběť s rukama vztaženýma do výše.

Právě tomto dramatu Getseman, kde se zdá, že Boží moc už není přítomna, Ježíš realizuje roli Velekněze. A kromě toho říká, že se v tomto úkonu poslušnosti, tedy přizpůsobení přirozené lidské vůle Boží vůli, dovršuje jeho kněžství. A znovu užívá technický výraz označující kněžské svěcení. Právě tak se skutečně stává Veleknězem lidstva a otevírá nebe i bránu vzkříšení. Uvažujeme-li o tomto dramatu Getseman, můžeme nahlédnout i velký kontrast, který existuje mezi Ježíšem, jeho úzkostí, jeho utrpením a velkým filosofem Sokratem, který tváří v tvář smrti zůstává klidným a vyrovnaným. A zdá se, že právě to je vzor. Tohoto filosofa můžeme obdivovat, ale Ježíšovo poslání je odlišné. Jeho posláním nebyla tato úplná indiference a svoboda; jeho posláním bylo nést v sobě veškeré naše utrpení, celé lidské drama. A právě proto je toto ponížení Getseman pro poslání Bohočlověka podstatné. On v Sobě nese naše utrpení, naši ubohost a transformuje ji podle Boží vůle. Otevírá tak brány nebe, otevírá nebe. Tato opona svatostánku, kterou člověk doposud držel před Bohem zataženu, je otevřena jeho utrpením a poslušností. To je tedy jen pár postřehů pro Zelený čtvrtek, pro naše slavení noci Zeleného čtvrtka.

Na Velký pátek budeme konat památku umučení a smrti Páně, budeme adorovat Krista Ukřižovaného, budeme se účastnit jeho utrpení pokáním a postem. Obrátíme svůj pohled „k tomu, kterého probodli“ (srov. Jan 19,37) a budeme moci čerpat z jeho probodnutého srdce, z něhož prýští krev a voda jako z pramene; z onoho srdce, z něhož prýští láska Boží ke každému člověku, se nám dostane Jeho Ducha. Doprovoďme tedy také o Velkém pátku Ježíše, vystupujícího na Kalvárii, a nechme se Jím vést až ke kříži a obdržíme dar Jeho obětovaného těla.

Na Bílou sobotu v noci budeme nakonec slavit Velikonoční vigilii, v níž je nám zvěstováno Kristovo vzkříšení, jeho definitivní vítězství nad smrtí, které nás interpeluje, abychom byli novými lidmi v Něm. Účastí na této posvátné vigilii, ústřední noci celého liturgického roku, si připomeneme svůj křest, ve kterém jsme také my byli pohřbeni spolu s Kristem, abychom mohli spolu s Ním vstát a mít podíl na nebeské hostině (srov. Zjev 19,7-9). Drazí přátelé, snažili jsme se pochopit duševní stav, se kterým Ježíš prožíval chvíli extrémní zkoušky, abychom porozuměli tomu, co vedlo jeho konání. Kritériem, které určovalo každé Ježíšovo rozhodnutí během celého jeho života byla pevná vůle milovat Otce, být jedno s Otcem, a být Mu věrným. Toto rozhodnutí vyrovnat se jeho lásce, jej vedlo k tomu, aby v každé jednotlivé okolnosti objal Otcův plán, osvojil si plán lásky, který mu svěřil, aby všechny věci sjednotil v Něm, aby všechno přivedl k Němu. V prožívání posvátného třídenní se také my připravme na přijetí vůle Boží ve svém životě, vědomi si toho, že ve vůli Boží, ačkoli vypadá tvrdě a odporuje našim úmyslům, spočívá naše pravé dobro a cesta života. Panenská Matka ať nás vede po této cestě a vymůže nám od svého božského Syna milost, abychom mohli žít z lásky k Ježíši ve službě bratřím.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.