3.5.2011
Blahoslavený Jan Pavel II. se i přes mocnou a skrytou kreativitu světských medií nikdy nestal jejich nevolníkem. Ani ve svém pozemském životě, ani během beatifikace. Tato slavnost víry opět ukázala, že média v mnohém skutečně jsou schopna zprostředkovat člověku společenství. Víru však spíše očišťují než budují. I samotný fakt, že počet věřících, kteří přišli do Říma na beatifikaci tohoto papeže, dokonce převýšil počet těch, kteří se zúčastnili jeho pohřbu, je svědectvím víry Božího lidu i bezpečného vnímání svatosti. Toto svědectví totiž přesahuje pouhý nával silných emocí, třebaže je nijak nesnižuje.
Svatost je jako klenot. Lze ji i přehlédnout. Mnozí – a ne jenom mimo viditelnou církev - ji považovali spíše za bižuterii a začali ji pojmenovávat - opět jen po svém - až po té, co Jan Pavel II. odešel na pravdu Boží, i když bylo možné ji klást za příklad dávno předtím. Byla rozpoznávána vírou v Toho, kterého tak věrně na této zemi reprezentoval na mnoha úrovních svojí lidské existence, institucionálně i osobně.
Svatost zajisté má, ba musí mít kromě těch přímých také vedlejší účinky, které jsou samozřejmě rovněž pozitivní, ale nejsou schopny ji zcela obsáhnout. Ani v případě tohoto muže na Petrově stolci tomu nebylo jinak. Netřeba tyto účinky vypočítávat, protože je jich bezpočet a mnohé z nich jsou všeobecně známé. Na rovině náboženské, intelektuální, kulturní, sociální, politické, mediální a tak dále.
Jenom z nesprávného pojetí svatosti plyne i nesprávné vidění jejího nositele. Potvrdila to určitá hodnocení nového blahoslaveného, která se objevila v médiích. Jejich globálním či spíše euro-americkým evergreenem, dříve nežli byl vystřídán triumfalistickým jásotem nad smrtí teroristy, byla totiž také ustaraná pochybnost, týkající se postoje dlouhého Wojtylova pontifikátu vůči zneužívání mladistvých některými katolickými duchovními. Tvůrci veřejného mínění se nyní nechali slyšet, že se papež za tyto tristní případy katastrofálního selhání jednotlivců neomluvil, jako to činil v souvislosti s antisemitismem, inkvizicí, protireformací i jakýmkoli jiným defektem, byl-li o to požádán. Pravdou je, že jej o to nikdy, nikdo a nikde nežádal, třebaže už v devadesátých letech minulého století byly všechny tyto případy dávno a dávno veřejně známé.
Všechno má zkrátka svůj čas.
O svatosti Jana Pavla II. média pochybovat mohou, ale to je tak asi všechno, co zmohou. Žádnému jinému člověku 20. století nevzdal hold při jeho smrti na této planetě tak obrovský zástup lidí. Přibližně tři miliony jich v rozpětí jednoho týdne kvůli tomu přijelo do Říma. Kult jeho svatosti má tedy zcela zřetelný počátek. A jeho stoupenci rozhodně neubývají, jak bylo v neděli patrné na množství lidí tak mladých, že si nového blahoslaveného mohli pamatovat jenom matně nebo vůbec.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.