Rádio Vaticana

Dlouhá Jakubova noc

25.5.2011

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych se s vámi chtěl zamyslet nad textem z knihy Geneze, který podává poněkud výjimečnou epizodu z vyprávění o praotci Jakubovi. Je to úryvek, který je nesnadné interpretovat, ale je důležitý pro náš život víry a modlitby; jde o příběh Jakubova zápasu s Bohem u potoka Jabok.

Jak víte, Jakub získal od svého bratra, blížence Ezaua prvorozenecké právo výměnou za mísu čočkové kaše a potom lstí vymámil požehnání od svého otce Izáka, který byl tehdy již velmi pokročilého věku a trpěl slabozrakostí. Utekl pak před hněvem Ezauovým a nalezl útočiště u svého příbuzného Labana. Oženil se, zbohatnul a nyní se vrací do rodné země, připraven setkat se s bratrem, k čemuž předtím podniknul určité dobře promyšlené kroky. Když bylo k tomuto setkání už všechno připraveno, Jakub nechal ty, kteří byli s ním, přebrodit potok, který ohraničoval Ezauovo území, a ocitl se najednou osamocen; byl nečekaně kýmsi přepaden a celou noc s ním zápasil. A právě tento Jakubův zápas tělo na tělo, který je líčen ve 32. kapitole knihy Geneze, stává se pro něj jedinečnou zkušeností Boha.

Noc je příhodný čas k utajenému jednání, tedy ten nejlepší čas pro Jakuba, aby vešel na bratrovo území, aniž by byl zpozorován a možná v domnění, že bratra překvapí. Využil svého důvtipu, aby se pokusil vyhnout se nebezpečné situaci. Myslel si, že má všechno pod kontrolou a namísto toho se ocitá v situaci, kdy musí podstupovat tajemný zápas, jenž jej zastihne osamoceného a bez možnosti zorganizovat náležitou obranu. Bezbranný praotec Jakub uprostřed noci s kýmsi zápasí. Text neupřesňuje totožnost útočníka; používá hebrejský výraz „člověk“ v neurčitém smyslu, tedy „kdosi, někdo“. Jde tudíž o vágní nejasnou definici, která útočníka záměrně obestírá tajemstvím. Je tma. Jakub svého soka nedokáže rozpoznat a také pro nás čtenáře zůstane nepoznán. Někdo se staví proti praotci a to je jediný jistý údaj, který vypravěč poskytuje. Teprve na závěr, když je zápas u konce, onen „někdo“ zmizí, Jakub jej pojmenuje a může říci, že zápasil s Bohem.

Příběh se tedy odehrává v jakémsi přítmí a je obtížné postřehnout nejenom totožnost Jakubova soupeře, ale i to, jaký byl průběh zápasu. Při čtení této pasáže je nesnadné určit, která z obou stran zápasu má navrch; použitá slovesa jsou často bez vysloveného podmětu a události se sbíhají jakoby protichůdně, takže ve chvíli, kdy se zdá, že jeden dosahuje převahy, je následnou událostí řečen opak a jako vítěz je podán ten druhý. Na začátku se totiž zdá, že Jakub je silnější a protivník – stojí v textu – „viděl, že ho nepřemůže“ (v. 26); přece však zasáhne Jakuba do kyčle a vykloubí mu ji. Mělo by se tedy za to, že se Jakub musí podrobit, ale s prosbou o propuštění přichází ten druhý. Praotec však odmítá a klade si podmínku: „Nepustím, dokud mi nepožehnáš“ (v. 27). Ten, který lstí připravil bratra o prvorozenecké požehnání, se ho nyní dožaduje od tohoto neznámého, jehož božské rysy snad začíná tušit, ale dosud je nedokáže plně rozpoznat.

Soupeř, který jakoby ztrácí a je Jakubem přemožen, však praotcův požadavek odmítá a ptá se jej: „Jak se jmenuješ?“. A patriarcha odpoví: „Jakub“ (v. 28). Tady zápas prochází důležitým zvratem. Znát něčí jméno, totiž znamená mít moc nad dotyčným, protože jméno v biblické mentalitě vyjadřuje nejhlubší skutečnost osoby, odhaluje její tajemství a úděl. Znát jméno, proto znamená, znát o druhém pravdu, což propůjčuje moc mít nad ním vládu. Když tedy Jakub vyjevuje svoje jméno, odevzdává se do rukou svého protivníka. Je to určitá forma úplného podrobení se druhému.
V tomto gestu podrobenosti se však i Jakub paradoxně jeví jako vítěz, protože dostává nové jméno od svého protivníka, který uznává jeho vítězství a praví mu: „Už se nebudeš jmenovat Jakub, ale Izrael, protože jsi projevil sílu vůči Bohu i lidem a obstál jsi.“ (v.29). „Jakub“ bylo jméno, které poukazovalo na problematický původ praotce; v hebrejštině totiž znamená „pata“ a odkazuje čtenáře na okamžik Jakubova narození, kdy při vycházení z mateřského lůna držel rukou patu svého bratra (srov. Gn 25,26) jakoby v předobraze toho, že svého bratra k jeho škodě v dospělosti předstihne. Jméno Jakub však odkazuje také na sloveso „přelstít, přechytračit“. Praotec však nyní v zápase se svým protivníkem vyjevuje gestem odevzdanosti a podrobenosti svou vlastní povahu podvodníka a chytráka. Ten druhý, jímž je Bůh, však tuto zápornou povahu přetváří na kladnou: Jakub podvodník se stává Izraelem. Dostává se mu nového jména, které označuje novou totožnost. I tady si však příběh ponechává záměrnou dvojakost, protože jméno Izrael pravděpodobněji znamená „Bůh je silný, Bůh vítězí“.
Jakub tedy získal převahu, zvítězil, jak to potvrzuje sám jeho protivník. Avšak jeho nová totožnost, kterou od svého protivníka dostal, potvrzuje a dosvědčuje vítězství Boha. A když se potom Jakub ptá svého protivníka na jeho jméno, ten mu je odmítne sdělit, ale dá se poznat v jednoznačném gestu tím, že mu dá své požehnání. To požehnání, které patriarcha žádal na začátku zápasu, je mu nyní uděleno. A není to požehnání vymámené lstí, nýbrž darované Bohem nezaslouženě, a Jakub je nyní může obdržet, protože je sám, bez ochrany, beze lstí a úskoků. Odevzdává se v bezbrannosti, vzdává se a vyznává pravdu o sobě samém. Praotec tak na konci boje dostává požehnání a může definitivně rozpoznat druhého, Boha, který mu žehná: „Viděl jsem Boha tváří v tvář, a zůstal jsem naživu“ (v.31). Nyní může přebrodit potok jako nositel nového jména, ale je „poražen“ Bohem a v důsledku utrpěného zranění navždy postižen kulháním.

Mnohé jsou výklady, které může biblická exegeze poskytnout tomuto textu. Znalci v něm především rozpoznávají různorodé záměry a literární prvky, jakož i odkazy na lidové příběhy. Avšak tím, že svatopisci tyto prvky pojali a zahrnuli do biblického příběhu, mění se jejich význam a text se otevírá širším dimenzím. Epizoda zápasu u potoka Jabok se tak věřícímu nabízí jako paradigmatický text, v němž Izraelský lid mluví o svém původu a který podává obrysy zvláštního vztahu mezi Bohem a člověkem. Proto – jak praví také Katechismus katolické církve – „Duchovní tradice církve viděla v tomto vyprávění symbol modlitby jako boje víry a vítězství vytrvalosti“ (č. 2573). Biblický text vypráví o dlouhé noci hledání Boha, zápasu o poznání Jeho jména a spatření Jeho tváře. Je to noc modlitby, která houževnatě a vytrvale prosí Boha o požehnání a o nové jméno, novou povahu, jež bude plodem konverze a odpuštění.

Jakubova noc u potoka Jabok je tak pro věřícího opěrným bodem pro porozumění vztahu s Bohem. Vztahu, který v modlitbě nachází svoje maximální vyjádření. Modlitba vyžaduje důvěru, jakousi symbolickou blízkost těla na tělo nikoli s Bohem, který by byl nepřítelem a protivníkem, nýbrž s žehnajícím Pánem, který vždycky zůstává tajemným a zdá se nedostupným. Proto svatopisec používá symboliku zápasu, který implikuje duchovní sílu, vytrvalost, houževnatost dosáhnout vytouženého. A je-li předmětem této tužby vztah s Bohem, Jeho požehnání a Jeho láska, pak tento zápas nemůže nevyvrcholit v darování se nás samotných Bohu uznáním vlastní slabosti, která vítězí právě tehdy, když se odevzdává do milosrdných rukou Boha.

Drazí bratři a sestry, celý náš život je takovouto dlouhou nocí zápasu a modlitby a je třeba ji strávit v touze a prosbě o požehnání Boha, které nemůže být vyrváno či vybojováno vlastními silami, ale musí od Něho být přijato s pokorou jako nezasloužený dar, který nakonec umožní rozpoznat Pánovu tvář. A až se tak stane, celá naše skutečnost se změní, dostaneme nové jméno a požehnání Boha. A ještě více: Jakub, který dostává nové jméno a stává se Izraelem, dává nové jméno také místu, ve kterém s Bohem zápasil a prosil jej; nazývá to místo Penuel, což znamená „Boží tvář“. Tímto jménem uznává, že toto místo naplněné Pánovou přítomností, činí onu zemi posvátnou a jakoby jí vtiskuje památku onoho tajemného setkání s Bohem. Ten, který si nechává požehnat od Boha, nechává se od Něho přetvořit a je pro svět požehnáním. Kéž nám Pán pomáhá vést dobrý zápas víry (srov. 1 Tim 6,12; 2 Tim 4,7) a prosit v naší modlitbě o Jeho požehnání, aby bylo obnoveno naše očekávání spatřit Jeho Tvář.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV