1.6.2011 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
Při četbě Starého zákona vyniká jedna postava nad všechny ostatní: Mojžíš, a to právě jako muž modlitby. Mojžíš, velký prorok a vůdce z doby Exodu, plnil svou funkci prostředníka mezi Bohem a Izraelem, byl poslem božských slov a pokynů uprostřed lidu, který dovedl ke svobodě zaslíbené země, učil Izraelity během dlouhého pobytu na poušti žít v poslušnosti a důvěře vůči Bohu, ale také - a řekl bych především - je učil se modlit. Modlil se za faraóna, když se Bůh ranami pokoušel obrátit srdce Egypťanů (srov. Ex 8-10); prosil Pána o uzdravení své sestry Marie stižené leprou (srov. Nm 12,9-13), přimlouval se za lid, který se vzpírá po zprávách, které přinesli vyzvědači (srov. Nm 14,1-9), modlil se, když hrozilo, že oheň pohltí tábor (srov. Nm 11,1-2) a když zabíjeli jedovatí hadi (srov. Nm 21,4-9); obrací se k Pánu a protestuje, když se tíže jeho poslání stává neúnosnou (srov. Nm 11,10); vidí Boha a mluví s Ním „tváří v tvář, jako když člověk rozmlouvá se svým přítelem“ (srov. Ex 24,9-17; 33,7-23; 34,1-10.28-35).

Mojžíš se modlí a příznačným způsobem plní svou funkci přímluvce také tehdy, když lid na Sinaji žádá po Áronovi, aby odlil zlaté tele. Epizodu podává 32. kapitola knihy Exodus a paralelně také 9. kapitola Deuteronomia. U této epizody bych se chtěl pozastavit v dnešní katechezi, zejména u Mojžíšovy modlitby, jak ji podává Exodus. Izraelský lid se nacházel na úpatí Sinaje, zatímco Mojžíš očekával na vrcholu hory dar desek Zákona a přitom se čtyřicet dní a nocí postil (srov. Ex 24,18; Dt 9,9). Číslo čtyřicet má symbolickou hodnotu a znamená plnost zkušenosti, přičemž půst poukazuje na to, že život pochází od Boha. On jej udržuje. Jíst totiž znamená přijímat potravu, která nás živí. Postit se, zříci se jídla tedy v tomto případě dostává náboženský význam. Je to způsob, jak ukázat, že člověk je živ nejenom chlebem, ale každým slovem, které vychází z Hospodinových úst (srov. Dt 8,3). Postem Mojžíš ukazuje, že očekává dar božského Zákona jakožto zdroje života, který zjevuje vůli Boha, živí srdce člověka a umožňuje mu uzavřít smlouvu s Nejvyšším, jenž je zdrojem života, On sám je životem.

Zatímco však Pán na vrcholu hory odevzdává Mojžíšovi Zákon, na úpatí hory jej lid zrazuje. Izraelité, neschopni dále čekat na nepřítomného prostředníka, žádali Árona: „Nuže, udělej nám boha, který by šel před námi, protože nevíme, co se přihodilo Mojžíšovi, tomu muži, který nás vyvedl z egyptské země“ (Ex 32,1). Unaveni cestou s neviditelným Bohem, když i prostředník Mojžíš zmizel, žádá lid hmatatelnou, dotknutelnou přítomnost Pána a v teleti, které odlil z kovu Áron, nachází dostupného, manipulovatelného boha, který je člověku na dosah. Toto pokušení se na cestě víry vyskytuje nepřetržitě, totiž uhýbat před božským tajemstvím a konstruovat si pochopitelného boha, odpovídajícího vlastním schématům, vlastním plánům. Tyto události na Sinaji ukazují veškerou pošetilost a klamnou marnost takovéhoto nároku, protože, jak ironicky praví Žalm 106, „zaměnili tak svoji Slávu za sochu býka, který požírá trávu“ (Žl 106,20). Pán na to reaguje, přikazuje Mojžíšovi, aby sestoupil s hory, zjevuje mu, čeho se lid dopouští, a nakonec říká: „Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ“ (Ex 32,10). Stejně jako Abrahamovi v případě Sodomy a Gomory, zjevuje Bůh Mojžíšovi, co zamýšlí činit, jakoby nechtěl jednat bez jeho svolení (srov. Am 3,7). Říká „nebraň mi, ať vzplane můj hněv“. Slova „nebraň mi, ať vzplane můj hněv“ však byla řečena právě proto, aby Mojžíš zasáhnul a požádal Jej, aby tak nečinil, čímž vychází najevo, že Božím přáním je vždycky spása. Stejně jako v případě dvou měst z časů Abrahama ukazuje se závažnost spáchaného hříchu trestem a záhubou, které vyjadřují hněv Boha, jenž odmítá zlo. A současně má přímluva vyjevit Pánovu vůli odpustit. Taková je Boží spása, která v sobě zahrnuje milosrdenství, ale zároveň též vyjevuje pravdu hříchu, existujícího zla, takže hříšník, který uznal a odmítnul svůj hřích, může přijmout odpuštění a nechat se přetvořit Bohem. Přímluvná modlitba tak propůjčuje účinnost božskému milosrdenství uvnitř zkažené skutečnosti hříšného člověka, vyjadřuje se prosbou modlící se osoby a zpřítomňuje se jejím prostřednictvím tam, kde je zapotřebí spásy.

Mojžíšova prosba se soustředí na věrnost a milost Páně. Vztahuje se nejprve k dějinám vykoupení, které Bůh zahájil východem Izraele z Egypta, a připomíná pak starobylý příslib daný Praotcům. Pán uskutečnil spásu vysvobozením svého lidu z egyptského otroctví. Proč by tedy – ptá se Mojžíš – „ měli říkat Egypťané: »Do zkázy je vyvedl, aby je povraždil v horách, aby je vyhubil z povrchu země«?“ (Ex 32, 12). Započaté dílo spásy musí být dokončeno; kdyby Bůh nechal zahynout svůj lid, mohlo by to být interpretováno jako znamení božské neschopnosti naplnit plán spásy. To nemůže Bůh dovolit. On je dobrým Pánem, který zachraňuje. Je ručitelem života, je Bohem milosrdenství, odpuštění a vysvobození z hříchu, který zabíjí. Takto Mojžíš vyzývá Boha, odvolává se k niternému životu Boha proti vnějšímu rozsudku. Kdyby totiž zahynuli Boží vyvolení, rozvíjí Mojžíš svou argumentaci k Pánu, potom i kdyby byli vinni, mohlo by se zdát, že Bůh nedokáže přemoci hřích. A to se nesmí stát. Mojžíš učinil konkrétní zkušenost s Bohem spásy, byl vyslán jako prostředník božského vysvobození a nyní svou modlitbou tlumočí dvojí neklid. Dělá si starosti o osudy svého lidu, ale zároveň také o čest, která patří Pánu, kvůli pravdě Jeho jména. Přímluvce chce, aby byl zachráněn Izraelský lid, protože je stádcem, které mu bylo svěřeno, ale také proto, že se touto spásou zjevuje opravdová skutečnost Boha. Láska k bratřím a láska k Bohu v přímluvné modlitbě se prostupují, jsou neoddělitelné. Mojžíš, přímluvce, je člověk rozpjatý mezi dvěma láskami, které se v modlitbě skládají do jediné touhy po dobru.

Mojžíš se potom odvolává k věrnosti Boha a zmiňuje jeho přísliby: „Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: »Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, a zdědí ji navěky«“ (Ex 32,13). Mojžíš připomíná základní dějiny počátků, Otců lidu a jejich naprosto nezasloužené vyvolení, ve kterém měl iniciativu pouze Bůh. Nikoli pro své zásluhy obdrželi příslib, nýbrž ze svobodného rozhodnutí Boha a z jeho lásky (srov. Dt 10,15). A nyní Mojžíš žádá, aby Pán ve věrnosti svým dějinám vyvolení a spásy pokračoval tím, že svému lidu odpustí. Přímluvce neomlouvá hřích svého lidu, nevypočítává jeho domnělé zásluhy, ani své vlastní, nýbrž dovolává se Boží štědrosti, svobodného Boha, jenž je naprostá láska, nepřestává hledat toho, kdo se vzdálil, je vždycky věrný sobě samému a nabízí hříšníkovi možnost vrátit se k Němu a odpuštěním se stát spravedlivým a schopným věrnosti. Mojžíš po Bohu žádá, aby se ukázal silnějším než hřích a smrt a svou modlitbou toto božské zjevení přivodí. Prostředník života, přímluvce se solidarizuje se svým lidem a touží jenom po spáse, kterou si přeje Bůh sám; odmítá nabídnutou perspektivu stát se počátkem nového Pánova lidu. Větu, kterou se k němu Bůh obrátil, „z tebe však udělám veliký národ“, „přítel“ Boží vůbec nebere v potaz, a je připraven vzít na sebe nejenom vinu svého lidu, ale i všechny její důsledky. Když se po zničení zlatého telete vrací na vrchol hory, aby znovu vyprošoval Izraeli spásu, říká Pánovi: „Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ (v. 32). Přímluvce svou modlitbou touží po touze Boha a stále více se hrouží do poznání Pána a jeho milosrdenství, stává se schopným lásky, která vede až k naprostému darování sebe sama. V Mojžíšovi, který stojí na vrcholu hory tváří v tvář Bohu jakožto přímluvce svého lidu a nabízí sám sebe – „vymaž mne“ - spatřovali církevní otcové předobraz Krista, který na kříži skutečně stojí před Bohem nejenom jako přítel, ale jako Syn. A nejenom se nabízí – „vymaž mne“, ale svým probodnutým srdcem se nechává vymazat, stává se, jak říká svatý Pavel, hříchem, nese na sobě naše hříchy, aby nás spasil; jeho přímluva je nejenom solidaritou, nýbrž ztotožněním se s námi: všechny nás nese ve svém těle. A tak je celá jeho existence člověka a Syna voláním k srdci Boha, je odpuštěním, které přetváří a obnovuje.

Myslím, že bychom měli rozjímat o této skutečnosti. Kristus stojí před Boží tváří a prosí za mne. Jeho modlitba na kříži je pro všechny lidi současná, je současná pro mne. On se za mne modlí, trpěl a trpí pro mne, ztotožnil se se mnou tím, že přijal naše tělo a lidskou duši. A vybízí nás, abychom vstoupili do této jeho identity, stali se jedním tělem a jedním duchem s Ním, protože z vrcholku kříže nepřináší nové zákony, kamenné desky, nýbrž sebe samého, své tělo a svou krev jakožto novou smlouvu. Tak z nás činí Svoje pokrevní příbuzné, jedno tělo se Sebou, ztotožňuje nás se Sebou. Vybízí nás, abychom vstoupili do této totožnosti, abychom s Ním byli sjednoceni svou touhou být jedno tělo a jeden duch s Ním. Prosme Pána, aby nás toto ztotožnění přetvořilo a obnovilo, protože odpuštění je obnovou a přetvořením.

Chtěl bych skončit tuto katechezi slovy apoštola Pavla ke křesťanům Říma: „Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás. Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?... ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata… ani vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,33-35.38.39).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.