„Zdobrovolnění“ celibátu a východní tradice

10.7.2011 

„Nikoli zrušit, ale „zdobrovolnit“ celibát“ – navrhuje občas někdo. Návrh je na první pohled pochopitelný, ale ve skutečnosti si poněkud protiřečí, nemluvě o tom, že mluvnice českého jazyka slovo „zdobrovolnit“ vůbec nezná. Zmíněný návrh však ukazuje svou nekonzistentnost, vyslovuje-li jej kněz, jako se tomu stalo v těchto dnech v Rakousku, kde asi 300 tamějších kněží sepsalo jakousi petici v tomto smyslu. Stává se, že podobný slogan někdy zopakuje i nositel vyššího svěcení, popřípadě kardinálského purpuru, ale na věci to nic nemění. Spekuluje-li totiž kněz o možnosti „zdobrovolnit“ celibát v církvi, pak vlastně nevědomky říká, že celibát nežije dobrovolně on sám, ani generace kněží před ním. Lze sice odtušit, co chce asi říci, ale protimluv trvá.

Celé toto zmatení pojmů vyplývá z nedostatečného poznání podstaty Ježíšovy výzvy k radikálnímu následování, ale i obyčejných dějin odpovědi církve na tuto výzvu. Panuje totiž všeobecný, leč mylný názor, že prý východní tradice vždycky uznávala, že muži mohou v církvi sloužit jako kněží v rámci manželského života. Celý problém přibližuje velice srozumitelně kard. Alfons Stickler, bývalý archivář a knihovník svaté církve římské, v knize O církevním celibátu, která vyšla před třemi roky také česky a je zadarmo dostupná na internetu. Dokumentuje v ní nepravdivost tvrzení, že východní tradice vždycky připouštěla simultánnost manželského a kněžského života. Církevní tradice v této věci totiž tvrdí pravý opak jak na Západě, tak na Východě. Celibát je totiž požadavek úplné sexuální zdrženlivosti, vyslovený Ježíšem Kristem, a je závazný i pro ženaté muže, pokud s dovolením manželky přijali svěcení.

Změnu v církvi ohledně celibátu lze přesně datovat i lokalizovat. Došlo k ní roku 691 na 2. trullské synodě v Konstantinopoli, kterou však Řím nikdy neuznal za všeobecně závaznou. Nejspíš také překvapí fakt, že při definování nových disciplinárních ustanovení povolujících spojovat kněžství s manželstvím, vůbec nebyla použita známá slova sv. Pavla, který v prvním listě Timotejovi a v listu Titovi píše, aby do úřadu biskupa, jáhna a staršího byl vybírán muž, který je „jen jednou ženatý“ (1 Tim 3,2; 3,12; Tit 1,6). Tímto citátem se dnes velmi často operuje jako argumentem údajné možnosti spojit manželský a kněžský život. Veškerá tradice totiž zmíněné doporučení sv. Pavla vykládala naprosto opačně, jak dokumentuje kard. Stickler, tedy v tom smyslu, že vícekrát ženatý muž by neměl být nositelem zmíněných církevních služeb, protože se lze oprávněně domnívat, že by stěží plnil Ježíšův požadavek celoživotní sexuální zdrženlivosti (Mt 19,27-30). Trullská synoda tak formulovala zcela nové ustanovení o zdrženlivosti kněží, když Ježíšův požadavek zredukovala pouze na konkrétní den, kdy slouží eucharistickou liturgii. Bezostyšně přitom zmanipulovala texty jedné západní, kartaginské synody z roku 419, jejíž autoritou se chtěla zaštítit a ospravedlnit tento krok. Dokumenty kartaginské synody totiž potvrzovaly pravý opak, stejně jako východní i západní církevní otcové, první koncily a papežové, totiž celoživotní zdrženlivost pro nositele všech svěcení. Otcové 2. trullské synody tímto způsobem zcela převrátili učení ranné církve v jeho opak, vrátili se tím k disciplíně starozákonního levitského kněžství, z níž pod právními sankcemi učinili závaznou formu. Takový je tedy původ tohoto disciplinárního ustanovení, které svou vážnost čerpá jen z prázdného poukazování na to, že je východní. Vzniklo opravdu na východě, ale nepochází od Ježíše Krista, nýbrž rezignuje na apoštolskou tradici, která v této věci našla svůj výraz již v nejrannějších církevních synodách (Elvíra, Kartágo), včetně prvního všeobecného koncilu v Niceji roku 325. Vyslovení tohoto faktu působí sice ekumenicky nekorektně, ale osvobozuje od myšlenkového zmatku.

Běžně se totiž má za to, že to byla latinská církev, která jednostranně upravila životní disciplínu pro vysluhovatele svátosti eucharistie. Opak je však pravdou. Právě východní tradice získala svůj charakteristický rys tím, že slevila z apoštolské tradice, přizpůsobila se slabosti mužů, přijímajících kněžství, rezignovala na faktický stav nevěrnosti Kristovu příslibu a prohlásila tento stav za zákon. Pokud jde o řecko-katolíky, tedy křesťany východního obřadu, kteří později obnovili společenství s Římem, bylo jim šlechetně ponecháno pravoslavné pojetí kněžství, ale jako výjimka z pravidla čili ústupek a nikoli jako výraz uznání jeho založení v apoštolské tradici.

Právě v tomto ohleduplném postoji Říma se projevuje autenticita požadavku a zároveň příslibu Ježíše Krista, který nikoho nenutí, nýbrž nabízí se lidské svobodě mírně, pevně a nepřetržitě. Rozhodnutí a povolání k celibátu je nejintimnějším setkáním obou svobod, Boží i lidské.

Vývoj v pojetí celibátu však v západní církvi také existuje. Novotou posledních desetiletí zvláště v magisteriu Pavla VI., bl. Jana Pavla II. i Benedikta XVI. je poměrně značný důraz na to, že celibát je znamením víry v Boha. Právě proto je v dnešní době cenný. Pramení v tajemství Krista a církve stejně jako manželství. Jakékoli lidské, kolektivně udílené slevy na čerpání z tohoto tajemství jsou na pováženou, neboť redukují učení a příklad Boha, který se stal člověkem, vedou k oslabení plodnosti církve a přiškrcují účinnost jejího působení.

Historie učí i tady. Stačí se podívat na rozkvět řeholního i laického života, univerzit, humanitárních a misijních aktivit právě v západní církvi, ba i na vznik vzdělávací, zdravotní a sociální péče ve společnostech, jež byly a jsou poplatné přínosu západní církve, jejímž charakteristickým prvkem je kněžský celibát. To všechno jsou plody dobrovolnosti a víry, která nejen v otázce celibátu panuje v západní církvi pod moudrým vedením Apoštolského stolce. Není totiž v lidských silách „zdobrovolnit“ něco, co by samo o sobě dobrovolné nebylo. V tom je náš jazyk opravdu podivuhodně logický.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.