24.7.2011 

Také démoni mají víru, ale pro nás nepochopitelnou. Náš rozum je příliš slabý. A naše srdce příliš vrtkavé. Obojí nás proto tlačí směrem k protikladným variantám této zvrácené víry. Když tedy démoni nemohou využít naši vůli a naši inteligenci, zužitkovávají naši nevědomost a slabost. Andělská nevšímavost, bestialita v hedvábných punčochách, slepý a hluchý ateismus, nelítostné a sžíravé náboženství nám zhotovují zvrácenosti na míru. Tito dobrodinci nám chtějí hojit popáleniny Plamenem, který pohlcuje všechno. Řehoř Veliký vypráví o setkání sv. Benedikta s jedním z těchto duchů, Čističem: „Blažený Benedikt se jednoho dne vydal do poustevny na vrcholu jedné hory, když potkal starého nepřítele v podobě léčitele, kterýsi nesl truhličku s medicínou a provaz. Benedikt se jej otázal: »Kam jdeš?« Odpověděl mu: »Jdu k mnichům, abych jim poskytl malou očistu«.[1] Protože je Benedikt svatým patronem Evropy, lze odtud usuzovat, jak se tato medicína na Starém kontinentě používala a stále užívá.

Spočívá zde ona část pravdy, kterou obsahují falešné konspirativní teorie, jež tvrdí, že objevily zlo v tajných pletichách lidských spolků, ať už skutečných či imaginárních: Protokoly Sionských mudrců nebo Zednáři, Opus Dei nebo Al-Kajda... Jaká naivita! Zapomínají totiž na konspiraci ještě tajnější a prohnanější, totiž tu andělskou, démonskou; konspiraci, která dovede interpretovat odporující si strany, koordinovat vzájemnou destrukci těch největších protikladů: pokrokářství a integralismus, kapitalismus a komunismus, násilný satanismus a nasládlý pacifismus, armádu demokracie a skupinu islámistických teroristů, válčící amerikanismus a pacifistický antiamerikanismus, kruté propagátory potratů a militantní aktivisty hnutí Pro-Life... V hlavách lidí, kteří se nenávidí, se uzavírají dohody. Války jsou vyhlašovány v srdcích, která si pochlebují. Podstata této nejvyšší a zároveň nejnižší konspirace spočívá v kultivování nenávisti stejně jako povolnosti, jež vedou do záhuby.

Odpovědnosti tím však lidé nejsou zbaveni. Mají odpovědnost natolik originální, jistou a neodvolatelnou, že nám to umožňuje zapomenout na naši odpovědnost za jejich i naši lítost. Považovat za ďábelské cokoli a strojit planoucí hranice ve jménu člověka je opravdu typická tendence doby, která už nevěří v ďábla. Domníváme se, že onen andělský týpek a jeho zhoubné ideologie jsou v postavení mimo hru a už nám nemohou škodit a proto jsme skoncovali s otázkou viny. Namísto toho však ke své škodě zjišťujeme, že jsme spolu s koukolem vytrhli i pšenici, a protože jsme nevedli svatou válku proti vlastní špatnosti, rozbujela se v nás. Namísto správné vyváženosti upřednostňujeme setrvačnost. Místo toho, abychom bojovali proti skutečné »říši zla«, prosazujeme zdánlivý mír a nespravedlivé války. Špetka pozornosti by nám však záhy umožnila nahlédnout, že naše hlouposti si protiřečí a odporují. Jsou totiž organizovány inteligencí, která tu naši notně přesahuje. Naše nízkosti, které se vzájemně hýčkají, vedou do hororu, který nás hubí.

Porozumět pekelné kakofonii našich pochybení a našich odporujících si zlostí, znamená nenapravovat krajnosti negací, ani separace směšováním, neodstraňovat třísku v oku druhého břemenem z oka vlastního. Neosvojovat si potajmu onu krajní rozvážnost, která se stává rezignací, ale naplňovat své poslání bojovněji a zároveň milosrdněji. Bojovněji, protože, jak říká sv. Pavel, „zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu“ (1 Kor 9,26). Milosrdněji, protože, jak vysvětluje sv. Augustin, pouze andělští nepřátelé jsou jistě a definitivně našimi nepřáteli. V souvislosti s lidmi Augustin poznamenává, „aby obec Bohem vykoupených pamatovala na to, že mezi nepřáteli se skrývají budoucí spoluobčané, a proto, když jde kolem nich, nemá pokládat za zbytečné podepřít je, třebaže jsou nepřáteli a očekávat, že vyjeví, jací jsou doopravdy. A ať si během svého pozemského putování také připomíná, že Boží obec má ve svém středu takové, s nimiž je ve svátostném společenství, ale kteří nejsou přidruženi k věčné blaženosti svatých“.[2]

Je zbytečné podotýkat, že právě ti se podílejí na komplotech nejtemnějších, protože jednají za plného světla. Nejtemnější konspirace není ta zevnější, nýbrž ta, která působí uvnitř nás. Kdo ví, zda nejsme jejími nejmocnějšími nástroji? Sám se nepodezřívám. V důsledku toho však Protivník nemůže mít lákavější cíl, než zmocnit se mne postupně, téměř bez mého vědomí, na způsob svého tajného agenta... Takto potom chápeme, proč mniši při poslední modlitbě breviáře, dříve než se sneslo velké noční silentium, opakovali toto povzbuzení sv. Petra: „Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět.“ (1 Petr 5,8). Škoda, že dnes je v breviáři tato citace zkrácena o poslední větu (nebo snad byla pozřena zmíněným lvem?). Ta věta totiž podivuhodným způsobem poukazuje na to, že vzhledem k oné ďábelské manipulaci není zapotřebí dělení na ty, kdo jsou ve světě, a na ty, kteří z něho odešli do ústraní, protože v boji proti této manipulaci působí širší bratrství, mystické tělo čili tajemná osoba Krista.

Z knihy Fabrice Hadjadj, La fede dei demoni ovvero superamento dell´ateismo, Marietti 1820, Genova-Milano 2010, str. 91-94.
přeložil Milan Glaser

Fabrice Hadjadj

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.