Irsko, církev a mediální masáž

31.7.2011 

Během Druhého vatikánského koncilu sdělovací prostředky jakoby objevily církev. Pro věřícího tím vznikla zcela nová situace, s níž je mu třeba se vyrovnávat a s níž dosud mnohdy vyrovnáni nejsme, ať už v tom či onom směru. Světská média, která do 60.let minulého století zahrnovala církev spíše mlčením, o němž bylo sice možno se domnívat, že je uctivé, začala v té době projevovat vehementní zájem o vnitřní záležitosti globálního společenství víry, občas aplaudovat anebo projevovat účast. Věřící, včetně těch, kteří zastávali v církvi hierarchickou službu, považovali někdy tento obrat skoro za obrácení, za jakousi konverzi tohoto světa. Tato naivní radost přetrvává a obnovuje se. Podobně jako se nevraživost vůči médiím snadno mění na narcisistickou domýšlivost. Obě krajnosti jsou si ostatně velmi blízké.

Mezi věřícími se to projevuje jednak přijímáním oné mediální rétoriky, která se vyhýbá logickým a precizním úsudkům, zvláště pokud jde obsah víry, a výslovně nechce stranit pravdě ani poukazovat na ctnosti. To je pak důvodem zmatku, který v mysli věřícího snadno nastane, když média náhle zahartusí a namíří svůj pomyslný ukazovák na církev. Činí tak zpravidla mravokárně, pohotově a důrazně. Pociťují to však zvláště věřící, neboť kdo nevěří v církev, nermoutí se nad tím, protože ji nepokládá za jedinou nositelku naděje, která svět přesahuje. Vždyť bezútěšná zkaženost všech, hlavně těch druhých, patří ke každodennímu mediálnímu koloritu, na který jsou všichni zvyklí.

Rozšířil se mlžný opar mediální korektnosti, která nerozlišuje mezi míněním veřejným a míněním publikovaným tedy míněním, které je veřejnosti předkládáno, avšak není plodem či syntézou publika, nýbrž výtvorem zcela konkrétního jedince popř. několika jedinců, kteří většinou zůstávají v anonymitě, ale mají moc předkládat svá mínění masám. Stanovisko církve je také svěřeno nevelkému počtu lidí, a ač nikdy nejsou anonymní, stávají se rukojmím těch, kteří mají moc publikovat a medializovat. Moc, která roste kvantitativně, tedy úměrně s množstvím těch, které lze oslovit najednou.

Každý věřící je tak ponořen v nutnost rozlišovat, hledat pravdu a klestit svým sympatiím cestu uprostřed někdy nesnesitelného přetlaku uměle vzbuzených emocí. Referování sdělovacích prostředků o kauzách zneužívání mladistvých některými kněžími je nesnadnou zkouškou, pokud jde o rozlišování mezi pravdou a klamem a uchování si víry v církev. Je to zřejmé na atmosféře, která panuje v Irsku a kterou výmluvně dokládá parlamentní projev irského premiéra z minulého týdne, ve kterém se sice prohlásil za katolíka, ale poněkud nevybíravě napadl Vatikán za údajné zatajování zmíněných deliktů v letech 1996-2009 v diecézi Cloyne. Irský parlament přijal rezoluci, podle níž „Vatikán sabotoval usnesení irských biskupů hlásit podezřelé případy na policii“ (ČT24, 25.7.).

Důvodem k tomuto výpadu je dopis, který roku 1997 (31.1.) zaslal tehdejší nuncius, mons. L. Storera, Irské biskupské konferenci a ve kterém sděloval výhrady vatikánské Kongregace pro klérus, která tehdy měla na starosti vyšetřování zmíněných případů, vůči opatření, které bylo navrženo ve zprávě vypracované roku 1996 pro irský episkopát odbornou komisí (Report of the Irish Catholic Bishops´Advisory Committee on Child Sexual Abuse by Priest an Religous). Výhrady se týkaly návrhu této odborné komise a nikoli usnesení biskupské konference zavést pro biskupy povinnost nahlašovat podezřelé případy policii. V Irsku přitom žádný obdobný zákon neexistoval, i když se v té době o jeho zavedení ve společnosti veřejně debatovalo.

Pro pochopení výhrad Vatikánu si stačí představit, že by např. ministr školství nebo krajský hejtman měl zákonnou povinnost hlásit polici každého učitele, o kterém se někde doslechne (např. v restauraci či v médiích), že se údajně dopustil sexuálního deliktu na školní mládeži... Něco takového v žádném státě neexistuje. Taková povinnost a zároveň obrana však samozřejmě přísluší oběti nebo spíše rodičům nezletilé osoby, kteří mohou mít subjektivní jistotu o spáchání deliktu. A v tom Vatikán nikdy nikomu nebránil, ba ani by zabránit nemohl, jak na to ostatně irské biskupy osobně upozornil prefekt zmíněné vatikánské kongregace, kard. Hoyos (Rosses Point, Sligo, 12.11.1998).

Zavedení zákonné povinnosti hlásit každé podezření z deliktu, o kterém se doslechne představitel nějaké instituce, je v případě církve na pováženou také s ohledem na zpovědní tajemství, zakotvené v kanonickém právu církve. A irský parlament nyní skutečně hodlá projednávat zákon, který má trestat až pětiletým vězením každé zamlčení onoho deliktu a to výslovně i v tom případě, že by se o něm někdo dozvěděl prostřednictvím svátosti zpovědi.

Atmosféru, která panuje v Irsku již několik let, výmluvně dokresluje případ bývalé irské řeholní sestry Nory Wall (Congregation of the Sisters of Mercy), odsouzené roku 1999 na doživotí za to, že prý organizovala několikeré znásilňování bývalé chovanky zmíněného ženského řádu jménem Rachel Walsh jistým mužem, Pablo McCabem, který byl v témže procesu odsouzen na pouhých 12 let vězení, tedy k mírnějšímu trestu. Zločin se měl odehrát roku 1990 podle výpovědi údajně znásilňované chovanky. Bývalá řeholní sestra byla vykreslena jako zrůda a je první ženou, jež byla v irském soudnictví odsouzena na doživotí za sexuální delikt. Rozsudek byl vynesen v hysterickém ovzduší těsně po odvysílání jistého televizního seriálu na základě minimálních faktických indicií. Zmíněný ženský řád byl v onom televizním seriálu vykreslen jako spolek maniakálních osob, které organizovaly znásilňování a dokonce vraždy stovek žen. Velmi brzy po odsouzení bývalé sestry Nory Wall však vyvstaly vážné pochybnosti a za pár let byl zahájen nový proces, jenž nakonec roku 2005 vyústil v rozsudek Nejvyššího Irského odvolacího soudu, který bývalou řádovou sestru Noru Wall osvobodil v plném rozsahu a s velkou omluvou Irského státu za selhání spravedlnosti (lapsus iustitiae), tzn. po 6 letech, která musela strávit ve vězení. Údajný pachatel znásilnění mezitím ve vězení zemřel. Ukázalo se, že údajná oběť je psychicky těžce nemocná osoba, která si všechno úplně vymyslela.

Nejsmutnější na celé věci je však to, že zmíněná ženská kongregace, terorizovaná společenským ovzduším a záplavou obvinění, nechtěla uvěřit v nevinnost svojí bývalé spolusestry, výmysl psychopatky označuje v tiskovém sdělení i po vynesení rozsudku Nejvyššího Irského odvolacího soudu za „hrdinský čin“, a nadále vybízí představené svých domů v Irsku, aby hlásily jakékoli podezření policii. Tento případ, bohužel, není v Irsku jediným prokázaně falešným obviněním duchovních ze sexuálního deliktu a jakkoli takováto selhání státní spravedlnosti nijak nezlehčují skutečné delikty, kterých se dopustili někteří kněží, ani nedůslednost při jejich vyšetřování ze strany některých biskupů, je zřejmé, že na Irském ostrově panuje mediální atmosféra, v níž emoce převládají nad klidným posouzením jednotlivého případu, a údajný pachatel zmíněného deliktu je snadno shledán vinným jenom proto, že je duchovním katolické církve.

Vážnost situace je evidentní: dochází ke směšování a zaměňování roviny vztahů v rámci lidské instituce s rovinou víry se zřejmým cílem kompromitovat popř. kriminalizovat víru v církev, o sympatiích či lásce ani nemluvě.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.