Psíci aneb ztracený poklad

12.8.2011 

Liturgické texty této neděle jsou tvrdý oříšek. Kdo by se nepozastavil nad slovy evangelia, ve kterých Ježíš nazývá kananejskou ženu psíkem jenom proto, že nepatří k vyvolenému národu. Člověka napadá nedávná diskuse o tom, zemřel-li Kristus „pro všechny“, či „pro mnohé“. Není myslitelné, že by Spasitel světa nějakého člověka ze své oběti vyloučil. Už ve 4. st. před Kristem Izaiáš přichází s neslýchanou zvěstí: budou-li žít v souladu se Zákonem mohou i cizinci se stát příslušníky Božího lidu. Tak praví Hospodin: „Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky, a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby.“ (Iz 56,1.6n)

U apoštola Pavla se otázka staví opačně. Proč vyvolený národ nepřijal spásu skrze Krista, zatímco cizinci ano? Odpověď nachází v Prozřetelnosti Boží: nepřijetím Krista vlastními se evangelium dostalo k cizím. Touto oklikou se ale ve svůj čas dostane s ještě větší slávou zpět k vyvolenému národu. „To, že byli [Židé] vyloučeni, píše Pavel v listu Římanům, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné.“ (Řím 11,13-15.29-32)

Je-li Církev nový Izrael, můžeme vztáhnout řečená slova na současnou situaci. Podíváme-li se kolem sebe v „křesťanské“ Evropě, je to zoufalé. Pravidelná účast na bohoslužbách už neurčuje životní rytmus nových generací a sotva kdo hledá v Církvi orientaci pro svůj život. Zájem o svátost smíření místy natolik poklesl, že se při renovaci odstraňují zpovědnice z kostelů. Znám dokonce farnost, kde se nejednalo o zastarale vypadající zpovědnici, ale moderní zpovědní místnost, vhodnou pro rozhovory a duchovní doprovázení. A i ta vzala za své.

Ironie je v tom, že téměř současně v témže městě noviny informovaly o otevření tzv. psycho-kinesiologické poradny, kde se nabízí coaching a metody mentálního rozvoje, doprovázení v krizových životních situacích, když si člověk neví rady a ztrácí kontakt i s vlastní intuicí a nejniternějšími touhami. Nabízený coaching má uschopnit rozpoznat vlastní cíle a dosáhnout jich aktivováním nevyužitého potenciálu. Člověk tak prý překoná nežádoucí zajeté způsoby chování a přejde od pouhé reakce k aktivnímu uspořádání vlastního života.

Používaná metoda je tzv. technika mentálního pole (MFT) spojená s akupresurou. Spočívá na zkušenosti, že se člověk chybně zpracovanými vjemy může trvale zablokovat. Ťukáním prsty na určité tělesné zóny (obličej, šíje, hrudník) a opakováním klíčových pojmů, které vyplavou z podvědomí, se blokády a stres postupně odbourávají a dostaví se klid, nová naděje, energie a radost ze života.

Naskýtá se otázka, proč dnešní lidé toto všechno nehledají v Církvi? Ta tím nedisponuje, anebo to nedokáže pouze poskytnout? Fakt je, že zatímco se kostely vylidňují, drahé terapeutické ordinace o klienty nouzi nemají. Možná je ale tato krize nutná, abychom oklikou došli např. k chápání smyslu obrazu v našich chrámech znázorňujícího sv. Jeronýma, jak se bije kamenem na obnaženou hruď, nebo abychom znovu objevili smysl gesta trojitého úderu na prsa doprovázeného klíčovým pojmem „Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa!“ na začátku mše sv. Rovněž pak porozumíme, proč sv. František z Assisi se modlíval klepaje si na srdce, podobně jako to činili staří hesychasté, východní mniši, hledači vnitřního pokoje (hesychia).

Kdo četl Apoftegmata,rčení a příběhy ze života pouštních Otců, je udiven, jakými mentálními schopnostmi disponovali. Měli takovou duchovní jasnozřivost, že dokázali číst myšlenky, vidět na dálku a předvídat budoucnost. Nepovažovali to však vůbec za nic mimořádného, ale za přirozené vlohy každé křesťanské duše, která je v milosti Boží. Poustevníci utíkali od lidí do samoty. A toho, kdo se za nimi vydal, aby se stal jejich učedníkem, na poprvé většinou odmítali a vyčkávali, jestli to vzdá, anebo se znovu vrátí. V tomto světle lépe pochopíme Ježíšovo odmítnutí žadonící kananejské ženy, která zvolala: „Pane, pomoz mi!“ On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů.“ Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ (Mt 15,21-28)

Jak aktuální obraz naší doby! Není asi jiné cesty než duchovně natolik zchudnout, že budeme žadonit jako psíci o drobky ze stolu Božího království. Poklad Církve je třeba znovu objevit! Neplatí to jenom pro ty, kteří se Církvi vzdálili, ale rovněž pro ty, kteří tento poklad střeží. Nemáme za úkol dnešního člověka poučovat, kárat a vzbuzovat v něm pocit viny, nýbrž hledat nové cesty, jak jej k tomuto pokladu dovést a na této cestě jej trpělivě doprovázet.

Vstupní modlitba této neděle nás k tomu vybízí:

„Bože, tys připravil všem, kdo tě milují, dary větší, než jsme schopni si představit; vlej nám do srdce vroucí lásku, abychom tě milovali za všech okolností a nade všechno, a tak abychom dosáhli toho, že se na nás vyplní tvá zaslíbení převyšující všechny lidské tužby.“

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.