Bratrská láska znamená také zodpovědnost za bratra

4.9.2011 

Promluva před Anděl Páně v Castelgandolfu

Drazí bratři a sestry!

Biblická čtení ze mše svaté této neděle směřují k tématu bratrské lásky v komunitě věřících, jež má svůj zdroj ve společenství Nejsvětější Trojice. Apoštol Pavel nás ujišťuje, že celý Boží zákon dochází plnosti v lásce, takže desatero přikázání a veškeré další předpisy lze ve vztahu k druhým shrnout v jediném: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (srov. Řm 13, 8-10). Text z 18. kapitoly Matoušova evangelia věnovaný životu křesťanského společenství, nám říká, že bratrská láska zahrnuje také smysl pro vzájemnou zodpovědnost. Proto tedy, když můj se můj bratr prohřeší proti mně, mám se k němu zachovat s láskou a nejprve s ním promluvit osobně a dát mu najevo, že to, co řekl nebo učinil není dobré. Tento způsob jednání se nazývá bratrské napomenutí, není to reakce na urážku, ale je veden láskou k bratru. Sv. Augustin komentuje takto: „Ten, kdo tě urazil, tím samým způsobil hlubokou ránu sobě samému, a ty bys nedbal zranění svého bratra? ... Musíš zapomenout na urážku, které se ti dostalo, nikoliv na zranění svého bratra.“ (Discorsi 82, 7)

A co když mě bratr neposlouchá? Ježíš v dnešním evangeliu ukazuje jednotlivé stupně: nejprve se za ním máme vrátit a promluvit s ním za přítomnosti dalších dvou či tří lidí, pomoci mu, aby si lépe uvědomil, co učinil. Pokud navzdoru tomu bude dále odmítat napomenutí, je na místě říci to ve shromáždění a nebude-li poslouchat ani společenství, má se mu dát pocítit odloučení, které on sám způsobil, když se vzdálil společenství Církve. To všechno ukazuje na existenci vzájemné zodpovědnosti na společné cestě křesťanského života. Každý, s vědomím vlastních limitů a nedostatků, je povolán přijímat bratrské napomenutí a pomáhat ostatním v této zvláštní službě.

Dalším plodem lásky ve společneství je svorná modlitba. Ježíš říká: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosti, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 19-20). Osobní modlitba je neposrně důležitá, ba nezbytná, ale Pán nás ujišťuje o své přítomnosti ve společenství, které – i je-li velmi malé – je jednotné a jednomyslné, protože odlráží samotnou skutečnost Trojjediného Boha, dokonalého společenství lásky. Origenes říká, že „se musíme cvičit v tomto souzvuku (symfonía)“ (Komentář k Matoušovu evangeliu 14,1), tedy v této svornosti uvnitř křesťanské komunity. Musíme se cvičit jak v bratrském napomínání, které vyžaduje mnoho pokory a prostoty srdce, tak v modlitbě, aby stoupala k Bohu ze společenství vskutku sjednoceného v Kristu. Prosme o to všechno na přímluvu Nejsvětější P. Marie, Matky Církve, a Sv. Řehoře velikého, papeže a učitele církve, kterého jsme si včera připomínali v liturgii.

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.