Rádio Vaticana

Cesty víry v dnešním Německu

20.9.2011

Berlín. Svatého otce po příjezdu do vlasti přivítá dosud největší reklamní plocha na světě (45 na 64 m - tj. 2880 m²) s jeho portrétem. Mediální koncern "Axel Springer", vlastník německých listů "Bild", "Die Welt" a mnoha dalších, pokryl včera v noci 19 pater průčelí svého berlínského sídla obří papežovou fotografií. Doprovází ji nápis “Wir sind Papst”. Tento výraz ztotožnění Němců se svým krajanem poprvé použili novináři Bildu před šesti lety po jmenování Josepha Ratzingera na Petrův stolec. Slogan “Wir sind Papst” pak nabyl téměř kultovního významu, byl mnohokráte přejímán a parafrázován a přiřadil se k deseti nejvýznamnějším slovním spojením daného roku. Do jakého Německa však Benedikt XVI. potřetí za období svého pontifikátu přijíždí?

Ačkoliv od sjednocení východu země se západem uplynulo již dvacet let a životní úroveň obou částí se postupně vyrovnala (navzdory vyšší nezaměstnanosti a stále nižším platům, avšak i nájmům v bývalé NDR), rozdíly v náboženském pojetí života i církevní struktuře nadále přetrvávají a nejsou zanedbatelné. Podle statistik věří v Boha tři čtvrtiny západních Němců (74%), zatímco na východě je jich o něco více než čtyřicet procent (42%). Nábožensky lhostejný a ideově nezávislý občan je na východě normou (68%), avšak na západě je dosud v menšině (25%). Děti se na západě rodí stále ještě v rodinách, zatímco na východě se počet nemanželských dětí téměř rovná počtu dětí narozených sezdaným rodičům.

Ještě větší nepoměr vykazuje rozmístění katolických biskupství – 21 ze 27 diecézních biskupů sídlí v bývalé Německé spolkové republice. Katolíků žijících v Berlíně a bývalé Německé demokratické republice je méně než milion, zatímco v západních spolkových zemích jejich počet přesahuje 23 milionů. Městskými centry východního katolicismu jsou tradičně Berlín a Erfurt, ačkoliv i zde katolíci představují pouhou desetinu obyvatelstva. Dalšími ostrůvky žité katolické víry jsou venkovské oblasti Duryňska (okres Eichsfeld) a Lužice. V těchto malých komunitách se vyskytuje více praktikujících katolíků - 17% - než na západě, kde jich do kostela pravidelně chodí o polovinu méně. V současné době ze západní církve vystupuje více lidí než je nově pokřtěných, zatímco ve východním Německu křty nad odchody z církve dosud převažují, byť obojí na kvantitativně nižší úrovni.

Přítomnost katolické církve na východě je rovněž méně materiálně hmatatelná – nacházíme zde pouze nevelký počet starých kostelních a klášterních staveb, téměř žádné církevní školy či univerzity s dlouhou tradicí. Oproti stovce západních fungujících klášterů je jich na východě činných pouze deset. K této situaci přispěly relativně pozdní rozšíření křesťanství a posléze reformace, třicetiletá válka, sekulární pruská nadvláda a komunistické pronásledování církve.

Významným rysem německého katolicismu je velice silná účast laiků na životě církve. Tento nezaměnitelný historický rys souvisí se vznikem katolických sdružení již v 19. století v rámci hnutí za občanská práva. Pět milionů německých katolíků (tedy zhruba pětina z jejich celkového počtu) je organizováno v nějaké asociaci, hnutí či komunitě. Jejich angažovanost přitom neplatí pouze církvi v úzkém slova smyslu, nýbrž projevuje se i ve službě společnosti formou hospicového hnutí, záchranářských organizací (např. v oddílech dobrovolných hasičů), účasti na politickém dění a podobně. Nejrůznější svazy sdružují katolické děti a mládež, ženy, dělníky, zaměstnance, odboráře a jiné kategorie. Asi sto dvacet těchto asociací se spojilo ve Sdružení německých katolických organizací (Arbeitsgemeinschaft Katholischer Organisationen Deutschland, AGKOD). První celonárodní setkání tohoto zastřešujícího sdružení v roce 1848 lze pokládat za vznik německého Katholikentagu. Sdružení německých katolických organizací je též základním pilířem Ústředního výboru německých katolíků (Zentralkomitee der deutschen Katholiken, ZdK), který je uznán Německou biskupskou konferencí a koordinuje aktivity laického apoštolátu. Kromě katolických organizací jsou ve výboru zastoupeni také představitelé diecézních rad laiků a institucí laického apoštolátu a další osobnosti z církve i společnosti. Benedikt XVI.se v závěrečné etapě své cesty setká se členy rady Ústředního výboru německých katolíků ve freiburském semináři.

Mnozí příslušníci německé katolické církve pocházejí z rodin přistěhovalců – každý pátý německý katolík má sice německý pas, avšak jeho původní vlastí či vlastí jeho rodičů byla Afrika, Asie, či Latinská Amerika. Církevní společenství považuje cizojazyčné katolíky za rovnoprávné členy německých farností a snaží se vytvářet podmínky k uchování jejich původních náboženských tradic a rovněž k adaptaci na nové prostředí. V německých diecézích bylo zřízeno zhruba čtyři sta cizojazyčných komunit pro třicet etnických a lingvistických skupin, které plní “přemosťovací” funkci ve vztahu k místnímu společenství.

Německá církev jako součást univerzálního katolického společenství prokazuje velkou solidaritu s mimoevropskými církvemi. V rámci četných charitativních sdružení podporuje pomocné projekty na celém světě, na které v loňském roce němečtí katolíci věnovali více než půl miliardy euro. Ve světě působí více než dva tisíce německých misionářů a misionářek, zatímco jeden a půl tisíce zahraničních duchovních vypomáhá při pastoraci v Německu.

Benedikt XVI. tak přijíždí do církevního společenství, které stojí před mnoha vnitřními i vnějšími výzvami. V kontextu laické společnosti zahájila německá církev vnitřní proces dialogu, který má jasně formulovat teologický a církevní profil víry v dnešním Německu.

(zpracováno podle materiálů německé redakce Vatikánského rozhlasu)

Jana Gruberová