26.9.2011 

Nadšení i ztišení vyvolal Benedikt XVI. mezi statisíci občany Německa, ať už katolíky či protestanty. Neotřelých myšlenek bylo v jeho promluvách o poznání více než při jiných příležitostech, protože papež byl doma, mezi svými. Drobné pouliční projevy odporu proti jeho přítomnosti, jak je zvykem při papežských návštěvách, byly soustředěny spíše na publicitu než na věcnou argumentaci. Nebyly výrazem konstruktivního přístupu. Jsou však obvyklým projevem společenského života v demokracii a paradoxně také ukazují, že vůči papeži na rozdíl od ostatních státníků a všech politiků nepanuje mezi lidmi lhostejnost.

Vzhledem k podstatné tendenci hromadných sdělovacích prostředků spíše bavit a rozptylovat než informovat a kultivovat, nepřekvapila ani v našich médiích zpráva o tom, že kdosi v Erfurtu střílel na papežskou ochranku, ačkoli to nebyla papežská ochranka, nepřekvapily ani řídké a zavádějící zmínky o myšlenkách papežových promluv, poněvadž jejich obsah od člověka žádá víc než novinářský přehled.

Přednáška, kterou Benedikt XVI. jako vůbec první papež pronesl ve spolkovém parlamentu, byla intelektuálním majstrštykem. Podivuhodnou ukázkou pružnosti a bystrosti myslící víry představoval zejména jeden její moment, který byl ozvěnou známých slov papeže Jana XXIII. Ten v době Druhého vatikánského koncilu hovořil v souvislosti s institucionální stránkou církve o potřebě otevřít okna. V Bundestagu mohla většina poslanců slyšet od papeže stejná slova, ale ve zcela překvapivé souvislosti. Tentokrát se totiž netýkala církve, nýbrž moderních společností a občanských institucí, které mají speciálně v Evropě tendenci uzavírat se do vlastních myšlenkových konstrukcí, připomínajících – jak řekl papež - „betonové budovy bez oken, v nichž si sami vyrábíme světlo a udržujeme klima.“ Papežova výzva k tomu, že je zapotřebí „znovu otevřít okna, spatřit dálky světa, oblohu i zemi“, vyvolala v nejednom posluchači zaskakující mlčení.

Následná slova Benedikta XVI. pak vyjevila nejen jeho politický ostrovtip, ale ukázala také, že zástupci německé Strany zelených, kteří do Bundestagu na protest proti papeži nepřišli, se tak sami připravili o možnost aplaudovat papežovu zmínku o tom, že „vstup ekologického hnutí do německé politiky v 70. letech sice nebyl přímo otevřením zmíněných oken, ale byl a zůstává voláním po čerstvém vzduchu, které nesmí být přeslechnuto jenom proto, že se jeví jako iracionální“.

Dlouze aplaudovali Benediktovi XVI. všichni přítomní poslanci bez rozdílu stranických příslušností; patrně ještě déle než před dvěma roky ve Vladislavském sále naše kulturní elita. A to nejenom, když papež domluvil. Během celé, víc jak 20 minut trvající papežovy promluvy, byla pozornost poslanců zjevná. Nespal nikdo. Brilantní byla papežova analýza skomírajících filosofických základů právní kultury v dnešní Evropě, která v důsledku svého přehnaného pozitivismu „ztrácí svou vlastní identitu a podněcuje extrémistické a radikální proudy“. Nadšený potlesk vyvolala u posluchačů papežova jemná sebeironie, například když ve své řeči improvizovaně komentoval fakt, že zakladatel moderního právního pozitivismu Hans Kelsen roku 1965 ve svých 84 letech nakonec přece jen redukoval svůj vyhraněný názor. „Těší mne, připojil s úsměvem 84 letý papež, že v tomto věku je ještě možné dobrat se něčeho rozumného.“

Aniž by své posluchače předem upozorňoval na svou vzdělanost, vážnost a dosažené úspěchy projevil se papež opět jako ten, který má skutečně co říci nejenom osobám zbožným, ale i plaše zbožným a dokonce i bezbožným, který svou vnímavou skromností jakoby hypnotizuje a dokáže neodolatelným způsobem vybídnout k zamyšlení i nad takovými myšlenkami, které jdou proti všeobecnému proudu a přesahují zajeté koleje mediálního řečnění.

Naproti tomu nedělní papežova promluva ke katolickým laikům v koncertní síni ve Freiburgu byla zase pronikavou sondou do onoho pojetí církve, které převládá v německy mluvících zemích. Za rámeček si ji určitě nedají sympatizanti internetové výzvy několika stovek rakouských kněží nazvané Výzva k neposlušnosti či takzvaného Memoranda německých teologů, ačkoli by měli. V těchto kruzích se patrně setká zase jen se zarytým mlčením. Tam kde chybí argumenty nebo přesněji řečeno odpovědi na otázky, které Benedikt XVI. klade, tam je to jediné možné řešení, jak neztratit pěstěnou mediální tvář znalce a odborníka.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2025 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.