30.9.2011 

Homilie k 27. neděli v mezidobí

Evangelium této neděle (Mt 21,33-43) je zasazeno nejen do života, ale přímo do ročního období sklizně vína. Ježíš vypráví kněžím a starším lidu podobenství o vinici, pronajaté vinařům. Když se přiblížilo vinobraní, poslal majitel k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Naposled k nim poslal svého syna. Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ‘To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!’ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: ‘Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné’? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“

Z právního hlediska se zdá smysl Ježíšova podobenství jasný. Postup nájemců vinice, kteří se chovají jako horda rozjařených komunistů při vyvlastňování kulaků v padesátých letech je kriminální a musí být stíhán. Už toto poselství zní pro naši společnost, která ani 20 let po revoluci není ještě společností skutečně právní, jako „evangelium“ – dobrá zvěst.

Proč ale Ježíš adresuje svá slova „kněžím a starším lidu“, mezi kterými byli i příslušníci nejprominentnejšího "hnutí obnovy" národa, farizeové? Byli to lidé, kteří znali zákon jako nikdo jiný a byli ti nejhorlivější v jeho dodržování. Měli za to, ze přesným dodržováním předpisů a přísnou sebekázní je možné dojít spásy. Spása pro ně byla otázkou přesně "vypočitatelnou", která se obešla bez zásahu Boží milosti. Ježíš neříká nic o tom, že by se snad správci a dělníci o jim svěřenou vinici řádně nestarali, je dost možné, že se o ni starali vzorově, "jako o vlastní".

A právě zde je ale ten problém: když přijdou majitelovi služebníci, tak je zabijí a nakonec i jeho vlastního syna. Proč? Protože pokládají vinici za svou! Ve svém "podnikání" se obejdou skvěle bez svého pána, oni sami přece nejlépe znají všechny potíže, úskalí a námahu spojené s "vedením" takové vinice a tak se jim zdá dokonce jediným logickým řešením vzít vše do vlastních rukou. „Dědic“, „syn“ vinařům nemohl přijít vhod: zabijí jej. Nejpozději zde je zřejmé, že Ten, který podobenství vypráví, Ježíš, mluví jinotajem sám o sobě.

Podobenství evangelia se ale nevztahuje jen na minulost izraelského národa a jeho odmítnutí Krista jako Mesiáše. Dnes je adresován celé Evropě, která se snaží zbavit svých křesťanských kořenů a chce zaplnit morální a duchovní prázdno, ve kterém se nachází, ideou o právu na sebeurčení jedince, pod jehož rouškou se skrývá subtilní manipulace společnosti, ve které je Kristus vyhnán a křesťan namnoze už diskriminován. Společnost, která odvrhnutím základních křesťanských hodnot, „zabitím služebníků“ a pak i „dědice“ se jakoby chtěla iluzorně zmocnit oné „vinice“, duchovně zpustne a nevydá než jen trpké plody.

Křesťany to však nesmí vést k rezignaci, ale ke zpytování svědomí. Vždyť každý jsme vlastně takovým správcem i dělníkem, o kterém hovoří Pán. Ve svůj čas vyjde najevo, zda se pokládáme za "strůjce svého štěstí" a spoléháme výhradně na vlastni schopnosti, inteligenci a jistou životní zkušenost a nebo zda vše, co máme a čím jsme, považujeme za nám svěřené. Dokonce i náš samotný život není „naším vlastnictvím". Krásně ideál tohoto "správcovství" vyjádřil sv. Ignác, když říká: “Vezmi si, Pane, a přijmi celou moji svobodu, můj rozum a celou moji vůli, všechen můj majetek a moje vlastnictví. Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí" (Exercicie 234).

Touto nabídkou seba sama Bohu vrcholí závěrečná kontemplace Duchovních cvičení, kterou Ignác nazývá “nazírání k nabytí lásky” (Contemplatio ad amorem). Vinice je v Písmě svatém obrazem opojné lásky muže a ženy, jejich milostného plodného spojení. To pak je obrazem niterného vztahu Hospodina s jeho lidem. To nám dává pochopit, proč Bůh Otec nad svou vinicí nemávne rukou, ale dokonce i svého vlastního Syna neušetří, aby ji za cenu vína proměněného ve vlastní krev dostal zpět. I s těmi raubíři: chce je totiž v Synu za syny!

Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme

Richard Čemus

Copyright © 2003-2025 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.