Rádio Vaticana

Střežte si svatební šat lásky

9.10.2011

Homilie Benedikta XVI. při mši sv., Lamezia Terme

Drazí bratři a sestry,

Velká je moje radost, že mohu dnes společně s vámi lámat chléb Božího Slova a eucharistii. Jsem rád, že jsem poprvé v Kalábrii a v tomto městě Lamezia Terme. Srdečně zdravím vás všechny, kteří jste přišli v takovém počtu a děkuji za vaše vřelé přijetí! Děkuji zejména vašemu pastýři, mons. Luigi Antoniovi Cantaforovi, a děkuji za jeho laskavá slova na uvítanou. Zdravím také přítomné arcibiskupy a biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, představitele církevních sdružení a hnutí. Uctivě zdravím primátora, prof. Gianniho Speranzu, kterému děkuji za pronesený pozdrav, a dále představitele vlády, občanských a vojenských institucí, kteří se účastní našeho setkání. Zvláštní díky patří těm, kteří velkodušně spolupracovali na realizaci mojí pastorační návštěvy.

Liturgie této neděle nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izaiáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izaiáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“ (Iz 25,6). Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“ (v. 9).

Ježíš v evangeliu mluví o odpovědi, která je dána Bohu, představovaného jistým králem, jenž zve k účasti na jeho hostině (srov. Mt 22, 1-14). Pozváni jsou mnozí, ale stane se něco neočekávaného. Účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena. Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi. Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání. Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci a proto jej ze slavnosti vykáže. Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář sv. Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „ Každý z vás, kdo má v církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“ (Homilia 38,9). A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu (srov. ibid. , 10). Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.

Drazí bratři a sestry! Přišel jsem, abych spolu s vámi sdílel radosti a naděje, námahy a závazky, ideály a očekávání tohoto diecézního společenství. Vím, že jste se na tuto návštěvu intenzivně duchovně připravovali podle motta ze Skutků apoštolů: „Ve jménu Ježíše Krista, Nazaretského, vstaň a choď“ (3,6). Vím, že v Lamezia Terme, jakož i v celé Kalábrii jsou těžkosti, problémy a starosti. Pozorujeme-li tento nádherný kraj, rozpoznáváme v něm seismický terén nejenom z geologického hlediska, ale také strukturálního, zvykového a sociálního; tedy zemi, kde se vyskytují vyhrocené problémy narušující rovnováhu; zemi, kde znepokojující nezaměstnanost a často brutální kriminalita poškozuje sociální tkanivo, zemi, kde panuje nepřetržitý pocit nouzového stavu. Na nouzi však umíte vy, obyvatelé Kalábrie, odpovědět pohotově, s překvapivou ochotou a mimořádnou schopností přizpůsobit se nepohodlí. Jsem si jist, že dovedete překonat i dnešní obtíže a přičinit se o lepší budoucnost. Nikdy nepodléhejte pokušení k pesimismu a k uzavírání se do sebe. Čerpejte ze zdrojů své víry a svých lidských schopností; vynasnažte se růst ve spolupráci, vzájemné péči jeden o druhého a o společné dobro, střežte si svatební šat lásky, vytrvejte ve svědectví lidským a křesťanským hodnotám, jež jsou tak hluboce zakořeněny ve víře a dějinách tohoto kraje a jeho obyvatel.

Drazí přátelé! Moje návštěva připadla na zakončení vašeho pětiletého pastoračního plánu. Rád bych poděkoval spolu s vámi Pánu za plodnou cestu, kterou jste ušli, a za množství rozesetých zárodků dobra, které umožňují více doufat v budoucnost. Aby bylo možné vyrovnat se s novou sociální a náboženskou situací, odlišnou od té minulé, možná obtíženou problémy, ale také bohatší co do svých možností, je zapotřebí nového pastoračního a organického nasazení, které spojí kolem biskupa všechny křesťanské síly: kněze, řeholníky a laiky, oduševňované společným evangelizačním úsilím. V této souvislosti s potěšením chápu probíhající snahu prohloubit pozorné a vytrvalé naslouchání Božímu Slovu na měsíčních setkáních v různých diecézních centrech a rozšířit praxi lectio divina. Podobně příhodná je také škola sociálního učení církve jak co do nabízené kvality, tak co do podrobné propagace. Moc rád bych, aby z těchto iniciativ vyrostla nová generace mužů a žen schopných prosazovat nejenom stranické zájmy, ale společné dobro. Rád bych také povzbudil a požehnal veškerému úsilí všech: kněží a laiků, kteří jsou zapojeni do formace křesťanských párů k manželství a rodině a poskytují tak evangelní a kompetentní odpověď na mnohé soudobé výzvy na poli rodiny a života.

Vím také o nadšení a oddanosti, s nimiž plní svoji pastorační službu kněží, jakož i o systematické a důrazné formační práci, která je jim určena, zejména těm nejmladším. Drazí kněží, vybízím vás, abyste stále více zapouštěli kořeny svého duchovního života v evangeliu, zušlechťovali vnitřní život, intenzivní vztah s Bohem a s rozhodností zaujímali odstup od konzumní a světské mentality, která je v dnešním světě neustále se opakujícím pokušením. Učte se růst ve společenství mezi sebou a biskupem, mezi sebou a věřícími laiky pěstováním vzájemné úcty a spolupráce. Vyplynou z toho zajisté četná dobrodiní jak pro život farnosti, tak pro občanskou společnost. Vyhodnocujte a podle známých kritérií církevnosti rozlišujte skupiny a hnutí, která se budou v hlubokém duchu společenství dobře integrovat v řádné diecézní a farní pastoraci.

Vám věřícím laikům, mladým a rodinám říkám: nemějte strach žít a dosvědčovat víru v různých oblastech společnosti, v rozmanitých situacích lidské existence! Máte všechny důvody ukázat svou sílu, důvěru a odvahu díky světlu víry a moci lásky. A musíte-li se setkávat s odporem tohoto světa, osvojte si slova apoštola: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13). Tak jednali svatí a světice, kteří během staletí vzešli z celé Kalábrie. Oni ať střeží vaši jednotu a v každém z vás posilují touhu hlásat slovy a skutky Kristovu přítomnost a lásku. Matka Boží, kterou tolik uctíváte, kéž vám pomáhá a vede vás ke hlubokému poznání svého Syna.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV