Rádio Vaticana

Láska zjevuje poslední smysl stvoření

3.11.2011

Homilie Benedikta XVI. na zádušní mši sv., baz. sv. Petra

Ctihodní bratři,
Drazí bratři a sestry,

Po včerejší liturgické Památce všech věrných zemřelých, jsme se shromáždili u Pánova oltáře, abychom přinesli Jeho oběť za duše kardinálů a biskupů, kteří během uplynulého roku skončili svoje pozemské putování. Vroucně si připomínáme ctihodné členy kardinálského kolegia, kteří nás opustili: Urbano Navarrete S.I., Michele Giordano, Varkey Vithayathil, C.SS.R., Giovanni Saldarini, Agustin Garcia-Gasco Vicente, Georg Maxmilián Sterzinsky, Kazimierz Świątek, Virgilio Noe, Aloysius Matthew Ambrozic, Andrzej Maria Deskur. Spolu s nimi poroučíme Nejvyššímu duše zesnulých bratří v biskupské službě. Za všechny a za každého přinášíme svoji modlitbu s vírou v život věčný a v tajemství společenství svatých; vírou, jež je naplněna nadějí a osvícena Slovem Božím, které jsme právě vyslechli.

Úryvek z knihy proroka Ozeáše nás vede k zamyšlení přímo nad Ježíšovým zmrtvýchvstáním, nad tajemstvím jeho smrti a vzkříšení k nesmrtelnému životu. Tato pasáž z Ozeáše – první polovina šesté kapitoly – byla v Ježíšově srdci a mysli hluboce vtištěna. Sám totiž několikrát v evangeliích cituje šestý verš: „chci lásku, a ne oběť, poznání Boha chci víc než celopaly“. Avšak druhý verš Ježíš necituje, nýbrž osvojuje si jej a realizuje ve velikonočním tajemství: „Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít“. Ve světle těchto slov šel Ježíš vstříc utrpení a s rozhodností se vydal na křížovou cestu. Ke svým učedníkům mluvil otevřeně o tom, co se stane v Jeruzalémě, a výrok proroka Ozeáše tak zazněl v jeho vlastních slovech: „Syn člověka byl vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane“ (Mk 9,31).

Evangelista poznamenává, že učedníci „té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat“ (v. 32). Také my tváří v tvář smrti nemůžeme nezakoušet tyto pocity a myšlenky, které vyplývají z našeho lidského postavení. Stále nás však překvapuje a překonává Bůh, který se nám přibližuje natolik, že se nezastavuje ani před propastí smrti, ale dokonce do ní sestupuje a zůstává dva dny v hrobě. Právě tady se uskutečňuje tajemství „třetího dne“. Kristus přijímá naše smrtelné tělo do všech důsledků, aby bylo oděno slávou Boží moci, vanutím oživujícího Ducha, který ho přetváří a znovu rodí. Je to křest utrpení (srov. Lk 12,50), který Ježíš přijal kvůli nám a o kterém píše svatý Pavel v listu Římanům. Výraz, který používá apoštol – „ponořeni do jeho smrti“ (Řím 6,3) – nás nikdy nepřestane udivovat svou pronikavostí, s níž shrnuje toto vrcholné tajemství. Smrt Kristova je zdrojem života, protože v ní Bůh prokázal veškerou svoji lásku jakoby v obrovském vodopádu, jehož obraz zmiňuje 41. Žalm: „Přívaly na sebe volají hukotem svých vodopádů, celé tvé příboje a vlny se přese mne převalily“ (v. 8). Propast smrti je vyplněna přívalem ještě větším, totiž láskou Boží, takže smrt už nemá žádnou moc nad Ježíšem Kristem (srov. Řím 8,9), ani nad těmi, kteří byli vírou a křtem přičleněni k Němu: „Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít“ (Řím 6,8). Toto „žít spolu s Ježíšem“ je naplněním naděje prorokované Ozeášem: „před jeho tváří budeme žít“ (6,2).

Ve skutečnosti jedině v Kristu nachází tato naděje svůj reálný základ. Jinak jí hrozilo, že bude jen iluzí, symbolem odvozeným z ročních období: „přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní“ (Oz 6,3). V časech proroka Ozeáše byla víra Izraelitů ohrožována kontaminací přírodními náboženstvími Kanaánu, která nikoho zachránit ze smrti nemohla. Naproti tomu zásah Boží do dramatu lidských dějin nepodléhá žádnému přírodnímu cyklu, podléhá pouze Jeho milosti a Jeho věrnosti. Nový a věčný život je plodem stromu Kříže, stromu, který kvete a přináší plody díky světlu a síle Božího slunce. Veškerá energie přírody tváří v tvář negativní moci hříchu je bez Kristova kříže bezmocná. Bylo zapotřebí mnohem blahodárnější moci než té, která mění přírodní cykly, většího Dobra než toho, kterým je stvoření: Lásky, která vychází ze „srdce“ Boha samého a která zjevuje poslední smysl stvoření, obnovuje ho a orientuje k jeho původnímu a poslednímu cíli.

To všechno proběhlo v oněch „třech dnech“, kdy „pšeničné zrno“ padlo do země, určitou dobu tam setrvalo, aby naplnilo Boží míru spravedlnosti a milosrdenství, a přineslo „hojný užitek“, nikoli osamoceně, nýbrž jakožto prvotinu z mnoha bratří (srov. Jan 12,24; Řím 8,29). Ano, nyní, díky Kristu a dílu, které v Něm bylo dovršeno Nejsvětější Trojicí, nejsou obrazy převzaté z přírody pouhými symboly a iluzorními mýty, ale přibližují nám realitu. Základem naděje je vůle Otce i Syna, jak jsem slyšeli v evangeliu dnešní liturgie: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal“ (Jan 17,24). Mezi těmi, které dal Otec Ježíšovi, jsou také ctihodní bratři, za něž obětujeme tuto eucharistii: oni „poznali“ Boha skrze Ježíše, poznali jeho jméno a lásku Otce i Syna; Duch svatý v nich přebýval (srov. Jan 12,25-26) a otevřel jejich život pro Nebe, pro věčnost. Děkujme Bohu za tento nedocenitelný dar. A modleme se, aby mystérium společenství, jež prostupovalo celý jejich život, došlo v každém z nich dokonalého naplnění na přímluvu Nejsvětější Panny.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV