Rádio Vaticana

Teolog je adventní člověk

2.12.2011

Každý teolog je povolán být adventním člověkem, svědkem bdělého očekávání, protože poznání pravého Boha bez ustání tíhne k oné „hodině“, v níž se Pán vrátí. S těmito slovy přivítal Benedikt XVI. na zvláštní audienci členy Mezinárodní teologické komise, která se v prvním adventním týdnu sešla na svém plenárním zasedání ve Vatikánu. Papež se pak zastavil u trojice témat, kterým se tento jeho poradní orgán zabýval v posledních letech: totiž otázka Boha a zejména chápání monoteismu, význam sociálního učení církve a status teologie dnes.

Víra v jediného Boha, jak ji vyznává izraelský národ, je také základem křesťanského vyznání. K tomu ovšem přistupuje fakt Vtělení jako naplnění Boží lásky ke všem lidem. V tomto Zjevní Boží intimity a jejího hlubokého vztahu lásky k člověku je monoteismus osvícen novým světlem, světlem trojičním, v němž dostává nové světlo také bratrství mezi lidmi – řekl papež v promluvě k teologům a pokračoval:

„Ačkoliv etnické a náboženské konflikty na světě činí obtížnějším zachytit jedinečnost křesťanského myšlení o Bohu a jím inspirovaného humanismu, lidé mohou rozpoznat ve Jménu Ježíše Krista pravdu Boha Otce, k níž Duch svatý směruje každý vzdech stvoření (srov. Řím 8). Teologie v plodném dialogu s filosofií může pomáhat věřícím, aby si uvědomovali a dosvědčovali, že trinitární monoteismus je pravým zdrojem osobního i univerzálního pokoje.“

Východiskem každé křesťanské teologie je přijetí Božího zjevení, osobní přijetí Slova, které se stalo tělem a naslouchání Božímu Slovu v Písmu, pokračoval Svatý otec. Každé čtení Bible je nutně vsazeno do určitého kontextu – a pro věřícího jediným takovým kontextem, v němž je v plném společenství s Kristem, je Církev a její živá tradice.

Papež také připomněl, že katolická teologie byla vždy pozorná ke vztahu mezi vírou a rozumem, což je dnes znovu aktuální, aby – jak řekl – se zamezilo násilnickým odnožím religiozity stojící proti rozumu a na druhé straně rozumu odporujícímu náboženství.

K otázce místa sociálního učení v celku církevní nauky papež poznamenal, že sociální nasazení Církve není čímsi pouze lidským, ani se nevyčerpává v pouhé sociální teorii.

“Proměna společnosti, o níž usilují křesťané napříč staletími, je odpovědí na příchod Božího Syna na svět. Sv. Jan praví: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1 Jan 3,16) Učedníci Krista Vykupitele vědí, že bez pozornosti k druhému, bez odpuštění a lásky dokonce i k nepřátelům nemůže žádné lidské společenství žít v míru – a platí to počínaje prvním a základním společenstvím, kterým je rodina.“

V úsilí o společné dobro – zdůraznil dále Benedikt XVI. – musí být tyto naše skutečné a hluboké náboženské důvody zřejmé, aby spolupráce probíhala na jasné bázi. Právě to může zároveň stimulovat nevěřící k vážným úvahám o víře v Ježíše Krista, řekl Svatý otec v promluvě k členům Mezinárodní teologické komise.

Johana Bronková