Rádio Vaticana

Neděle gaudete aneb je „luxus“ být šťastný?

9.12.2011

Homilie ke 3. neděli adventní

„Padre, si conceda il lusso di essere felice!”(Otče, dopřejte si ten luxus být šťastný!), řekla mi Maria Rosa, žurnalistka a studentka Orientálního Institutu, když jsem ji potkal po přednášce na chodbě. „Víte“, řekla mi, „leccos znám, ale takový poklad, jako je spiritualita Otce Špidlíka, objevuji poprvé“. Zatímco já jsem musel vypadat po dvouhodinové lekci asi dost nevykoupeně, v její tváři se přímo zračila vstupní antifona 3. adventní neděle: Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko!

Přišlo mi, že tahle Italka chápe věci hlouběji než já, který o nich přednáší. Nešlo si nevšimnout, že mluví z Ducha. Ten totiž zprostředkovává Boží dotyk, rozjásává srdce a otevírá ho pro Boží pohled na události. Člověk pak „promlouvá z vnuknutí“, to znamená stává se „prorokem“ a vede ke svědectví, aby všichni uvěřili v evangelium jako radostnou zvěst. Skutečně byla Maria Rosa plná misionářského elánu.

Radost je tedy asi tou nejlepší přípravou na Vánoce. „Gaudete“ – zve nás nedělní liturgie a vede nás – jak říká vstupní modlitba – „očekávat s vírou slavnost narození Božího Syna“ a „radovat se z naší spásy“. Radost má svůj zdroj v Božím jednání, kterým je záchrana a spása. Odhlédněme proto od svých nedokonalostí a raději se soustřeďme na Boha. Jeho konání je rozhodující! On si může posloužit i námi, jako kdysi Izaiášem (Iz 61,1-2a.10-11), který s údivem vyznává, že „Duch Páně je nade mnou, protože mě pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce“.

Apoštol Pavel moc Ducha svatého nad sebou zakusil. Z čeho by jinak čerpal, když Soluňany (1 Sol 5,16-24) tak energicky vybízí k radosti: „(Bratři a sestry!) Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši“. Sv. Pavel jistě ví, o čem mluví, když napomíná křesťany, aby bojovali proti zlu, které chce v nás uhasit radost: „Nezhášejte oheň Ducha, – prosí Pavel – varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností“.

Radost je tedy něco jiného než dobrá nálada. Dobrou náladu nelze požadovat. Buď je, nebo není. A když je, brzy přejde. S radostí je to jiné. Je projevem Ducha svatého v nás, pokud mu nebráníme. Je darem, který se nedává bez boje. Radost je úkolem, naší křesťanskou povinností, a možná i naší nejpotřebnější askezí. Radost je námahou prorazit ke světlu, je svědectvím – martyriem. V evangeliu této neděle čteme (Jan 1,6-8.19-28): „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan (Křtitel). Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle“. Nejsme si navzájem dlužni tuto službu Jana Křtitele?

„Copak dám asi mým přátelům letos pod stromeček?“ ptám se v těchto dnech sám sebe. Vzpomenu si na Marii Rosu a už vím: na Vánoce si dopřeji ten luxus být prostě šťastný. A každému pak dám trochu radosti! Kdesi hluboko ji mám na rozdávání. Ale musím ji dostat nahoru, až do tváře! A vůbec: proč čekat až do Vánoc? Není Advent už také čas radosti? Radosti z toho, že přichází Pán! A ruku na srdce: nedopřát si být štastný, není to vlastně nevděčnost?

Ale kdy Pán vlastně přijde? Sv. Bernard jmenuje příchody tři. Stará česká adventní píseň „Vesele zpívejme“ vypočítává dokonce čtyři: „Krista čtvero příští Písmo svaté jistí: neprvnější v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté o vzkříšení.“ Onen příchod „v duši celé“ odpovídá tomu, který sv. Bernard nazývá tajným Kristovým příchodem, to proto, že se odehrává v nitru, v srdci člověka. A tento příchod je ten nejbližší. V těle Pán již přišel. Kdy přijde ve smrti a při vzkříšení – nevíme. Kdy však nám vstoupí do srdce, naopak víme zcela přesně: v okamžiku, kdy to chceme, a na bližního se třeba jen pousmějeme. „Druhý příchod jeho, do srdce lidského: mocí svého slova nás utvořit znova; tluče u tvých dveří, každý mu otevři!“

Foto - Otmar Oliva: Jan Křtitel, studie, bronz 1987.

Richard Čemus