Cyrilometodějská kaple v Jeruzalémě VI.

17.1.2012 

Z minulých pořadů již víme, že kaple byla slavnostně vysvěcena v létě r. 1935 a ještě v témže roce na podzim sem přišli řeholníci - bratři těšitelé. Ti byli v té době nejmladší řeholí, která působila v Palestině. Naopak nejstarší řeholí byli františkáni, kteří zde působí od roku 1219. V r. 1937 byl v naší kapli slavnostně vysvěcen chorvatský oltář blahoslaveného Mikuláše Taveliče a r. 1938 bylo nadstavbou 1. patra definitivně dokončeno její budování. Ve smutných a bolestných letech, která následovala, ji naši poutníci příliš nenavštěvovali. Po druhé světové válce připadla Svatému stolci a stala se rezidencí apoštolského delegáta v Jeruzalémě.

Když Svatý otec Pavel VI. překvapil svět svojí návštěvou Svaté země počátkem ledna 1964, kam se chtěl odebrat především jako poutník, přebýval během své cesty ve zmíněné rezidenci. A právě tato rezidence – nebo chcete-li naše Cyrilometodějská smírná kaple s hospicem - se stala mimo jiné svědkem významné události, kdy se zde 5. ledna 1964 setkal papež Pavel VI. jako viditelná hlava katolické církve s cařihradským patriarchou Athenagorasem. K tomuto setkání se váže jedna úsměvná historka. Když se novináři cařihradského patriarchy ptali, proč přišel do Jeruzaléma, odpověděl jim: „Abych řekl mému milovanému bratru papeži‚Dobrý den‘. Nezapomeňte, že je to 500 let, co jsme spolu mluvili naposledy.“ Setkání se konalo za zavřenými dveřmi a trvalo 27 minut. Média tehdy napsala, že se jednalo o bratrský dialog v zájmu sblížení obou církví. My ale víme, že mělo také veliký vliv na některá jednání a výsledné dokumenty Druhého vatikánského koncilu, který probíhal právě v letech 1962 – 1965.

Kdybychom chtěli dnes navštívit toto vzácné místo a zakusit jeho genia loci, možná by nás trochu zklamalo. Jestliže bychom vyšli ze Starého jeruzalémského města směrem na východ po silnici, kterou kdysi chodívali naši poutníci, budovu kaple s malým klášterem i hospicem a nápisem nad vstupními dveřmi Domus Dei – porta coeli, tedy Dům Boží – brána nebe, bychom hledali již jen velmi těžko. A dokonce bychom ani nenašli kvetoucí zahradu, která zde bývala. Nevím, kdy a proč dílo českých rukou zmizelo z povrchu země. Je velmi pravděpodobné, že budova mohla být zničena v roce 1967 v době šestidenní války. Možná, že byla zničena jindy a z jiného důvodu. V každém případě je to ale příležitost k dalšímu bádání. Dnes je místo, kde kaple stála, opuštěné a prázdné. Tam, kde byla kvetoucí zahrada, jsou vysázeny mladé olivovníky. Kudy byl přístup ke kapli, si dnes hrají děti. Zůstalo jen němé kamení a překrásný pohled na Jeruzalém.

Vážení posluchači a poutníci, pokud jednou zavítáte na toto místo a budete se dívat za zapadajícím sluncem směrem ke hradbám Starého města, uvidíte Jeruzalém jako ze zlata. Možná, že budete mít stejné pocity i myšlenky, které řekl konzul Kadlec v roce 1935 našim kněžím a poutníkům shromážděným na československém konzulátu v Jeruzalémě ku příležitosti svěcení Cyrilometodějské kaple: „Až stanete při západu slunce u nové svatyně a uvidíte s vlastního československého pozemku ten úžasný obraz starého města jerusalémského, umírajícího s odcházející nádherou jedinečných barev palestinského západu, až uvidíte krvavou záplavu hasnoucí nad novým městem a od východu spěchající noc nad chrámovým náměstím a spletí kopulí a zdí starého Jerusalema, který nemohl vypadati příliš odlišně za dob Kristových, pak teprve pochopíte, kolik krásy bylo v idei monsignora Bartoše a kolik hloubky zároveň…

A jeho dojemnými slovy se s vámi, vážení posluchači a poutníci, loučím. Možná, až jednou zavítáte do Svaté země, vzpomenete si nejen na monsignora Bartoše, patera Josefa Koutného nebo bratry těšitele. Až budete stát v Betlémě na místě, kde byl náš oltář Neviňátek, nebo až se budete dotýkat českého oltáře v Nazaretě či obdivovat naše lampy v Jeruzalémě v sionském kostele nebo se budete s pohnutím modlit Otčenáš před českou deskou na Olivové hoře, snad pocítíte onu sílu, touhy a nadšení, které jsou zde hluboce a nesmazatelně vtisknuty v našich pozůstalostech díky hluboké víře a naději těch, kteří na svatá místa putovali dávno před námi. Přeji vám šťastnou pouť.

Václava Benešová

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.