Rádio Vaticana

Sčítání lidu

22.1.2012

Po deseti letech jsme se opět dočkali výsledků ze sčítání lidu, které se u nás od 19. století odehrává ve víceméně pravidelných intervalech. Výsledky jsou to sice zatím předběžné, nicméně pro základní trendy dostatečně vypovídající. Sociologové a statistici se radují – konečně mají v rukou tzv. tvrdá data, která mohou dle libosti – ale samozřejmě v rámci všech pravidel vědecké práce – mezi sebou porovnávat, měřit, odhalovat jejich vzájemné vztahy.

Tomu, kdo pozorně sledoval dění kolem loňského sčítání, ale nemohla ujít jedna důležitá věc. Ve společnosti panuje obecná nechuť se státu svěřovat s informacemi, které považuji za soukromé až intimní. Mnoho lidí se ptalo – co je komu po tom, kolik nás žije v bytě, zda máme doma splachovací záchod či internet, jaké jsem národnosti či v co věřím. Ve spojení s tím, že samotné vyplňování jednotliví sčítací komisaři fakticky nekontrolovali, to vedlo ke stavu, kdy takové údaje lidé buď nevyplnili, nebo je vyplnili zcela nesmyslně. Tak prý máme sice jen přes 13000 obyvatel romské národnosti, zato ale přes 15000 vyznavačů tzv. filozofie rytířů Jedi ze slavné sci-fi ságy Hvězdné války. Nesmyslnost těchto a řady dalších dat bije do očí.

Zdá se tak, že jsme zažili poslední podobné sčítání – vždyť vidíme, že řada dat je zcela nepoužitelných; ty, které asi zkreslené nejsou, stát většinou stejně má i bez sčítání. Na jednu stranu společenský vědec ve mně, který data ze sčítání občas využívá, zapláče; na druhou stranu se zřejmě nedá nic dělat. Společnost už je taková a nezbývá, než se s tím smířit. Nežli příště vyhodit miliardy za ještě víc nesmyslná data, tak už raději nic.

Všechno dosud řečené by ale nemělo relativizovat zprávy, které skrze sčítání vyslala společnost o své religiozitě. Výrazné posuny v deklaratorní rovině jsou totiž nezpochybnitelné. Od roku 1991 o více než dva miliony klesl počet lidí, kteří se před státem prohlásili za věřící. Tato souhrnná kategorie, která zahrnuje i položku věřící-nehlásící se k žádné církvi, je vlastně nejzáhadnější – nutí nás se ptát, jaká je tato víra apod. Přestože jsou evidentně zástupy nějak věřících, kteří neměli potřebu se o stav své víry dělit se státem, dva scházející miliony to zcela jistě nejsou.

Skoro o tři miliony klesl počet těch, kteří se deklarovali jako římští katolíci – za dvacet let pokles na čtvrtinu, stejně jako na čtvrtinu klesl počet deklarovaných příslušníků Českobratrské církve evangelické či Církve československé husitské – ty jsou ale nyní na hodnotách téměř zanedbatelných, kolem padesáti tisíc členů.

Za sto, dvě stě let se čtenář statistických výsledků bude ptát - co se tak dramatického stalo za ono polistopadové dvacetiletí, že z někdejších čtyř milionů katolíků zbyl pouhý milion? A to ještě řada z nich byla v roce 1991 zděšena, že jich jsou jenom čtyři miliony a čekali na kýženou obnovu. Odpověď je jednoduchá i složitá zároveň – nestalo se nic dramatického. Pouze došlo k vystřídání generací. Odešla generace, která absolvovala povinně ve školách náboženství, byla u prvního svatého přijímání, neboť se to slušelo, možná ještě stihla před bolševickým pučem biřmování, a tím pomalu její náboženský život skončil. Kvůli svým rodičům ještě tak nechali pokřtít své děti. Zůstalo v nich ale jakési nejasné, spíše kulturní než náboženské, ponětí, že jsou katolíci, a tak to o sobě řekli v jednadevadesátém roce sčítacím komisařům. Nicméně tehdy jsme neměli ony čtyři miliony katolíků, kteří by alespoň jednou, dvakrát za rok přišli do kostela. V tomto smyslu se situace devadesátých let a dneška zas tak dramaticky neliší. Nové generace v sobě už ono katolické či křesťanské ponětí většinou nemají vůbec. V řadě rodin jsou už dvě či tři generace nepokřtěny, vyrostly a žijí bez jakéhokoli kontaktu s vírou, náboženským symbolům nerozumějí a ani je snad nevnímají. Ti se přirozeně za katolíky neprohlásí.

Mám možnost pozorovat náboženský život na více místech naší vlasti. Když jsem se nyní podíval na výsledky sčítání, četl jsem reálná čísla praktikujících. V mé rodné obci se k římskokatolické církvi přihlásilo asi 500 obyvatel – a ano, to je jen o málo víc než je těch, které za rok alespoň jednou v kostele potkáte. Podobně na dalších místech. Letošní sčítání nerelativizujme, jako někteří církevní představitelé, tím že lidé o své víře nepromluvili. Promluvili.

Samotné sčítání ale nevypovědělo nic o klesající síle, vlivu a vitalitě místní církve. Ta dokonce možná, troufnu si říct, i mírně roste – rozhodně ve srovnání s polovinou devadesátých let, kdy církev nevěděla, co sama se sebou. Sčítání prostě jen dalo do pořádku nadhodnocené údaje sčítání minulých.

Z toho ale plyne, že je nutné změnit mentalitu našeho přístupu ke společnosti. Ne, my už dávno nereprezentujeme většinovou pospolitost. Česká společnost už dávno není křesťanská, tím méně katolická. Není to až dědictví proklínaných komunistů – na tomto stavu se podepsaly všechny politické režimy a politická uspořádání, co jich české země od doby osvícenství a možná ještě dřív zažily. Jsme menšinou, podle oficiálního sčítání dokonce jen desetiprocentní. To je mimochodem hranice, pro kterou zákon o obcích počítá se zvláštními právy cizích národností. Až když je v dané obci alespoň deset procent třeba Poláků, mají právo na dvojjazyčné nápisy apod. Jistě, nebyli jsme na to zvyklí; i tu komunistickou ateistickou šikanu jsme brali spíš jako dobu vymknutou z kloubů, po níž musí přijít něco normálního. Přišlo, ale neobnovila se přitom křesťanská dominance společnosti.

Momentální vztah státu a církví je příznivý. Dokonce se v posledních třech, pěti letech zdá vylepšovat. Představitelé veřejného života si uvědomují, že křesťanství je jediným historickým fundamentem, který drží společnost pohromadě. Z toho samotného ale nevyplývá nutně nic dalšího – pro vztah církve a jednotlivých měst a obcí či celé společnosti.
„Buďte solí země,“ řekl nám Kristus. Tak k tomu mějme odvahu.

Stanislav Balík