Rádio Vaticana

Ráj – to jsou ti druzí

29.1.2012

Věčná blaženost neboli ráj je prubířským kamenem víry.
„Ráj“, ve kterém čekají povolné hurisky, poněkud připomíná nevěstinec a nápadně se tak podobá spíše jedné křesťanské představě pekla, podle níž jsou tam prý k dispozici všechny pozemské slasti, leč háček je v tom, že už neskýtají žádné potěšení. Ideologické ráje nacionálních či třídních socialismů ukázaly ve 20. století svoji faleš názorněji, zatímco na daňové či konzumní ráje konspirujících oligarchií hodina pravdy teprve čeká. Všechny pozemské ráje jsou ovšem iluzorní a právě proto nebezpečné parodie jediného opravdového ráje v nebi, který stvořil Bůh pro lidskou rodinu a který je už za dveřmi.

Ráj za dveřmi (Le paradis a la porte, Seuil 2011), právě tak nazval svou poslední knihu Fabrice Hadjadj, „žid s arabským jménem a katolického vyznání“, jak se sám definuje. Učitel filosofie a literatury na gymnáziu ve francouzském Tolone, úspěšný spisovatel, dramatik, ale také šťastný otec pěti dětí, které jsou pro něho - jak říká – „nesrovnatelně víc než všechny jeho knihy, neboť jsou tou pravou cestou jeho víry“.

V úvodu své knihy klade tento francouzský konvertita otázku: proč si volíme raději peklo než ráj? A odpovídá překvapivým paradoxem: protože nebeská radost má v sobě něco, co zraňuje naši samolibost. Nebeská blaženost narušuje spokojenost člověka se sebou samým. Kdo hledá radost jen v mezích spokojenosti se sebou samým, nikdy nenajde její věčný rozměr.

Skutečným nepřítelem věřícího tedy není ateismus, který popírá existenci Boha nebo božství Ježíše Krista, nýbrž apatická indiference, to znamená postoj toho, kdo už nehledá dostupnou pravdu, i když se třeba prohlašuje za věřícího. „Nejradikálnější hřích – říká Hadjadj – nepáchá ateistická ignorance ani slabosti těla, ani libertinista či chlípník, nýbrž takový věřící, čirý duch a farizej, který usiluje o démonickou dokonalost ve jménu pyšné víry, jež si je jista vlastní spásou a opovrhuje jinými hříšníky.“

Za největší zlo naší doby považuje proto francouzský filosof indiferentnost vůči transcedenci. A sem patří právě domýšlivé pohrdání nebeským rájem křesťanské víry. Celý problém spočívá v tom, že člověk nemůže netoužit po ráji, takže nechce-li se těšit na chvíli, kdy mu bude Bohem dáno s údivem tam vstoupit, bude se snažit vybudovat si jej na zemi podle svého, nezávisle na Bohu, ať už individuálně či kolektivně. Oddělování pozemského Jeruzaléma od toho nebeského produkuje despotický totalitarismus nebo asketismus, přičemž oba pošlapávají stvoření. Touha mít ráj tady a teď, jak to koncem 60. let na Západě hlásaly pouliční slogany, došla svého ne právě ušlechtilého vyústění v konsumismu, v reklamních spotech, které jsou efektnější než výtvory surrealismu.

Křesťanský ráj však nadále provokuje, dotýká se lidského rozumu hluboce a mnohem naléhavěji než ten buddhistický či posmrtná nicota materialistů. Namísto nirvány neutralizovaných rozporů či obrovské černé díry, která vše pohlcuje zapomněním, podává katolická tradice paradox vzkříšení oslavených těl, blaženou věčnost rozumných tvorů, kteří stanou na věky tváří v tvář Bohu. Kdo nevnímá tuto výzvu, představuje si ráj jako místo nudy, před nímž by dal možná přednost peklu, což může vypadat i heroičtěji.

Přitom je věc docela jednoduchá, alespoň pokud jde o náš konkrétní život, podotýká autor knihy Ráj za dveřmi. Vždyť, proč by jinak lidé přiváděli na svět děti, kdyby je měla čekat jenom smrt a nicota, ne-li právě proto, aby vešly do ráje, který Bůh připravil pro ty, kdo ho milují. Dokonce i ti, kdo v Boha nevěří, totiž předáváním lidského života bezděčně naplňují laskavý záměr Boha Stvořitele, který chce aby každý člověk byl spasen a poznal pravdu.

A řečeno za pomoci parafráze výroku známého ateisty Jean-Paul Sartra: Rájem jsou ti druzí.

S využitím článku Mariny Valensise, Il paradiso che vi fa paura, Il filosofo Hadjadj spiega che, piu del peccato, il male è la saccente indiferenza, Il Foglio, 2.dubna 2010

Milan Glaser