Rádio Vaticana

Proč jsme tak málo-mocní?

10.2.2012

Homilie k 6. neděli v mezidobí

„Víte, chtěla bych Vás poprosit o přímluvu za naši rodinu, a hlavně za dceru, ve Svatopetrské bazilice v Římě, v blízkosti hrobu blahoslaveného papeže Jana Pavla II. On mi již před pár lety velmi pomohl, pokud jde o zdraví. A nyní se k němu obracím také, protože dcera prodělala akutní toxoplazmozu, a přestala vidět na jedno oko. Leží dlouhodobě v Praze, v nemocnici, dostává silné léky a injekce, zatím se však nic nelepší a naději nemá příliš velkou.“

Tolik e-mail jedné utrápené matky. Už když sedám k počítači, abych jí odpověděl, vím, že nevím, co. Cítím neschopnost najít třeba i jen slova, která nechlácholí, nezlehčují, ale dodávají naději. Ale i kdybych taková slova našel: Naději na co mají dodat¬? Naději na uzdravení z nemoci, se kterou si lékaři nevědí rady, takže zbývá jen zázrak?

Dnešní neděle koresponduje se sobotní památkou Panny Marie Lurdské, a tedy také dnem nemocných. Nemocných, kteří lidsky řečeno už „nemají naději“, chápanou jako pravděpodobnost v rámci toho pro dnešní lékařskou vědu možného. Putující do Lourdes dosvědčují, že naději mají, ale jinou, která přesahuje tento svět. Takovou naději člověk nemá, není-li mu shůry dána, vlita, latinsky infusa . Je to nezasloužený dar – milost, lat. gratia. Společně s vírou a láskou tvoří naděje trojici božských ctností, které jsou jakoby duchovní infuzí božské síly do ochablé duše člověka.

V Ježíši se Bůh stal člověkem, aby se člověk stal bohem, tvrdí řečtí Otcové. Kristus vysvobozuje člověka ze zajetí ne-moci, z „nemožného“ a neschopného jej činí schopným, chceme-li „mocným“. Protiřečí to naší zkušenosti, ale člověk skutečně může dělat zázraky. Zakusili to apoštolové a po nich mnoho svatých, jako např. Pater Pio z Pietralciny, jehož modlitba měla takovou sílu, že i Jan Pavel II. ještě jako krakovský arcibiskup neváhal svěřit jeho modlitbě těžce nemocnou lékařku a matku rodiny, která se skutečně uzdravila. Byla tato „moc“ otce Pia výjimečný dar, vyhrazený výjimečnému člověku? Nikoliv! Vždyť italský kapucín neléčil vlastní mocí, ale Kristovou, a na té má podíl každý pokřtěný. Ne každý má však tak niternou lásku ke Kristu, která by jej s Ním sjednotila tak jako otce Pia, na jehož boku, rukou a nohách se objevila stigmata. Ta však jsou znamením bezmoci, jak bezmocný může být jen člověk přibitý na kříž.

Stojíme před paradoxem: Ježíš léčí lidskou nemoc slabostí kříže, proměňuje utrpení v radost tím, že jej sám podstoupí, přemáhá smrt tím, že sám zemře. Svatý Pavel na sobě tento paradox zakusil a dosvědčuje: „Když jsem slabý, tak jsem silný“ (2 ,Kor 12, 10) Utrápená matka nemocného děvčete nemůže dělat vůbec nic, je na to slabá. Ale právě ve slabosti najde sílu ve víře, naději a lásce. Tyto tři nadpřirozené ctnosti nám Bůh vlije v míře očisty našeho srdce. Církev nám to vyprošuje nedělní vstupní modlitbou: „Bože, ty přebýváš v těch, kdo mají čisté a upřímné srdce; dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli tvým důstojným příbytkem. Skrze tvého Syna…“.

Je to cesta vnitřní svobody jako duchovní chudoby, bez-moci, ne-moci. Právě na této cestě nám však jde Kristus vstříc. Tváří v tvář jeho očišťující lásce vidím, že jsem znečištěn duchovním malomocenstvím sebelásky. Padám na kolena, volám: ‘Nečistý, nečistý!’ (srv. Lv 13,1-2.45-46) a prosím: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s malomocným v evangeliu soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ (Mk 1,40-45). Má soucit i s námi, dotýká se každého z nás a z ne-mocných nás dělá mocnými, silnými. Víra, naděje a láska, dar Ducha (srv.Řím 5,5), který jsme v nás dusili, může nyní růst a dát naší modlitbě sílu.

Sílu nezíská jen naše modlitba, ale každé naše slovo i gesto, protože vyroste ze spojení s Kristem a bude ve službě bližního. Apoštol Pavel v tomto smyslu nabádá (1 Kor 10,31 – 11,1): „(Bratři a sestry!) Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. […] Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista!“.

Jan Pavel II. celým svým životem Krista miloval a napodoboval. Podle sv. Augustina se napodobováním Krista člověk stává tím, čím je sám Kristus. Lidé Jej v Janu Pavlu II. skutečně viděli. To je to, čemu říkáme svatost. Není divu, že dav chtěl zemřelého papeže hned prohlásit za svatého: santo subito! Je dosvědčeno, že při setkání s Janem Pavlem II. docházelo ještě za jeho života k řadě uzdravení. Jeho blahořečení stvrzuje, že je nyní blízko u Boha, a matka nemocné dcery právem vkládá v jeho přímluvu svou naději. Ujistím ji, že se v Římě pomodlím u papežova hrobu. Nevím, kdy to bude. Vím ale, co jí teď už napíšu: „Věřím, že Vaším trápením si Vás Kristus sobě natolik už připodobnil, že ve Vaší lidské bezmoci Vám zjeví svou božskou moc. Moc víry, naděje a lásky konat zázraky, třeba i ten největší: říct odevzdaně Bohu „Buď vůle tvá!“

Krásně to vyjadřuje neznámý německý autor v básni „Následování“

Nenajdeš něhu lásky,
Než u toho kdo sám je zraněný.
Neodpouští,
Než kdo uzřel svou vlastní slabost,
Jenž ho vydala do rukou toho,
Kterého probodli.

Nedělí se,
Kdo nedal vše, co má.
Nemůže hlásat bláznovství evangelia,
Kdo se sám nevydá až do posledního.

Není semenem,
Kdo není také rozsévačem:
Není úrody bez času mlčení,
Neboť každý apoštol bude
pšeničným zrnem,
které umírá.

Richard Čemus