Rádio Vaticana

Někteří biskupové by měli pěstovat psí víno

11.2.2012

O současné sakrální architektuře s kard. Ravasim a architektem Mariem Bottou

„Velký architekt Frank Lloyd Wright říkával, že na rozdíl od lékaře, který své chyby může pohřbít, architekt může jen poradit svým klientům, aby pěstovali psí víno. Myslím, že někteří biskupové by si měli pořídit přímo pěstitelské stanice pro popínavé rostliny, aby zakryli to, co se v posledních letech vybudovalo.“ Tato nelichotivá slova řekl teolog, biblista kard. Gianfranco Ravasi, vatikánský ministr kultury. Vyslovil je v římském auditoriu Maxxi, totiž v Národním muzeu umění 21. století. Exponátem číslo jedna je už budova sama. Zaha Hadid, světoznámá architektka iráckého původu, v něm dala Římu jednu ze staveb, díky nimž jeho architektonická současnost nezaostává za skvělým dědictvím dob minulých. Vraťme se ale k tématu: předeseda Papežské rady pro kulturu vedl na tomto místě před širokým publikem debatu s jiným významným architektem současnosti, Švýcarem Mariem Bottou, na téma Architektura: symbol a posvátné. Sto let po Gaudím.

Kard. Ravasi začíná citací rabínského mudrosloví: „Vesmír je jako oko. Bělmo je moře. Duhovka – země. Zornice je město Jeruzalém. A obraz, jenž se v ní odráží, je chrám.“ Chrám je středem. Jedním z dramat dneška je život v neuspořádaných městech, v nichž nenacházíme střed a spolu s tím ani sebe samé, poznamenává Ravasi. Přestože Bible na rozdíl od jiných kultur položila hlavní důraz na čas, na dějinnost, ukazuje také k dvěma velkým architekturám. První je kosmický chrám, univerzální zkušenost, ve které člověk organizuje prostor s vědomím, že je součástí širšího prostoru. Druhý je chrám ve vlastním slova smyslu, který i podle proroků nesmí být jakýmsi „vězením božského“, ale znamením božského a lidského. Když se Šalomoun pochybovačně táže Hospodina, jaký dům by mohl postavit, když Jeho nejsou s to pojmout nebesa, ukazuje, že vedle shromáždění Božího lidu musí chrám zahrnovat také transcendentní dimezi.

Předseda Papežské rady pro kulturu neváhá ovšem přejít od obecně přijímané teorie k dnešní praxi. Podle něj mnoho nových kostelů připomíná sakrální garáž, ve kterém jsme „Boha zaparkovali a věřící vyrovnali pěkně do řady“. Jiné připomínají ponuré pohanské chrámy s absencí světla a další jsou prostě kongresovými sály, s nimiž by se snad mohli spokojit protestanté či vyznavači judaismu, náboženství, jejichž sakrální prostor vyplňuje slovo a hudba. Oproti tomu katolicismus, pokračuje kard. Ravasi, vyžaduje znamení a obrazy, celou řadu komponent jako je svatostánek, křtitelnice nebo kaple. Předseda Papežské rady pro kulturu vysvětluje, že katolická liturgie je zpřítomněním, a tedy také zpodobením. V jistém smyslu je teatrální - má svůj rytmus a akty, užívá barvy, liturgické oděvy a počítá se hrou světla. Bůh tu není totiž redukován na přítomnost v jakémsi místě, nýbrž je přítomností, který se projevuje na způsob epifanie, jako zjevení. Proto liturgie, jak to říkal sv. Augustin, má být christofanií, podívanou zjevující Krista. V katolicismu nestojí přítomnost a obraznost proti sobě v opozici a horizontální rozměr se musí harmonicky pojit s vertikálním. Harmonie má být vůbec základním rysem každého katolického kostela – zdůrazňuje kard. Ravasi. V dnešních podmínkách to znesnadňuje skutečnost, že architekti projektující kostely velmi často neberou v úvahu jejich vnitřní výbavu. Úkol pak připadne farářům, kteří nezřídka sáhnou po kýči, a harmonii naruší. Oltář ani oltářní obraz totiž není v kostele čímsi druhořadým, přídatkem, zdůrazňuje Ravasi. A konečně prubířským kamenem každého sakrálního prostoru je teprve liturgie.

Protějškem kardinála Ravasiho v rozhovoru o situaci současné sakrální architektury byl Mario Botta, jeden z nejvyhledávanějších architektů dneška. Na obranu svých kolegů podotýká, že nové kostely jsou často příležitostí k experimentům. Některé snad mohou vypadat jako garáž, ale to se děje tehdy, když objednavatel nedokáže jasně zformulovat svá očekávání – zdůrazňuje Mario Botta. Podle něj je tvar dnešních kostelů ovlivněn také chaosem současných měst. Evropské město bylo jedním z nejinteligentnějších a neskvělejších modelů organizace lidské společnosti. Mělo svůj střed a hranice. Představovalo určitou celistvost. Dnešní města mají mnoho center a nemají hranice.
Mario Botta vzpomíná na svou první zakázku sakrálního prostoru. Šlo o rekonstrukci horského kostelíka zničeného lavinou. Nedokázal jsem nejdřív vůbec pochopit k čemu je lidem ten kostel na samotě. Horalové mi ale tvrdili, že bez tohoto kostelíčka jejich po horách rozeseté domy a chalupy nemají svůj střed, vypráví švýcarský architekt. Tak vznikl první z jeho kostelů. A Mario Botta přiznává, že od té doby projektuje kostely nejradši ze všeho. Staví totiž před architekta velký úkol: spojit nebe se zemí, za pomoci světla. Musí jasně oddělit posvátné a profánní a při tom vyřešit problém prahu, tedy místa, kde se ze světa přechází do sakrálního prostoru. Zda se věc podařila nebo ne napoví až pocity věřících. Když mi někdo řekne, že se mu v mém kostele dobře modlí, znamená to, že jsem jako architekt nezklamal, přiznal Mario Botta v rozhovoru s kard. Gianfrankem Ravasim na téma architektury současných kostelů.

Na obrázku je interiér horského kostelíka sv. Jana Křtitele v Mogno, který Mario Botta zmiňuje.

Johana Bronková