17.2.2012 

Homilie k 7. neděli v mezidobí

Před mnoha lety ještě jako bohoslovci jsme projížděli Paříží. Bylo přání alespoň nahlédnout do Notre-Dame. Těžko jsme se ale do gotické katedrály dostávali. Byla plná většinou mladých lidí, kteří seděli všude, i na kobercích na zemi, zatímco doznívaly tóny mohutných varhan. Není to s tou církví až tak špatné, když je v kostele takový nápor, pomyslel jsem si. Pak ale varhany dozněly, mladí se začali zdvihat a brzy byla katedrála prázdná. Tu cinkl zvonec a začala mše svatá. Pochopil jsem, že to předtím, co přilákalo takové davy, byl pouze koncert!

Ta vzpomínka se mi vybavila při čtení nedělního evangelia, Marek (Mk 2,1-12) líčí, jak Ježíš zavítal opět do Kafarnaum. Sotva se proslechne, že je doma, proudí tam lidé a on k nim promlouvá. Brzy je dům doslova obležen. Tu přinášejí čtyři muži ochrnulého na nosítkách. Nemohou se dostat dovnitř, vylezou tedy i s nemocným na střechu, odkryjí ji a otvorem spustí dolů lehátko, na kterém postižený ležel, přímo před Ježíše.

Snažím se to přenést do současnosti. Dnes by musel člověk asi nejdříve zatelefonovat, či poslat sms-ku, je-li pravda, že slovutný léčitel přijímá. Zněla-li by odpověď, že dům je už plný a z bezpečnostních důvodů se neradí tam chodit, vysvětlilo by se postiženému, že to zkrátka nejde. S Ježíšem by se nesetkal a zázrak by se nekonal.

Jenže hrdina z evangelia a jeho přátelé se takhle neptali. Prostě šli! A nenechali se ničím a nikým odradit. Aby se setkání uskutečnilo, rozebrali Pánu Ježíši dokonce i střechu nad hlavou. Něco tak bláznivého udělá jen člověk v takovém průšvihu, ze kterého jediné východisko je zázrak. Musí se prostě něco stát, něco nového, originálního, plného fantazie, jakou má pouze ten, kdo trpí, nebo miluje. (Ještě trochu víc, než měl jeden bohatý zamilovaný mladík, který nechal sypat růže z helikoptéry na dům své vyvolené.)

Text 43. kapitoly Knihy Izaiáš (tzv. Deuteroizaiáš) je svědectvím takové velké fantasie: v babylonském zajetí prorok povzbuzuje sklíčené Izraelity k naději na odpuštění starých vin, za které pykají a naději na návrat ze zajetí domů. (Iz 43,18-19.21-22.24b-25) Toto praví Hospodin: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech…“

V Markově líčeni toho, jak spustili před Ježíše ochrnulého, jakoby se zhustila zkušenost Izraele s Bohem, který činí divy pro svůj lid. Nemocný se spusti před Ježíše s tak odzbrojující důvěrou, že Jej pohne nasadit svou božskou moc. Ježíš neudělá ovšem to, nač přítomní čekají, ale něco, na co jejich představivost nestačí: odpustí postiženému hříchy. To přece nečiní, než Bůh! Ano! Že se Bůh vtělil v člověku Ježíši, je ten největší div. Vrátit fyzické zdraví chromému není proti tomu nic: „Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy…pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ Ochrnulý vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel.“

„Něco takového jsme ještě nikdy neviděli,“ vykřiknou ve svém překvapení kolemstojící. Ano, Boží zásah do lidského života není nikdy jen něco, „co už tady bylo“, ale něco nevídaného, nového, co budí úžas. Ježíš neléčí nemoci, léčí člověka, od duše po tělo. Jsou lidé, kteří tak psychicky strádají, že bolest somatizují. Hříšný člověk, neschopný radosti ze života, je jakoby připoután na lůžko vlastních zranění. Potká-li ale Pána života, je ochoten přijmout a darovat odpuštění. Uzdravení pak nabývá svůj nejvlastnější smysl jako stvrzení zazraku víry. Vírou člověk slyší Boha říkat „ano“ k jeho životu a ne ke všemu, co mu škodí, bere životní sílu, odčerpává naději.

„Bůh je věrný, píše apoštol Pavel (2 Kor 1, 18-20). „Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‚ano‘. Proto skrze něho voláme ‚amen‘ k Boží slávě. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.

A přesto jsme jak dav v pařížské katedrále. Nadchneme se pro vznešené tóny varhan, jež povznášejí ducha vzhůru k nebi, a zapomínáme, že v Kristu sestoupil Bůh k nám na zemi. Kéž nám vznešená hudba otevře uši, abychom zaslechli, že „Ježíš je doma a promlouvá k nám“ a dává se nám ve chlebě a víně. Zaplníme pak jistě opět jeho dům a kdo se tam nevejde, rozmontuje třeba i střechu. Tu kuráž spustit se přímo před Pána dostaneme, až nám dojde, v jak velkém jsme průšvihu.

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.