Rádio Vaticana

Ukaž mi své cesty, Hospodine

24.2.2012

Homilie k 1. neděli postní

Bylo to v Lipsku před deseti léty. Východní Německo tehdy postihla velká voda. Přiblížila se tak blízko saské metropoli, že celou noc bylo slyšet vyjíždět a vjíždět hasičské vozy.“Jako ve dnech Noema,“ honilo se mi hlavou v bezesné noci. Druhý den – byla neděle – jsem šel do jedné z mála katolických farností na kraji města. Po mši sv. postávali věřící před kostelem (Svaté rodiny) v malých hloučcích. V diaspoře se katolíkům, když se sejdou, jakoby nechce rozejít. Vládla rodinná atmosféra. Mladá katechetka obcházela jeden hlouček za druhým s otázkou: „Mám zítra v hodině náboženství mluvit k dětem o biblické potopě, nebo ne?¬ Nevyděsila bych už beztak vystrašené děti ještě víc, kdyby se z Bible dozvěděly, že potopa byl trest Boží za to, že lidé byli zlí? Neptaly by se mne pak: To my jsme také zlí, že na nás Bůh poslal velkou vodu?“

Nenašel se, kdo by katechetce její obavy rozmluvil, tak rozhodla, že biblickou potopu v pondělí vynechá a probere takříkajíc „politicky korektnější téma“. Neměl jsem jí však co vyčítat. Taky mi nepřišlo na mysl nic, čím bych jí dodal kuráž. „Jak jsme neschopní číst znamení doby!“ říkám si ještě po letech. Biblický příběh o potopě přitom v sobě nese zásadní sdělení, že Bůh nechce smrt člověka, ale že hledá šance, jak člověku pomoci. Chce člověka udělat schopným partnerství a přátelství s Ním.To je smysl „velké vody“, která nás připraví o vše, na čem lpíme. Jen svobodný člověk je schopen osobního vztahu s Bohem, smlouvy, která jako duha spojuje nebe se zemí: „Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům“, čteme v knize Genesis: „Uzavírám s vámi smlouvu: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.“ (Gn 9,8-15)

Proč se přesto potopy a jiné kalamity ale dějí? Jsou odezvou té nejhorší katastrofy, která se už stala a stále děje – smrt Ježíše na kříži. Ke smlouvě patří vždy dva. A když jeden ji nedodržuje, strhne do neštěstí i toho druhého. Bůh sám se smlouvou lidem tak zavázal, že se nemohl jen nezúčastněně dívat na to, jak ji stále porušují, beznadějně bloudí, sami sobě a sobě navzájem si škodí, ale nechal se z lásky strhnout do zkázy. Naznačil to, když se jako jakýkoliv jiný hříšník potopil do vod Jordánu, znamení smrti, sestupu do pekel a zmrtvýchvstání. Právě tím nám ale zjednal s Bohem Otcem smlouvu novou a věčnou, kterou on sám za nás splnil. Stejné znamení – voda – ze smrtonosné se ve křtu stává znamením života. „Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem,“ říká První list Petrův (1 Petr 3,18-22) a pokračuje: „Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista.“

To všechno Kristus bere na sebe, aby nám očistil svědomí. Čisté svědomí je pak průstupné pro Božího Ducha, který nás bezpečně vede po stezkách života. Tak jako samotného Pána, o kterém krátké evangelium první postní neděle říká: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,12-15)

I my jsme pokoušeni. Paradoxně tím víc, čím blíže jsme ke Kristu. Pády jsou tím hlubší, čím výše člověk vystoupí. Bloudíme a budeme bloudit. Rozhodující je však naše svědomí, kam nikdo nevidí, než my a Bůh. V Něj složme svou naději slovy Žalmu 138 (139): „Zkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoušej mě a poznej mé smýšlení! Pohleď, zda jdu cestou špatnou, a veď mě cestou odvěkou!“ A s autorem Žalmu 25 si vyprosme: „Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj Spasitel.“ Čiňme tak ve víře, že „Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.“

Co bych řekl dnes oné bezradné katechetce? Asi jen to, že se nemusí bát ani děti velké vody, ani ona hodiny náboženství. Necháme-li se s Ježíšem vést očistnou vodou či nedozírnou pouští, dojdeme k cíli: On sám se stane naší cestou a my cestou jeho. Neb – jak říká hymnus nešpor Popeleční středy – ač jsme všichni hříšníci, jsme Krista účastníci.

Richard Čemus