V zajetí odborníků

26.2.2012 

Lidové rčení praví, že „Co Čech, to muzikant.“ Zlé jazyky k národní charakteristice připojily dvě další položky, a to že „každý Čech rozumí skvěle dvěma věcem - fotbalu a pivu.“ V posledních několika měsících se tuzemská národní odbornost opět rozšířila, alespoň podle mediálních projevů i hospodských tlachů. Najednou všichni tak nějak rozumí historii a fungování církví s jejich (ne)potřebou restitucí majetku.

Je to zvláštní paradox současnosti. Na jedné straně stále více osobního rozhodování přenecháváme dobrovolně i nedobrovolně odborníkům, vzdělancům s příslušným diplomem. Na straně druhé nepochybujeme o své schopnosti vykládat spletitosti českých i světových dějin nejčastěji na základě vzpomínek na školní hodiny dějepisu, náhodně přečtený článek či televizní dokument. Jen bezmeznou vírou ve vlastní schopnosti si lze vysvětlit tu záplavu komentářů o Bílé hoře, Karlu IV. či Josefu II. a Marii Terezii, Antonínu Koniášovi nebo husitech z úst a klávesnic ekonomů, inženýrů a dalších.

Pomiňme fakt, že mezi historiky samotnými se vedou dost často ostré spory o interpretaci celých epoch, osobností i některých historických jevů, že nejen ve středověku existuje výrazný rozdíl mezi lidovou kulturou a kulturou vzdělaných intelektuálů, který dnes prakticky přehlížíme. Řada historiků upozorňuje, že například mezi námi a tolik oblíbenou Bílou horou - symbolem národního utrpení a vůbec tragédie - neleží jen čtyři století, vzdálenost není pouze v čase, ale také v mentalitě, v myšlení, v chápání světa a sebe sama. Nesrovnáváme tedy sami sebe se svými méně rozvinutými a informacemi tolik neobtíženými předky, nýbrž porovnáváme dva téměř úplně cizí světy a kultury, asi jako kdybychom vedle sebe položili Hirstova vycpaného žraloka a maorský kyj kotaite.

Za takového stavu je nezodpovědné a směšné vést historické analogie ve stylu „jak to bylo tehdy, bude to i dnes“. Případné souvislosti a vztahy, které existují, je nutné hledat na mnohem hlubší úrovni, což je ovšem náročná práce vyžadující studium pramenů a primární literatury, nikoli jejich pouhé mediální přežvýkání.

Zdaleka ne jediným, ale zatím posledním smutným případem selektivní historické slepoty a neznalosti v tuzemském prostoru je poslanec ČSSD František Bublan, kdysi katolický duchovní, který na svém blogu (http://jdem.cz/t4gp6) řeší smysl církevních restitucí a historickou úlohu církve. Ze všech různých nesmyslů a polopravd se jedno souvětí dotýká právě poznání minulosti: „Z historie víme, že spojení trůnu a oltáře neprospělo ani jedné straně, stejně tak období církevního rozmachu, spojeného s majetkovou mocí vedlo jenom k úpadku a vzniku reformního úsilí, ale také zrodilo mnoho významných osobností, které hledaly cesty k pramenům a kořenům křesťanství.“ Zkusme si tato slova rozebrat.

Za prvé: Co víme z historie? Bohužel mnohem méně, než bychom měli a chtěli. Chybějící a nesrozumitelné prameny, ovlivněné záměrem pisatele, špatná interpretace a účelová dezinterpretace, to vše by mělo vést k velké obezřetnosti při hodnocení toho, co vlastně z historie skutečně víme. Za druhé: Spojení trůnu a oltáře neprospělo ani jedné straně? Na straně trůnu přece o výhodnosti spojení s oltářem nemůže být pochyb - udržování statu quo, posilování a šíření státní ideologie… Protiargumentace náhodným výčtem - předkřesťanský Řím, císař Konstantin, anglikánská církev. Za třetí: Období církevního rozmachu spojeného s majetkovou mocí vedlo jenom k úpadku a vzniku reformního úsilí? Bráno od konce - z logiky větné stavby vyplývá, že reformní úsilí je úpadek. To snad autor nemyslel vážně. A dále - z čeho asi tak vznikla většina hmotného i nehmotného kulturního dědictví uplynulých několika staletí, co tvoří jeden z pilířů evropské filozofie a vzdělanosti? Snad ani není třeba odpovídat.

Zatímco František Bublan představuje prototyp nadšených amatérských vykladačů historie s minimem kritického myšlení a vzdělání, jeho stranický kolega Jiří Paroubek při výkladu nejnovějších církevních dějin přidává ještě jeden element, kterým je účelová manipulace s fakty. V článku na serveru VašeVěc.cz s mnohoslibným názvem Jak rozumět jmenování Dominika Duky kardinálem (http://jdem.cz/t4gy6) spojuje jmenování kardinála Duky se snahou o rozkradení tuzemského církevního majetku a změnou orientace papežské zahraniční politiky - ústup zájmu o Latinskou Ameriku a Afriku, více péče o Evropu. Své spekulace postavil na následujícím tvrzení: „tentokrát žádný kardinálský klobouk nešel do Latinské Ameriky. Proč asi tentokrát ostrouhal kontinent, který polský papež označoval jako ‚světadíl naděje‘? […] Nedostalo se ani na černou Afriku. A ta je přitom prioritním cílem katolické pozornosti i charity - jako světové centrum lidského utrpení a bídy v důsledku ozbrojených konfliktů, hladu a nemocí.“

Poslanec Paroubek v tomto případě buď schválně překrucuje skutečnost nebo daná fakta interpretuje svým vlastním způsobem, případně neumí pracovat s internetem. Po zadání příslušných klíčových slov do internetového vyhledávače by totiž okamžitě musel narazit na seznam nově jmenovaných kardinálů na serveru zpravodajské agentury Reuters (kterou snad nelze podezírat z podjatosti a neprofesionality, když tak Jiří Paroubek hodnotí Českou televizi, viz zde: http://jdem.cz/t4gz9): Mezi osmnáct nových kardinálů patří jeden Brazilec, jeden Ind, jeden Číňan. Zbylých patnáct jmen je roztroušeno po celém světě a ano, opravdu jich nejvíc pochází z Evropy. Řada z nich totiž zastává vysoké funkce ve vatikánských úřadech. Tolik tedy k odbornosti a důvěryhodnosti hlasů v tuzemském veřejném prostoru.

Člověk nemusí být specialistou na vše, co chce komentovat, pokud se tak ale rozhodne učinit veřejně, musí být připraven nést následky a případnou kritiku. Pro mne jakožto příležitostného publicistu jsou dva výše zmíněné případy připomínkou, že nemám patent na rozum, nemusím a nemám se vyjadřovat ke všemu. A vlastně to souvisí i se začínající postní dobou - ochotou nechat se vést Duchem svatým a postit se. Postit se například i ve veřejných prohlášeních a nárocích na pravdu.

Ondřej Krajtl

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.