Svoboda pod kontrolou

27.3.2012 

rozhovor s francouzským misionářem o situaci na Kubě

Na jakou Kubu přijíždí papež a jaká je skutečná situace tamní církve nám přiblíží francouzský misionář, o. Jean Ives, který už 5 let působí na tomto karibském ostrově:

„Naše situace je zvláštní a paradoxní. Na jedné straně nám vláda nebrání v pastorační činnosti. V rámci farnosti jsme poměrně svobodní, můžeme dokonce navštěvovat lidi, evangelizovat, chodit od dveří ke dveřím. Na druhou stranu víme, že jsme pod stálou kontrolou státu. A ačkoli oficiáně jsou vztahy mezi státem a církví dobré, stát ve skutečnosti nemá radost z toho, co děláme. Nadále je to komunistická země, ve školách se učí marxismus-leninismus. Je to tedy velký paradox. Třeba ale také říci, že do Církve púřichází mnoho mladých lidí. Proto bychom rádi pracovali na poli vzdělání, tu možnost ovšem nemáme. Katolické školy byly zkonfiskovány v roce 1961 a na jejich návrat nejsou žádné šance. Nesmíme ani zakládat nové nebo se objevit ve státních školách. Snažíme se to ale nahradit katechezí ve farnostech.“

V posledních letech se velmi mluví o roli Církve v budování občanské společnosti. Jak se na to díváte?
Nevím, zda jsou důvody k optimismu. Jisté je, že strana se snaží v poslední době představovat církev jako svého partnera v dialogu a tak vytvářet dojem, že pluralismus na Kubě je možný. To ale samozřejmě není pravda. V současné situaci nelze mluvit o žádném sociálním dialogu. Role Církve je tedy velmi delikátní. Pozitivní je, že je vnímána jako nezávislý partner. Na druhou stranu si církev musí dávat pozor, aby nepadla do pasti. Strana chce mít totiž plnou kontrolu nad takzvaným společenským dialogem. Ten má jasně dané hranice v rámci socialismu, výdobytků revoluce bez systému více politických stran. Rovnováha je to tedy velmi komplikovaná.

Může se církev vůbec vyjadřovat kritiky?
Je velmi obtížné mluvit kriticky tak, aby nás neobvinili z prosazování cizích zájmů. Tak totiž režim prezentuje opozici. Oficiální dialog mezi státem a Církví na nejvyšší úrovni měl vždy humanitární charakter. Církev vždy vystupovala v humanitárních otázkách, nikdy v politických. Nekritizovala režim, který má charakter diktatury.

Kubánská emigrace v zahraničí někdy církvi vyčítá přílišnou spolupráci s režimem...
Jedno je jisté, totiž že pozice církve je velmi delikátní. Musí usilovat o smíření, které Kubánci skutečně potřebují. Je to také hlavní téma mariánského jubilea, které prožíváme. Ovšem k tomuto smíření musí docházet v lásce a v pravdě. Nelze zapomenout všechno, co se dosud dělo. Církev tedy musí vyzývat k odpuštění a k prosbě o odpuštění. A to je ze všeho nejtěžší. Někdy se církev nechává vést jen tou velkou touhou po smíření a chce ho dosáhnout za každou cenu, bez nezbytných etap, které musí předcházet, totiž přiznání viny a odpuštění. Snad právě to disidenti a emigranti vyčítají církvi. Mají dojem, že církev chce minulost oddělit tlustou čarou a všechno začít od začátku. Jsou tu ale rány ještě nezacelené, které je třeba léčit.

Jak Kubánci po čtrnácti letech hodnotí návštěvu bl. Jana Pavla II.?
Bilance této cesty je nejednoznačná. Z hlediska církve šlo o skvělou událost. Církev v této zemi zahájila nový život. Kubánci se mohli vrátit ke své víře. Z politického hlediska šlo ale o vítěztví Fidela Castra. Chopil se příležitosti, pozval papeže a neskončil jako komunisti v Evropě. Bilance je tedy nejednoznačná.

- hovořil francouzský misionář na Kubě, o. Jean Yves.

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.