O. Cantalamessa: Nepochopitelnost Boha člověka neponižuje, ani neochuzuje

31.3.2012 

Cyklus promluv papežského kazatele, který se během postní doby pravidelně obrací ke Svatému otci a jeho spolupracovníkům z římské kurie, vyvrcholil v pátek čtvrtým kázáním, které O. Cantalamessa nazval: Sv. Řehoř z Nyssy a cesta k poznání Boha. Toto téma stejně jako všechna předchozí bylo pojednáno se zaměřením na blížící se Rok víry.

Papežský kazatel začal připomínkou sv. Augustina a jeho klasického, stále platného rozlišení mezi obsahem víry (fides quae) a úkonem víry (fides qua), neboli mezi objektivní vírou a subjektivní vírou. Veškerá křesťanská reflexe víry probíhá mezi těmito dvěma póly.

Vznikají dvě zaměření. Na jedné straně máme ty, kteří ve víře zdůrazňují důležitost intelektu a tedy objektivní víru, jako souhlas se zjevenými pravdami, a na druhé straně ty, kteří zdůrazňují vůli a cítění, tedy subjektivní víru.

V dějinách teologie byly tyto důrazy různými způsoby kombinovány, pokračoval dále O. Cantalamessa. Avšak protestantská reformace (Luther), jí poplatná filosofie (Kant, Schleiermacher) a později tzv. liberální teologie postupně prakticky zbavily víru jejího objektivního obsahu.

Sv. Řehoř z Nyssy je v dějinách křesťanského myšlení průkopníkem nového přístupu, který velice příhodně odpovídá na náboženskou situaci dnešního člověka, upozornil O.Cantalamessa. Je to cesta poznání Boha skrze Jeho nepoznání.

Příležitostí k tomuto přístupu byla sv. Řehořovi polemika z bludařem Eunomiem, představitelem radikálního arianismu, podle něhož prý můžeme Boha poznat neméně než On zná sám sebe. Ostatní kapadočtí otcové stavěli proti Eunomiovi na základě citací z Písma tezi o „nepoznatelnosti Boha“ v jeho niterné realitě, ale Řehoř z Nyssy se posunul dále, když ukázal, že právě uznání této nepoznatelnosti je cestou pravého poznání Boha (theognosia). Navázal v tom na téma, které načrtnul již Filón Alexandrijský (De posteritate 5,15), totiž téma Mojžíše, který se setkává s Bohem vstoupením do oblaku (Ex 24,15-18).

Pravé poznání a vidění Boha spočívají «ve vidění, že je neviditelný, protože Ten, koho duše hledá, transcenduje každé poznání a je odevšad oddělen svou nepoznatelností jako temnota» (Vita di Mose, II, 163). V tomto konečném stadiu poznání, nevzniká žádný pojem Boha. Řehoř z Nyssy to definuje známým výrazem jako „cítění přítomnosti“ (aisthesin tina tes parusias). Cítění, které není dostupné tělesnými smysly, nýbrž vnitřním smyslem srdce. Toto cítění není překonáním víry, nýbrž jejím nejvyšším uskutečněním: «Vírou – nechává sv. Řehoř z Nyssy volat snoubenku v Písni písní (Pís 3,6) – jsem nalezla milovaného. "Nepochopila" jej, ale učinila něco lepšího, protože si jej "vzala" »“.

Tyto myšlenky, pokračoval dále O. Cantalamessa, měly na pozdější křesťanskou reflexi, obrovský vliv, a sv. Řehoř je považován dokonce za zakladatele křesťanské mystiky.

Nyní bych rád ukázal, jak intuice svatého Řehoře z Nyssy může pomoci nám věřícím prohloubit naši víru a moderního člověka, který se stal skeptickým vůči „pěti cestám“ tradiční teologie, nasměrovat na stezku, která jej dovede k Bohu.

Do křesťanského myšlení sv. Řehoř zavedl novotu, podle níž je k setkání s Bohem zapotřebí překročit meze rozumu, pokračoval papežský kazatel. To je pravý opak Kantova pojetí, podle něhož náboženství je udržitelné jen v hranicích pouhého rozumu. Dnešní sekularizovaná kultura zachází dále než Kant. Ten totiž alespoň jménem praktického rozumu postuloval existenci Boha, zatímco pozdější racionalisté tento postulát popřeli a dnes dokonce postulují existenci zásadního rozporu mezi vírou a rozumem.

Z toho je zřejmé, jak je myšlení sv. Řehoře aktuální, když ukazuje, že nejvznešenější dimenze lidské osoby – rozum – neztrácí účast na hledání Boha a že tedy nejsme nuceni volit mezi vírou a rozumem. Vydá-li se člověk vírou do oblak, nezříká se svojí racionality, ale transcenduje ji, což je něco docela jiného. Věřící tak totiž svůj rozum jakoby ukotvuje, uskutečňuje jeho nejvznešenější úkon, protože – jak praví Pascal – „svrchovaný akt rozum spočívá v uznání, že je transcendován nekonečnem“ (Myšlenky 267 Br).“

Dokonce i svatý Tomáš Akvinský, který je právem považován za jednoho z nejodvážnějších obhájců nároků lidského rozumu, napsal: „Má se za to, že na konci našeho poznání je Bůh poznán jako Nepoznaný, protože náš duch dosahuje maxima svého poznání o Bohu, když si povšimne, že bytnost Boha přesahuje všechno, co je možné poznat tady dole“ (In Boet. Trin. Proem. q.1, a.2, ad 1)
Svatý Tomáš tím říká, že právě v okamžiku, kdy rozum svoje omezení uzná, jej také překračuje a překonává. Chápe, že nemůže chápat, „vidí, že nemůže vidět“, jak říkával Řehoř z Nyssy. Chápe, že pochopený Bůh, by už nebyl Bohem. Toto uznání je však dílem rozumu, je vytříbeně racionálním úkonem. Je to doslova „učené nevědění“, jak říká sv. Augustin (Epistola 130,28).

Nejde přitom však o ponížení rozumu? - tázal se O. Cantalamessa. Právě naopak, rozum je ponižován a omezován tím, kdo mu tuto schopnost transcedence upírá. Ono přítmí či mračnost má totiž ve skutečnosti pozitivní smysl.

Blahoslavená Angela z Foligna, jedna z největších představitelů negativní teologie, tedy nazírání Boha v temnotě, v jednom svém spise říká, že Matka Boží «byla tak nevýslovně sjednocena se svrchovanou a absolutně nevýslovnou Trojicí, že v životě zakoušela radost, které se těší svatí v nebi, radost nepochopitelnosti (gaudium incomprehensibilitatis), protože chápou, že nelze chápat» (Il libro della beata Angela da Foligno, Quaracchi 1985, str. 468)“.

A to je nádherný doplněk učení sv. Řehoře z Nyssy o nepoznatelnosti Boha, pokračoval O. Cantalamessa. Ujišťuje nás totiž, že tato nepoznatelnost nás nikterak neponižuje, ani o nic neochuzuje, nýbrž naopak naplňuje člověka nadšením a radostí. Říká nám, že Bůh je nekonečně větší, krásnější a lepší než nakolik kdy budeme schopni si myslet, a to všechno kvůli nám, aby naše radost byla úplná, aby nás ani v nejmenším nenapadlo, že bychom se na věčnosti v Jeho blízkosti mohli nudit.

Tolik souhrn pátečního postního kázání O. Raniera Cantalamessy.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.