Rádio Vaticana

Příběh trevírské „Svaté suknice“

14.4.2012

Přiznání ke Kristu zahalené do látky

Po staletí bylo Svaté roucho mýtem a o jeho existenci se pouze vágně tradovalo. Přinesla jej do Trevíru skutečně sv. Helena? S tímto tvrzením se setkáváme poprvé ve 12. století ve sbírce historických spisů „Gesta Treverorum“ (Činy Trevířanů), napsané roku 1105 v benediktinském klášteře sv. Eucharia u hrobu sv. Matouše. Podle tamního záznamu přinesla apoštolovu relikvii společně s „Kristovu suknicí a hřebem z kříže, zubem sv. Petra a sandálem sv. Ondřeje“ do svého „domovského města“ matka císaře Konstantina Velikého. V říjnu 1121 byl vysvěcen nový oltář sv. Mikuláše v západním chóru trevírského dómu, kam byla pašijová relikvie zazděna, než ji biskup Johann I. roku 1196 přenesl do nově vybudovaného oltáře ve východním chóru, zasvěceném sv. Petru. Zde suknice odpočívala celá tři staletí, dokud ji císař Maxmilián I. nepřikázal vyhledat u příležitosti říšského sněmu v roce 1512. A skutečně: když kanovníci katedrální kapituly prorazili podlahu pod hlavním oltářem, otevřel se pod nimi prostor, zakrytý těžkou kovovou deskou. Pod ní se skrývaly tři relikviáře – podle dobových zpráv jeden z nich, dřevěná truhla vykládaná slonovinou – obsahoval děravou, drolící se prastarou tuniku.

Dalších 450 let trvalo, než byla suknice poprvé vědecky prozkoumána. V letech 1973-74 měla údajnou „tunica Domini“ posoudit renomovaná textilní archeoložka Dr. Mechthild Fleury-Lembergová, restaurátorka Turínského plátna a kutny sv. Františka. Přitom se zjistilo, že vystavovaná relikvie je spíše relikviářem. Poutníkovy oči hledí na přední stranu svraštělého liturgického oděvu ze 16. století, který je pouhým obalem, uchovávajícím dalších jedenáct vrstev textilií různého stáří a stavu. Tylové a hedvábné obaly z 19. století stejně jako starší taftové a organzové hedvábí obklopují křehkou vrstvu zplstnatělé vlny vysokého stáří, udržované pohromadě zbytky lámající se orientální hedvábné tkaniny z 8. až 9. století. Pouze tato vlněná vrstva si může činit nárok na to být vlastní relikvií.

Z dochovaných zpráv totiž skutečně vyplývá, že Svatá suknice byla po svém vynětí ze zmíněné truhličky přinesena před císaře Maxmiliána ve srolovaném balíčku. Hlava německé říše však trvala na tom, že chce relikvii spatřit v celém rozměru. Dómští kanovníci považovali stav tkaniny za nedůstojný a připadli na chytrou myšlenku všít relikvii do soudobé tuniky, z níž se rázem stal výmluvný relikviář. Teprve roku 1891, když se původní látka rozpadla na „tisíceré částečky“, jak zaznamenala v protokolu jedna řádová sestra, přistoupila trevírská kapitula k drastickému řešení. Celý shluk tkaniva byl natřen tragantem – tedy pryskyřicí z keře kozince, čímž se sice látka zpevnila a nabyla dnešního charakteristického hnědavého zabarvení, ale zároveň se tak vyloučila jakákoliv možnost určení jejího stáří pomocí moderních datací, např. radiokarbonovou metodou. S jistotou je tedy možné říci jen tolik, že dochované „jádro“ tkanin svou formou i materiálem odpovídá typu „tunica inconsulitis“, tedy nesešívané suknici z Kristovy doby, jak vyplývá z porovnání s dobře zachovanými egyptskými raně křesťanskými nálezy.

Zásadních psaných pramenů a nálezů textilní archeologie o trevírské relikvii není právě mnoho. Již proto je přinejmenším známkou bystrosti dnešní poutní organizace, že si nečiní nároky na pravost vystavované Kristovy tuniky. Trevírské roucho platí nanejvýš za „dotykovou relikvii druhého řádu“, avšak mnohem spíše je ikonou suknice, o níž se zmiňuje Janovo evangelium (19,23 násl.) Je tedy, jak praví organizátoři letošní pouti, především našim přihlášením se ke Kristu, jež se halí do látky...

Michael Hesemann
- historik a autor mnoha svazků z kapitol církevních dějin; pašijovými relikviemi se zabýval mimo jiné ve svém díle „Das Bluttuch Christi“ o potní roušce z Ovieda ( Mnichov 2010 )

přeložila Jana Gruberová

Michael Hesemann