Rádio Vaticana

Charita a spravedlnost je duchovní služba

25.4.2012

Katecheze Benedikta XVI. na gen.audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
V minulé katechezi jsem poukázal na skutečnost, že církev byla již od svých počátků nucena čelit nepředvídaným situacím, novým otázkám a krizím, na které se snažila odpovídat ve světle víry a nechávala se přitom vést Duchem svatým. Dnes bych se rád pozastavil u jedné z těchto situací, u vážného problému, s nímž se první křesťanské společenství v Jeruzalémě muselo vyrovnávat a který muselo vyřešit. Vypráví o tom svatý Lukáš v šesté kapitole Skutků apoštolů a týká se charitativní péče o osamocené lidi, kteří se ocitli v nouzi, a potřebovali pomoc. Není to druhotná otázka pro církev, které tehdy hrozilo vnitřní rozdělení. Počet učedníků totiž rostl a ti, kteří mluvili řecky, začali projevovat nespokojenost vůči těm, kteří byli hebrejského jazyka, protože jejich vdovy prý byly při každodenním podělování zanedbávány (srov. Sk 6,1). Vzhledem k neodkladnosti této záležitosti, jež se týkala základního aspektu společného života, tedy lásky ke slabým, chudým a bezbranným a zároveň spravedlnosti, svolali apoštolové všechny učedníky. Ve chvíli pastorační krize přistupují apoštolové k rozlišování. Stojí před primárním požadavkem zvěstovat Boží Slovo podle Pánova pověření, ale se stejnou důležitostí berou v úvahu povinnost lásky a spravedlnosti, tj. povinnost pomáhat vdovám a chudým, pečovat s láskou o bratry a sestry, kteří se ocitli v nouzi, aby tak odpověděli na Ježíšovo přikázání: milujte se navzájem jako jsem já miloval vás (srov. Jan 15,12.17). Tyto dvě skutečnosti, které v církvi koexistují – zvěstování Slova, tedy primát Boha spolu s konkrétní láskou a spravedlností - vytvářejí těžkosti a je třeba nalézt řešení, aby obě měly své místo a nezbytný vzájemný vztah. Úvaha apoštolů je velmi jasná. Říkají: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,2-4).

Vynořují se dva aspekty: Za prvé, od té chvíle začíná v církvi existovat charitativní služba. Církev nemá jenom zvěstovat Slovo, ale také uskutečňovat Slovo, které je láska a pravda. A za druhé, tito muži se nemají těšit jenom dobré pověsti, ale mají být naplněni Duchem svatým a moudrostí, tj. nemohou být jenom organizátoři, kteří umí „jednat“, ale mají „jednat“ v duchu víry, ve světle Božím, v moudrosti srdce a proto také jejich funkce, třebaže je především praktická, má duchovní povahu. Charita a spravedlnost nepředstavují jenom sociální, nýbrž i duchovní činnost, uskutečňovanou ve světle Ducha svatého. Můžeme tedy říci, že apoštolové řeší tuto situaci velice zodpovědně a přijímají rozhodnutí. Je zvoleno sedm mužů. Apoštolové si modlitbou vyprosí moc Ducha svatého a potom tyto muže uzpůsobují pro tuto diakonii lásky vkládáním rukou. V životě církve se tak během prvních jejích kroků odráží to, k čemu došlo během veřejného Ježíšova působení v domě Marie a Marty v Betánii. Marta se plně věnovala obsluze Ježíše a jeho učedníků, zatímco Marie byla zaujata nasloucháním Pánových slov (srov. Lk 10,38-42). V obou případech nejsou proti sobě kladeny moment modlitby, naslouchání Bohu a každodenní činnost, služba lásky. Ježíšova slova: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme“ (Lk 10,41-42), jakož i úvaha apoštolů: „My.. se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,4), poukazují na prioritu, kterou máme přikládat Bohu. Ponechám stranou interpretaci perikopy o Martě a Marii. Péči o bližního, o druhého se tedy v žádném případě není třeba zříkat, ale je třeba také zdůraznit, že musí být vnitřně prostoupena duchem kontemplace. Na druhé straně svatý Augustin říká, že tento Mariin přístup představuje vizi naší situace v nebi. Nemůžeme ji na zemi nikdy plně dosáhnout, ale je třeba, abychom ji v celé naší činnosti trochu předjímali. Kontemplace Boha musí být také přítomna. Nesmíme zabloudit do čirého aktivismu, ale dovolit, aby naše činnost byla vždycky prostoupena Božím Slovem, a učit se tak opravdové lásce, opravdové službě druhým. Ta nepotřebuje mnoho věcí, i když něco jistě nezbytně potřebuje, ale především potřebuje cit našeho srdce, světlo Boží.

Svatý Ambrož v komentáři k epizodě Marie a Marty povzbuzuje svoje věřící takto: „Snažme se také mít to, co nám nemůže být odňato, věnujme Pánovu slovu pečlivou, neroztěkanou pozornost. Stává se, že semena nebeských slov rozsévaných podél cesty jsou odváta pryč. Podněcuj tedy jako Marie svoji touhu je poznat. To je největší a nejdokonalejší dílo.“ A potom dodává, že „ani pečlivá služba neodvrací od poznání nebeského slova“, od modlitby (Expositio Evangelii secundum Lucam, VII, 85). Proto svatí zakoušeli hlubokou životní jednotu mezi modlitbou a činností, mezi naprostou láskou k Bohu a láskou k bratřím. Svatý Bernard, jenž je vzorem harmonie mezi kontemplací a činorodostí podává ve spise De consideratione, adresovaném papeži Inocencovi II. několik úvah týkajících se jeho služby a klade důraz právě na důležitost jeho vnitřní usebranosti a modlitby, aby se vyhnul hrozbám přehnané aktivity ať už jsou podmínky, v nichž se nachází, nebo poslání, které plní, jakékoli. Svatý Bernard tvrdí, že četné starosti a život plný shonu nezřídka vedou k zatvrzelosti srdce a působí utrpení ducha (srov. II, 3).

Pro nás, kteří jsme zvyklí hodnotit všechno kritériem produktivity a účinnosti, je to dnes velmi cenná připomínka. Úryvek ze Skutků apoštolů poukazuje na důležitost práce - nepochybně je vytvořeno opravdové ministerium ve vlastním slova smyslu – závazek konat každodenní činnost odpovědně a pečlivě, ale poukazuje také na naši potřebu Boha, jeho vedení, jeho světla, které nám dávají sílu a naději. Bez každodenní věrně prožívané modlitby se naše konání vyprazdňuje, ztrácí duševní hloubku, redukuje se na pouhý aktivismus, který po sobě zanechává nespokojenost. V křesťanské tradici existuje jedna krásná invokace, která bývá recitována před každou činností a zní: „Actiones nostras, quaesumus Domine, aspirando praeveni et adiuvando prosequere, ut cuncta nostra oratio et operatio a te semper incipiat, et per te coepta finiatur“ – to znamená: „Prosíme tě Pane, předcházej naše skutky svým vnuknutím a svou pomocí je provázej, aby vše co konáme, tebou vždy začínalo a skrze tebe bylo dokonáno“. Každý krok našeho života, každý i církevní skutek musí být činěn před Bohem, ve světle Jeho Slova.

V minulé středeční katechezi jsem poukázal na jednomyslnou modlitbu prvotního křesťanského společenství ve chvíli zkoušky a na to, jak právě modlitba a rozjímání Písma svatého umožňuje rozumět událostem, ke kterým dochází. Je-li modlitba živena Slovem Božím, můžeme vidět realitu novýma očima, očima víry, očima Pána, který promlouvá k mysli a k srdci, a uděluje vždy a v každé situaci nové světlo našemu putování. Věříme v moc Božího Slova a modlitby. Také těžkost, kterou prožila církev při řešení problému služby chudým, v otázce charity, je překonána modlitbou ve světle Božím, v Duchu svatém. Apoštolové se neomezili na schválení volby Stěpána a dalších mužů, ale „za modlitby na ně vložili ruce“ (Sk 6,6). Evangelista připomněl tato gesta znovu u příležitosti volby Pavla a Barnabáše, kde čteme: „Postili se tedy a modlili, potom na ně vložili ruce a propustili je“ (Sk 13,3). Opět to potvrzuje, že praktická služba lásky je službou duchovní. Obě tyto skutečnosti musejí být pospolu.

Vkládáním rukou apoštolové udělují zvláštní ministerium sedmi mužům, aby se jim dostalo potřebné milosti. Zmínka o modlitbě je důležitá, protože podtrhuje duchovní dimenzi tohoto gesta. Nejedná se pouze o pověření, jak je tomu v nějaké sociální organizaci, ale je to církevní událost, ve které si Duch svatý přivlastňuje sedm mužů vyvolených církví a posvěcuje je v Pravdě, kterou je Ježíš Kristus. On je tichým protagonistou, který je účasten vkládání rukou, aby vyvolení byli Jeho mocí proměněni a posvěceni a tak uschopněni čelit praktickým a pastoračním výzvám. Kromě toho nám zmínka o modlitbě připomíná, že jedině z vnitřního, denně pěstovaného vztahu s Bohem se rodí odpověď na Pánovu volbu a je svěřováno každé ministerium v církvi.

Drazí bratři a sestry, pastorační problém, který přivedl apoštoly k tomu, aby vybrali sedm mužů, vložili na ruce a pověřili je charitativní službou, aby se sami mohli věnovat modlitbě a zvěstování Slova, nám také ukazuje primát modlitby a Božího Slova, který potom vede i k pastorační činnosti. Pro pastýře je to první a nejcennější forma služby vůči jim svěřenému stádci. Pokud plíce modlitby a Božího Slova v duchovním životě nedýchají, hrozí nám uprostřed tisíce každodenních věcí udušení. Modlitba je dechem duše a života. A je tu ještě další cenný ukazatel, který bych rád zmínil: ve vztahu k Bohu, v naslouchání Jeho Slovu, v dialogu s Bohem, třeba uprostřed mlčení v nějakém kostele nebo u sebe doma, jsme sjednoceni s Pánem a mnoha bratry a sestrami ve víře jako celek hudebních nástrojů, které ve své individuálnosti pozvedají k Bohu jednu velkolepou symfonii přímluv, díků a chval.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV