Rádio Vaticana

„Talitha kum!“

29.6.2012

Homilie ke 13. neděli v mezidobí

„Mladý může, starý musí,“ říkával můj otec při zprávě o nějakém úmrtí. Ano, mladý může a přesto se se smrtí mladého člověka těžko smiřujeme, jeví se nám jako nepřirozená, násilná a nespravedlivá. Jak to může Bůh dopustit?! Ta otázka se tu nabízí sama od sebe a přechází v pochybnosti o samotném Bohu. Bůh a smrt to nějak nejde dohromady. Ďábel a smrt naproti tomu ano. Kniha Moudrosti přece praví: „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; […] Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.“ (Mdr 1,13-15; 2,23n)

Ve Starém zákoně víra v zmrtvýchvstání ještě nepřevládla. Posmrtný život si Židé představovali jako stav mezi životem a smrtí v nehostinném místě (Hades), něco jako říši stínů. Ve srovnání s takovou hrůzou je představa atheistů, že po smrti není vůbec nic, že smrt anuluje existenci jako takovou, vlastně docela přijatelná. A přeci jsou lidské bytosti, které zakoušejí hrůzu Hades, peklo už zde na zemi. Setkal jsem se s takovým člověkem po mši sv. před chrámem. Zdálo se mi, jakoby přede mnou stála ona žena z dnešního nedělního evangelia, které krvotokem nezadržitelně unikal život. Jak to krvácení duše zastavit? Co poskytnout než svátostné smíření s Bohem?

Od té chvíle ta duše ušla velký kus cesty a nyní je už blízko cíle – svobody Božího dítěte. Duchovně doprovázet člověka znamená setkat se v něm s Kristem ale i s jeho Odpůrcem, který s Ním svádí nelítostný boj o duši. O duše se zvláštním posláním má nebe, ale i peklo mimořádný zájem. To, co se té duši přihodilo vynucovalo otázku, jak velká může být míra utrpení, kterou Bůh dopustí a člověk je schopen unést. Skutečnost tu překonávala tvrzení, že člověk snese víc než zvíře. A ukazovalo na syrovo, co může znamenat zbožné rčení „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ Kdo shlédl film The Passion of Christ (režisér Mel Gibson), při scéně bičování, ve které háčky na koncích řemínků při každém úderu z Ježíšových zad rvaly kousky masa, si možná kladl otázku, nepředstavujeme-li si Kristovy Pašije poněkud chabě.

Znamená-li domov mít své místo tam, kde vládnou vztahy lásky, pak byl ten člověk bez domova. Jak dosvědčuje seriál Bet Lechem režisérské dvojice Jana Studničková / Otakáro M. Schmidt, domov je skutečně „dům chleba“, bez kterého nelze žít. Připomíná-li apoštol Pavel Korinťanům, že Kristus „ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,7.9.13-15), nemyslí na peníze, ale na plnost života, o který se Boží syn s námi dělí. A nedělá to způsobem, jakým dáváme almužnu chudému u dveří, abychom se ho zbavili, ale zve nás do příbytků nebeského Otce, které nejsou nic menšího než lůno Nejsvětější Trojice – Božské rodina. Onen člověk ač zdánlivě na svobodě byl spoután závislostmi jakoby ve vězení, ze kterého temně doléhal ďáblův poťouchlý smích.

Dnes už ona duše může zpívat: „Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.“ (Žl 30) Ten zpěv rozptyluje pochybnosti o Bohu jako příteli života. Dopouští-li Stvořitel smrt, tak jen proto, že v Kristu ji proměnil v cestu Vzkříšení. Nechá-li duši zdánlivě na pospas podsvětí, pak jen proto, aby se jí mohl o to víc dát poznat jako Spasitel. Nezabrání-li smrti, aby ještě mladého člověka vytrhla ze života, pak proto, aby mu dal zakusit životodárnou sílu a opojnou sladkost Kristova zvolání Jairově dceři: „Talitha kum!“ – „Děvče, říkám ti, vstaň!“

Tím děvčetem je lidská duše. V Božích očích bude stále mladá a její smrt vždycky předčasná, není-li pro ni zesnutí probuzením do života věčného. Protože je Bohu tak drahá, neušetří ji pokoření pokání, s tím že „v nebi bude větší radost z jednoho obráceného hříšníka než z devadesáti devíti spravedlivých.“ To není orientální nadsázka, ale závratná skutečnost. Tu nelze nikdy pochopit na tom druhém z dálky, ale jen každý sám na sobě.

„Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky.“ (Žl 30)

Richard Čemus