Rádio Vaticana

Otevírá se nyní před námi nová dějinná příležitost

9.5.2004

Česká republika v Evropské unii

Česká republika spolu s dalšími kandidátskými zeměmi vstoupila do Evropské unie. Základem tohoto dějinného projektu jsou křesťanské hodnoty, ze kterých Evropa vyrostla a žije zhruba patnáct set let. Zvláště pár posledních desetiletí evropského sjednocovacího procesu ukazuje, že Evropu nelze sjednotit bez duchovního základu. Jde o to, abychom do Evropské unie vstupovali právě s vědomím, že nejde jen o to, kolik eur dostaneme a jaké příspěvky získáme.

Abychom dokázali definovat a mobilizovat své integrační síly, potřebujeme se rozpomenout na své kořeny. Pokud by byl jejich duchovní a křesťanský základ zatlačen na okraj, pak by to bylo popřením veškerého dědictví naší minulosti. U počátků naší státnosti máme osobnosti, které si význam duchovních hodnot pro život státu dobře uvědomovali. Na předním místě k nim patří naši národní světci kníže Václav a pražský biskup Vojtěch.

Papež Jan Pavel II. předpovídal od počátku svého pontifikátu rozšíření Evropské unie v rozsahu, který je dán historicky i geograficky. V jednom ze svých zásadních projevů v Evropském parlamentu v roce 1988 řekl, že národy za železnou oponou k Evropě patří a tvoří cosi jako její druhou plíci. Svatý otec častokrát zdůrazňuje křesťanskou identitu Evropy, která už mnohokrát prokázala svou plodnost a schopnost měnit společnost. To nakonec nejlépe dokumentuje i sama myšlenka vybudovat sjednocenou Evropu, u jejíž kolébky stojí tři významní politici, jejichž křesťanská motivace pro nový začátek života v Evropě po Druhé světové válce je všeobecně známá ? Adenauer, Schumann a De Gasperi.

Představitelé křesťanských církví vědí, že evropská integrace je pro český národ existenční otázkou a nemá smysl ji drobit na ?výhody? a ?nevýhody?. Proto byly integrační snahy naší země stát se členem Evropského společenství od samého počátku jednoznačně podporovány křesťanskými církvemi sdruženými v České biskupské konferenci i v Ekumenické radě církví. A proto se také ? na samém prahu nového úseku pouti naší vlasti dějinami ? obrátili čeští a moravští biskupové ke všem spoluobčanům s výzvou, s níž vás chci nyní seznámit.

Sestry a bratři, vážení spoluobčané, letošní první květen, začátek májového měsíce, je pro náš národ historickým okamžikem opětovného rovnoprávného zařazení do společenství evropských národů, do něhož svou duchovně kulturní identitou náležíme. Již od celonárodního referenda se vedou diskuse o některých stránkách tohoto kroku. Nejčastěji je kladena otázka, co vstup do Evropské unie přinese. A za ní hned druhá: jaký budeme mít v Evropské unii vliv. Katolická církev s nadějí vidí ve sjednocování Evropy navázání na starou tradici jedné společné kultury, podstatně ovlivněné křesťanstvím, o níž naše minulost vydává jednoznačné svědectví. K jejímu vytváření církev v naší zemi, v srdci Evropy, přispěla nemalou mírou. Náš svatý biskup Vojtěch usiloval už před tisíci léty ve spolupráci se svým císařským přítelem Otou III. o vytvoření "sjednocené Evropy" na křesťanských základech. Český král a císař Karel IV. usiloval vytvořit z Prahy "srdce Evropy", kde by v nově založené katedrále byli korunováni "evropští" císařové. Úsilí Jiřího z Poděbrad o mír v Evropě a nastolení dobrých vzájemných vztahů mezi národy je všeobecně známé. To je jen několik připomínek našeho vkladu do společné Evropy v minulosti.

Do ní se nyní vracíme. Přítomnost křesťanů v Evropě ? i za současné společenské situace je dosti silná. Proto se ptáme, čím může dnes církev katolická přispět Evropě. Máme zodpovědnost za "dědictví otců" ? jak o tom zpíváme ? které bylo základem života Evropy po tisíciletí a je vtěleno v žilách její kultury. Je třeba znovu z těchto kořenů v Evropě čerpat, i když už to není a nebude Evropa minulých staletí. Děje se to v kulturních i náboženských aktivitách v obcích a městech, ale také na úrovni vysoké politiky.

Biskupské konference členských států Evropské unie mají v Bruselu svou radu, v níž i my máme své zastoupení. Tato rada sleduje jednání evropských orgánů, je pravidelně zvána na jednání např. o bioetice, o sociálních otázkách, migraci a jiných tématech. Do evropské ústavy se podařilo zformulovat větu o trvalé ochotě Evropské unie k dialogu s církvemi. Vedle katolické církve mají v Bruselu zastoupení i ostatní křesťané v Evropě. Vatikán má v Bruselu zvláštního velvyslance a ve Štrasburku misi při Radě Evropy. Přítomnost církví u evropských institucí tedy není bezvýznamná. Je to oprávněné, jestliže se podle statistik tři čtvrtiny evropského obyvatelstva hlásí ke křesťanství. Je na místě otázka, co můžeme udělat my pro to, aby Evropa žila ze svých křesťanských kořenů?

Brzy budou volby do Evropského parlamentu a my se jich poprvé zúčastníme. Křesťan tedy má volit takové kandidáty, kteří by tento úkol i v oblasti politiky pomáhali uskutečňovat. Někdo si může myslet, že proti trendu dnešní evropské mentality, veřejného mínění, stylu života "nemáme šanci". Ale ve společenství s katolickými věřícími v nově přijatých evropských státech, zvláště v Polsku, na Slovensku i jinde, má tento náš úkol dobrou perspektivu, zvlášť když se právě dnes v Evropě silně rozvíjejí i četná církevní hnutí, která jsou také schopná vnášet styl života evangelia do veřejného života, do politiky i ekonomie. Do nich vkládá Svatý otec velkou naději. Zdrojem naší naděje ovšem nemůže být jen počet křesťanů v Evropě. Zdrojem nejsilnější naděje jsou přísliby dané Hospodinem Abrahámovi, které se naplňují dodneška. Můžeme se opřít o slova Ježíše Zmrtvýchvstalého: "Nebojte se, já jsem přemohl svět a jsem s vámi po všechny dny?!" S touto nadějí a v této jistotě víry děláme svůj krok do spojující se Evropy. Podepsáni čeští a moravští biskupové.

Celková proměna života společnosti je samozřejmě podstatně složitější než jen politicko-ekonomická transformace. Závisí právě především na duchovních postojích, které nelze od základu změnit z jednoho dne na druhý ? ba ani během jednoho desetiletí. Právě přerod lidí z potlačených, znesvéprávněných, kontrolovaných a po dlouhých desetiletích komunistické nadvlády indoktrinovaných poddaných v samostatné občany, kteří se jsou ochotní nasadit, jsou solidární a aktivní, je klíčem k občanské společnosti. Otevírá se nyní před námi nová dějinná příležitost, kterou by bylo škoda nevyužít.

Pro českou sekci Vatikánského rozhlasu
Daniel Herman

Daniel Herman